28 Cdo 1862/2003
Datum rozhodnutí: 27.11.2003
Dotčené předpisy: § 3 odst. 2 předpisu č. 116/1990Sb.




28 Cdo 1862/2003-87

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) Č. H. a B) M. H., obou zastoupených advokátem, proti žalované Z. R., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 54.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 9 C 586/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 2.4.2003, č.j. 36 Co 563/2002-76, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 2.4.2003, č.j. 36 Co 563/2002-76, se zrušuje ve výrocích odstavce I., III. a IV.

II. Rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 11.9.2002, č.j. 9 C 586/2001-62, se zrušuje ve výrocích odstavce II. a IV.

III. Věc se vrací Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 31.7.2001 u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou domáhali se žalobci vydání rozsudku, jímž měla být žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 54.000,- Kč spolu s 10 % úrokem z prodlení od 11.7.2001 do zaplacení. Tvrdili, že jsou podílovými spoluvlastníky domu v J. n. N., v němž se nachází předmětné nebytové prostory. Na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 3.2.2000 přenechali žalobci žalované nebytový prostor za účelem podnikání v oblasti nákupu a prodeje potravinářského zboží, přičemž nájem byl uzavřen na dobu od 1.3.2000 do 1.3.2010. Podle žalobců žalovaná dala dne 26.3.2001 výpověď z nájmu nebytových prostor, neboť tvrdila, že předmět nájmu nemůže řádně užívat. Dále tvrdili, že žalovaná řádně nehradila nájemné a to již od října roku 2000 a neuhradila jej až do skončení výpovědní doby, t.j. ke dni 30.6.2001. Podle žaloby žalovaná dlužila na nájemném za devět měsíců 45.000,- Kč a na službách 9.000,- Kč, tedy celkem 54.000,- Kč.

Okresní soud v Jablonci nad Nisou jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11.9.2002, č.j. 9 C 586/2001-62, v odstavci I. řízení do částky 5.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně od 11.7.2001 do zaplacení zastavil a v odstavci II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 41.000,- Kč spolu s 8 % úrokem z prodlení od 11.7.2001 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. Současně v odstavci III. žalobu zamítl do částky 8.000,- Kč spolu s 10 % úrokem z prodlení od 11.7.2001 do zaplacení a do 2 % úroku z prodlení ročně z částky 41.000,- od 11.7.2001 do zaplacení. V odstavci IV. rozhodl o povinnosti žalované uhradit žalobci náklady řízení.

Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že dne 3.2.2000 byla uzavřena mezi žalobci a žalovanou smlouva o nájmu nebytových prostor podle zákona č. 116/1990 Sb., na základě které žalobci pronajali žalované předmětné nebytové prostory, přičemž účel nájmu byl sjednán na oblast nákupu a prodeje potravinářského zboží. Vzal za prokázané, že Městský úřad Stavební úřad v J. n. N. dne 30.10.2000 a 9.3.2001 vyzval žalobce k legalizaci provozovny cukrárny z důvodu, že předmětné prostory byly kolaudovány jako prodejna oděvů, a to pod hrozbou pokuty ve výši od 500.000,- do 1.000.000,- Kč s konečným termínem 15.4.2001. Dovodil, že výše uvedené výzvy neznamenají, že objekt by nebyl způsobilý k provozování činnosti, pro kterou si žalovaná nebytový prostor pronajala, ale pouze tato provozovna nebyla legalizována. Rovněž zjistil, že žalobci nakonec svoji povinnost k legalizaci provozovny splnili, a to na základě žádosti žalobců Městskému úřadu Stavebnímu úřadu v J. n. N. ze dne 11.4.2001, kdy požádali o změnu užívání obchodu textilu na cukrárnu na adrese v J. n. N. Na základě této žádosti bylo dne 24.4.2001 zahájeno řízení o změně užívání tohoto objektu, dne 30.4.2001 bylo zahájeno kolaudační řízení a dne 16.5.2001 bylo Městským úřadem - Stavebním úřadem v J. n. N. vydáno rozhodnutí č.j. SU/11/74/00/No-460, kterým byl provoz cukrárny povolen. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaná písemně dne 26.3.2001 vypověděla smlouvu o pronájmu nebytových prostor s odůvodněním, že nebytový prostor není způsobilý k provozování činnosti, pro kterou si jej žalovaná pronajala a též zjistil, že za období od listopadu 2000 do 30.6.2001 neplatila žalovaná zálohy na vodné, stočné a spotřeby elektrické energie ve výši 1.000,- Kč měsíčně. Dospěl k závěru, že nebytové prostory byly způsobilé k provozování nákupu a prodeje potravinářského zboží, což dokládá i vyjádření Okresního hygienika v J. n. N. ze dne 17.11.1999, který výslovně prohlásil, že s pultovým prodejem cukrovinek, cukrářských výrobků, teplých a studených nápojů v tomto objektu souhlasí za předpokladu, že bude na WC pro hosty instalována tekoucí voda na mytí rukou. Uzavřel, že žalovaná měla možnost řádně nebytové prostory užívat, a to v období od října 2000 do 30.6.2001, proto je povinna žalobcům za měsíce listopad až červen 2001 uhradit měsíční nájemné ve výši 5.000,- Kč, tedy celkem 40.000,- Kč. Ohledně neumožnění přístupu manžela žalované a svědka M. E. do předmětných nebytových prostor vyslovil závěr, že manžel žalované v těchto prostorách nepodnikal, svědek byl osobou neznámou, proto žalobci neměli povinnost vpustit tyto osoby do předmětných prostor. Věc posoudil podle ustanovení § 517 o.z. s tím, že jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění i úroky z prodlení, jejichž výše je dána vládním nařízením č. 142/1994 Sb.

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2.4.2003, č.j. 36 Co 563/2002-76, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil, ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně změnil v otázce nákladů za řízení před soudem prvního stupně, vyslovil, že ve výroku I. a III. zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že předmět, který byl žalobci žalované předán k podnikání, nebyl způsobilý. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že pouze na základě zprávy Okresního hygienika v J. n. N. ze dne 17.12.1999 byly pronajaté prostory způsobilé k podnikání podle § 85 zákona č. 50/1976 Sb. v platném znění, podle něhož lze stavby užívat jen k účelům určeným v kolaudačním rozhodnutí. Podle odvolacího soudu dosavadní kolaudační rozhodnutí opravňovalo žalobce pronajímat předmětné nebytové prostory k prodeji oděvů a nikoli k prodeji potravinářských a cukrářských výrobků, pro něž žalobci uzavřeli předmětnou smlouvu se žalovanou. Zaujal názor, že rozhodnutí Okresního hygienika v J. n. N. ze dne 17.12.1999 slouží pouze jako dílčí předpoklad k vydání stavebního povolení, jímž je rozhodnuto o změně v užívání předmětných nebytových prostor. Toto rozhodnutí bylo vydáno až 16.5.2001, tedy až od tohoto okamžiku byl předmět nájmu způsobilý k účelu pronájmu podle smlouvy o nájmu nebytových prostor. Vzhledem k tomu, že žalovaná projevila vůli neužívat předmětné nemovitosti v březnu roku 2001, je povinna hradit žalobcům nájemné za období do skončení nájemního vztahu, tj. do 30.6.2001. Odvolací soud nepovažoval za rozhodné zkoumání otázky zadržení klíčů, které měl k dispozici manžel žalované, neboť pronajímatel měl podle smlouvy o nájmu nebytových prostor právo na nájemné do zániku nájemního vztahu. Vyslovil závěr, že žalobce nebyl oprávněn bránit žalované vyklizení předmětných nebytových prostor, jelikož výkon tohoto práva podle § 672 o.z. přísluší pronajímateli pouze tehdy, jestliže se nájemce stěhuje nebo jsou-li odstraňovány věci, přestože nájemné není zaplaceno nebo zajištěno, a v takovém případě může pronajímatel zadržet věci na vlastní nebezpečí a do 8 dnů však musí žádat o soupis soudním vykonavatelem nebo musí věci vydat.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, a to výslovně pouze proti výrokům v odstavci I., II. a IV. Přípustnost dovolání spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, protože řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Poukazovala na skutečnost, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak projednávanou věc odlišně právně posoudil. Ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že pronajaté prostory nebyly způsobilé k účelu nájmu vymezenému v nájemní smlouvě do 16.5.2001, kdy vydal příslušný stavební úřad rozhodnutí o změně stavebního určení. Podle dovolatelky od listopadu roku 2000, kdy obdržela výzvu od stavebního úřadu adresovanou žalobcům, se pro ni stalo další užívání nebytových prostor k realizaci předmětu podnikání činností zákonem zakázanou a při dalším užívání nezpůsobilých nebytových prostor jí hrozila sankce. Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu je též v rozporu s Listinou základních práv a svobod, konkrétně s ustanovením hlavy první, č.l. 2, odst. 3, podle které každý může činit, co není zákonem zakázáno se zdůvodněním, že jednala v souladu s tímto ustanovením. Namítala, že nebyla informována o způsobilosti předmětných nebytových prostorů ode dne 16.5.2001 ke sjednanému účelu nájmu. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Vzhledem k tomu, že řízení v této věci bylo zahájeno podáním žaloby dne 31.7.2001, tedy po 1. lednu 2001, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v rozsahu shora uvedeném v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají). Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Přitom o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně i význam obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu uvedený význam zpravidla tehdy, jde-li o takovou právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů.

V dané věci mělo právní posouzení zásadní význam nejen pro rozhodnutí odvolacího soudu v konkrétní věci, ale této otázce (jejíž řešení bylo v dovolání zpochybněno) přiznává dovolací soud i výše definovaný obecný význam, a dovolání tak shledává podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.

Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Předmět řízení byl v této věci vymezen jednak tvrzeními žaloby, podle nichž žalobcům příslušelo vlastnické právo k předmětné nemovitosti, ohledně něhož uzavřeli nájemní smlouvu se žalovanou, a to za účelem provozování cukrárny ze strany žalované jako nájemkyně. Nájemkyně předmět nájmu užívala, avšak za shora vymezené období trvání nájmu nájemné neuhradila. Dále byl předmět řízení vymezen tvrzeními žalované, podle něhož předmět nájmu nebyl způsobilý k účelu, na nějž byl pronajat.

K náležitému posouzení důvodnosti žaloby, resp. námitek žalované v této věci, bylo proto zapotřebí prejudicielně posoudit, zda právní titul, z něhož žalobci odvozují svůj nárok na zaplacení nájemného, netrpí absolutní neplatností pro počáteční nemožnost plnění.

V tomto směru je třeba poukázat na výslovné znění ustanovení § 37 odst. 2 o.z. Podle něj je neplatný právní úkon, jehož předmět plnění je nemožný v době vzniku tohoto právního úkonu (např. v době uzavření smlouvy). Ustanovení § 37 odst. 2 upravuje tzv. počáteční nemožnost právního úkonu. Ta činí právní úkon absolutně neplatným. To, zda o počáteční nemožnosti subjekty právního úkonu věděly či nikoliv, je právně bezvýznamná. Počáteční nemožnost předmětu plnění může být buď právní, anebo fyzická. Počáteční právní nemožnost plnění dlužníka z důvodu nemožnosti plnění přichází v úvahu tam, kde předmět plnění je neuskutečnitelný v důsledku určité právní překážky existující v době učinění právního úkonu (pokud nejde o nedovolený právní úkon ve smyslu § 39 o.z.). K těmto ustáleným závěrům výkladové praxe lze dodat, že v případě počáteční právní nemožnosti plnění jde o stav objektivního rozporu s právem, tedy se zákonem či předpisem nižší síly, nebo právem vyplývajícím z dvou-či vícestranného právního ujednání nebo z úředního rozhodnutí, a to existujícího již v době vzniku právního úkonu. Je-li tento předpoklad splněn, je právně bezvýznamné přihlížet k faktické realizaci smlouvy, tedy např. k faktickému využívání předmětu nájmu (jako se to naznačuje v této věci). Důvodem je okolnost, že takové faktické chování zpravidla představuje porušení objektivního práva s případnými, byť i dodatečnými sankčními důsledky.

Pro úplnost se uvádí, že uvedené okolnosti odlišují stav počáteční právní nemožnosti plnění (jako důvodu neplatnosti podle § 37 odst. 2 o.z.) od situace následné nemožnosti plnění ve smyslu § 575 odst. 1 o.z. Ta nastává až po vzniku závazku, jestliže se plnění stalo následkem určité okolnosti nemožným, ačkoli v době uzavření smlouvy bylo objektivně splnitelné. Následná nemožnost plnění může být subjektivní nebo objektivní, s čímž právo spojuje rozdílné následky, včetně hodnocení subjektivní stránky na straně dlužníka, pokud ji tento zavinil. Pro ten případ nastávají důsledky v podobě nároku na náhradu škody, v případě objektivní, dlužníkem nezaviněné následné nemožnosti plnění není vyloučen nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 o.z.). Zásadní odlišnost obou situací podle shora uvedených ustanovení tak logicky vylučuje možnost jejich současné aplikace na skutkově shodný stav.

Neplatnost právního úkonu vyjádřená v § 37 o. z. je neplatností absolutní od počátku bez ohledu na to, zda se někdo důvodu neplatnosti dovolal, a je nerozhodné, zda došlo k vydání soudního rozhodnutí určujícího, že právní úkon je neplatný; naproti tomu v případech, v nichž účastník právního úkonu jednal v omylu, vada projevu vůle tu nezakládá neplatnost úkonu, nýbrž je tu dána účastníku jen možnost od smlouvy odstoupit (§ 48 a § 49 o. z.) a právní úkon se od počátku ruší (nejde-li o některou z výjimek uvedených v ustanovení § 48 odst. 2 o. z.); v takovém případě se lze v soudním řízení domáhat vrácení toho, co bylo přijato na základě takto zrušené smlouvy, přičemž si soud posoudí jako otázku předběžnou, zda došlo k platnému odstoupení od smlouvy.

Zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ku dni uzavření smlouvy účastníků ze dne 3.2.2000, v ustanovení § 3 odst. 2 uvádí, že nebytové prostory (§ 1 zákona) se pronajímají k účelům, ke kterým byly stavebně určeny; v poznámce pod čarou k tomuto ustanovení je odkaz na ustanovení § 85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Smlouva musí mít písemnou formu a musí obsahovat předmět a účel nájmu, výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby, a nejde-li o nájem na dobu neurčitou, dobu, na kterou se nájem uzavírá (§ 3 odst. 3 zákona).

S přihlédnutím k výše uvedenému tak lze dospět k závěru, že smlouvu o nájmu nebytových prostor lze platně uzavřít jen ohledně takových prostor, které byly ve smyslu § 85 odst. 1 stavebního zákona určena jako nebytové prostory kolaudačním rozhodnutím, případně stavebním povolením, a to jen k účelu, který byl v takovém rozhodnutí nebo povolení stanoven. Změna ve způsobu užívání je podle § 85 odst. 1 věty druhé přístupná jen na základě rozhodnutí stavebního úřadu o změně v užívání, přičemž takové rozhodnutí bylo vydáno až 16.5.2001. Lze tedy přisvědčit argumentaci dovolatelky, že předmětné nebytové prostory nebyly podle kolaudačního rozhodnutí už v době uzavírání předmětné nájemní smlouvy dne 3.2.2000 způsobilým předmětem nájmu.

Jestliže v projednávané věci odvolací soud zaujal názor, že žalovaná je povinna zaplatit nájemné za období do skončení nájemního poměru, nelze tento jeho právní závěr považovat zatím za správný.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.). V dalším řízení bude třeba provést potřebné důkazy vyplývající ze shora uvedených závěrů dovolacího soudu.

V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí o.s.ř. )

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. listopadu 2003

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu