28 Cdo 1877/2003
Datum rozhodnutí: 20.01.2004
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1877/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobců A/ A. P., B/ K. M., C/ E. S., D/ M. Š., E/ M. Č., F/ J. K., G/ T. Š., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ Obci V. K., zastoupené advokátem, 2/ Státnímu statku V., s. p., o určení domnělé oprávněné osoby a o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 561/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2003, č. j. 17 Co 475/2000-58, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2003, č. j. 17 Co 475/2000-58, byl potvrzen zamítavý rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 6. 2000, č. j. 9 C 561/99-28, a to jak ve výroku o určení, že žalobci jsou (domnělými) oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., tak i ve výroku, že žalobci jsou vlastníky pozemků v k. ú. V. K. a D., podrobněji identifikovaných ve výroku rozsudku. Ani jedna z obou instancí nepřiznala žádnému účastníku právo na náhradu nákladů řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu, pravomocnému dne 27. 1. 2003 a doručenému zástupci žalobců 24. 1. 2003 (a tehdy nezastoupenému žalobci D/ 27. 1. 2003), podali všichni žalobci prostřednictvím svého právního zástupce dne 24. 3. 2003 dovolání. Dovodili v něm jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, vylíčili dovolací důvod a navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Oba žalovaní navrhli ve vyjádření k dovolání jeho odmítnutí; první žalovaný se v podání stručně zabýval hmotněprávními aspekty věci.

V rámci posouzení podmínek dovolání se dovolací soud musel zabývat včasností podaného dovolání.

Vzhledem k datu vydání rozsudku soudu prvního stupně byla věc posuzována jak odvolacím, tak i dovolacím soudem podle ustanovení občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) ve znění účinném před datem 1. 1. 2001, tedy před nabytím účinnosti novely o. s. ř. č. 30/2000 Sb. ( část dvanáctá zák. č. 30/2000 Sb. Přechodná a závěrečná ustanovení, hlava I, bod 15., 17.). Ostatně na tento procesní stav upozornil účastníky v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud.

Výše uvedený právní režim měl za následek, že rozhodným ustanovením pro běh dovolací lhůty byl nadále § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění před citovanou novelou, podle něhož činí tato lhůta jeden měsíc, s počátkem běhu od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. V posuzované věci se stal posledním dnem lhůty 27. únor 2003.

Podali-li žalobci dovolání dne 24. 3. 2003, stalo se tak po marném uplynutí lhůty k podání dovolání a dovolací soud proto jejich dovolání jako opožděné odmítl (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve znění před novelou č. 30/2000 Sb.).

Dovolací soud dodává, že jeho závěr o opožděnosti dovolání podporuje konstantní judikatura, například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 843/2001. Nepochybil ani odvolací soud, poučil-li účastníky o opravném prostředku tak, že proti jeho rozsudku není přípustné odvolání. Jak Nejvyšší soud (usnesení ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1450/2002), tak i Ústavní soud (usnesení ze dne 28. 11. 1997, sp. zn. III. ÚS 312/97) již dovodily, že odvolací soud nebyl povinen při rozhodování podle o. s. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001 poučit účastníky o možnosti podat dovolání a že odvolací soud v takovém případě neznemožnil účastníkům soudní ochranu.

I když ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s § 142 odst. 1 téhož předpisu) ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. obecně umožňují přiznat žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení, dovolací soud je nevyužil. Nezabýval se totiž meritem věci (srov. obsah vyjádření prvního žalovaného k dovolání a k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2353/2002).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 20. ledna 2004

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu