28 Cdo 1859/2000
Datum rozhodnutí: 31.08.2000
Dotčené předpisy:




28 Cdo 1859/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc. o dovolání 1) J. Č., 2) J. Č., 3) M. W. a 4) J. W., zast. advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 31.3.1999 sp.zn. 25 Co 604/98 v právní věci žalobců a) J. V. a b) E. V., zast. JUDr. M. K. proti žalovaným 1) J. Č., 2) J. Č., 3) M. W. a 4) J. W., zast. advokátem o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp.zn. 5 C 648/95, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 17.dubna 1998 pod č.j. 5 C 648/95-67 zamítl žalobou na vydání nemovitostí - stavební parcely č. 202 a domu č.p. 168 v kat. území V. n. J., když zjistil, že žalobci jsou sice oprávněnými osobami podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., avšak pokud jde o žalované, neshledal na jejich straně, že by byli nemovitosti získali buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění.

Krajský soud v Hradci Králové právní názor soudu prvního stupně nesdílel; rozsudkem ze dne 31.března 1999 pod č.j. 25 Co 604/98-89 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že žalované 1) a 2) uznal povinnými vydat žalobcům jednu ideální polovinu domu čp. 168 se stavební parcelou č. 202 v katastrálním území V. n. J., žalovaného 3) uznal povinným vydat žalobcům jednu ideální čtvrtinu domu čp. 168 se stavební parcelou č. 202 v katastrálním území V. n. J. a žalovanou 4) uznal povinnou vydat žalobcům jednu ideální čtvrtinu domu čp. 168 se stavební parcelou č. 202 v katastrálním území V. n. J.

Odvolací soud totiž po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalovaní 1) a 2), kteří původně nemovitost nabyli ( a později zčásti převedli na žalované 3) a 4), kteří jsou k žalovanému 1) a 2) osobami blízkými ) nabyli nemovitost v rozporu s platnými předpisy, protože MNV ve V. nerespektoval tehdy platnou směrnici Ministerstva financí ČSSR č. 10, uveřejněnou ve Věstníku ministerstva financí č. 5 ročník IX sešit č. 5, podle níž by nemovitost měla být nejdříve nabídnuta ke koupi dosavadní uživatelce, tedy v daném případě paní M. Š., která ji užívala na základě nájemní smlouvy a o nemovitost projevila zájem. Prodejem ideální jedné poloviny nemovitostí dceři - žalované 3) a jejímu manželovi, žalovanému 4) pak došlo k částečnému převodu nemovitosti z původních nabyvatelů do bezpodílového spoluvlastnictví osob jim blízkých. Na rozdíl od soudu prvního stupně tak odvolací soud dospěl k závěru že žalovaní jsou povinnými osobami se zřetelem k ustanovení § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Pokud odvolací soud dále rozhodoval o připuštění zpětvzetí té části žaloby, kterou se žalobci domáhali, aby jim samotným byla v případě vydání nemovitosti uložena povinnost žalovaným nahradit "veškeré náklady vzniklé údržbou a opravováním předmětné nemovitosti", zůstala tato část jeho rozhodnutí mimo rozsah přezkoumání v řízení o dovolání.

Proti rozsudku odvolacího soudu v té části, pokud došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně a bylo žalobě vyhověno, podali dovolání žalovaní, kteří se domáhali jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatelé vytýkali nesprávné právní posouzení věci. Uváděli, že nedošlo k porušení Směrnice ministerstva financí č. 10, protože v době, kdy se o koupi nemovitostí ucházeli, byl domek zapečetěn a neměl tudíž žádaného fyzického uživatele. Vytýkali rovněž, že žalobci se ani k jednomu z jednání nedostavili, takže mají za to, že když nebyli ve věci vyslechnuti, došlo k porušení zásady přímosti ve smyslu ustanovení § 122 odst. 1 o.s.ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení zastoupenými advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř. ).Dovolání bylo rovněž shledáno za přípustné ( § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ). Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v jeho napadené části ( § 242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. ).

Dovolání nebylo shledáno za důvodné.

Spor rozhodující otázkou je, zda žalovaní jsou povinnými osobami ve smyslu § 20 odst. 1 a § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. ; tuto otázku zodpověděl odvolací soud v Kladně, neboť bylo nepochybné, že stát, od kterého žalobci nemovitosti získali, nabyl vlastnické právo k těmto později převedeným nemovitostem soudním rozsudkem, v němž bylo vysloveno propadnutí majetku a že tento rozsudek byl k datu jeho vydání na základě soudní rehabilitace zrušen. Bylo však dále v odvolacím řízení zjištěno, že při příležitosti převodu předmětných nemovitostí byla pominuta předchozí uživatelka těchto nemovitostí M. Š. Toto skutkové zjištění zhodnotil odvolací soud tak, že nebylo učiněno zadost postupu, v té době předepsanému již citovanou Směrnicí č. 10 ministerstva financí, která podle čl. 2 pod bodem 1. - pokud jde o výběr kupce - při prodeji rodinných domků ukládá státní organizaci povinnost nabídnout je ke koupi především dosavadnímu uživateli. Na tom nemění nic skutečnost, zda domek v okamžiku uzavření smlouvy byl nebo nebyl zapečetěn.

Dovolatelé vytýkají, že odvolací soud svůj závěr učinil pouze na základě výpovědi jedné svědkyně. I když dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat hodnocení důkazů, učiněné soudem druhého stupně, je třeba v zájmu úplnosti připomenout, že to nebyla jen výpověď této svědkyně, ale že se hodnocení opíralo i o důkazy listinné, např. též o žádost M. Š. ze dne 1.2.1973, kterou požádala o odkoupení nemovitostí s odůvodněním, že její rodina je po dlouhou dobu užívá. Není tedy důvod o skutkových závěrech odvolacího soudu pochybovat.

Protože skutková zjištění odvolacího soudu mají oporu v provedeném dokazování, zbývalo dovolacímu soudu posoudit právní stránku věci. Dovolací soud zde shodně se závěry odvolacího soudu má za to, že žalovaní 1) a 2) nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy a že se důsledky toho vztahují i na žalované 3) a 4), kteří své podíly nabyli od žalovaných 1) a 2) jako osoby blízké.

Další výtka dovolatelů, že žalobci nebyli u soudu prvního stupně, ani u soudu odvolacího slyšeni, není rovněž důvodná. Je totiž výlučně věcí projednávajících soudů, aby po zhodnocení nastalé procesní situace rozhodly, zda budou trvat na výslechu některé ze sporných stran jako účastníka řízení. Ani prvostupňový, ani odvolací soud to nepovažoval za potřebné ; s tímto postupem se ztotožňuje i dovolací soud , protože žalobci žijí dlouhou dobu v cizině a po skutkové stránce by patrně nic podstatného nad skutečnosti již v řízení zjištěné uvést nemohli. Nejde tedy v daném případě o porušení zásady přítomnosti, jestliže soudy prováděly dokazování při jednání, u něhož žalobci nebyli přítomni ( srov. § 122 odst. 1 o.s.ř. ).

Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním napadené právní hodnocení věci odvolacím soudem je správné. Nezbylo proto, než dovolání v rozsudku, jímž byl rozsudek odvolacího soudu napaden, podle ustanovení § 243b odst. 1 o.s..ř zamítnout.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaní neměli v řízení o dovolání úspěch a žalobcům v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 31. srpna 2000

JUDr. Oldřich J e h l i č k a CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová