28 Cdo 1862/2016
Datum rozhodnutí: 11.04.2017
Dotčené předpisy: § 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 241a odst. 2,3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013



28 Cdo 1862/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobců a) H. A. , b) J. J. c) B. Š. , všech zastoupených JUDr. Alešem Kolářem, advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 28, d) hlavního města Prahy , se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, a e) Městské části Praha 20 , se sídlem v Praze 9, Jívanská 647, zastoupené Mgr. Petrem Vacířem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13, za účasti České republiky - Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 35/2010, o dovolání žalobců a), b) a c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2015, č. j. 24 Co 10, 206/2015-223, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
V řízení podle části páté občanského soudního řádu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 10. 2015, č. j. 24 Co 10, 206/2015-223, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 3. 2014, č. j. 15 C 35/2010-147, ve spojení s usnesením ze dne 12. 6. 2014, č. j. 15 C 35/2010-157, potvrdil ve výroku I. [jímž bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba žalobců a), b) a c) s návrhem, aby soud určil, že žalobci a), b) a c) každý k id. 1/6 jsou vlastníky specifikovaných nemovitostí s tím, aby v daném rozsahu byl nahrazen výrok II., III. a IV. rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 13. 1. 2010, č. j. PÚ 2739/92/1], ve výroku II. jej změnil tak, že žalobci a), b) a c) nejsou vlastníky každý 1/6 specifikovaných nemovitostí s tím, že takto se nahrazuje výrok I. rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 13. 1. 2010, č. j. PÚ 2739/92/1, dále jej změnil v závislých nákladových výrocích tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a), b) a c) dovolání (směřující podle jeho obsahu proti výrokům o věci samé), jež mají za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně . Dovolatelé uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž nesprávné právní posouzení věci spatřují v těchto pochybeních odvolacího soudu: 1) nesprávné právní posouzení nicotnosti správních aktů , 2) nesprávné posouzení části majetku jakožto majetku nezemědělského , 3) nesprávné posouzení převzetí majetku Ing. A. B., který byl převzat na základě nicotného aktu, případně jej měla získat M. B. v dědickém řízení , 4) nesprávné posuzování nemovitostí jakožto areálu, který není možno vydat , 5) neurčení náhrady za majetek, který se vydává , a 6) nesprávné datum vydání rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 . Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I. a II. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ).

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a), a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).

Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., či jeho části. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je tedy (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014]. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle mínění dovolatele jde. Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).

Nejvyšší soud dovolání žalobců a), b) a c) odmítl podle ustanovení 243c odst. 1 a § 243f odst. 2 o. s. ř., neboť jednak neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. též § 241a odst. 2 o. s. ř.), ani v něm dovolatelé v podstatné části nevyložili, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 3 o. s. ř.); pro tyto nedostatky dovolání nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; v situaci, kdy dovolání žalobců nebylo možno věcně projednat pro jeho vady, nelze již z tohoto důvodu náklady žalobců d) a e) spojené s podáním vyjádření k dovolání sepsaných advokáty považovat za účelně vynaložené náklady na uplatňování nebo bránění práva.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. dubna 2017

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu