28 Cdo 1857/2007
Datum rozhodnutí: 28.08.2007
Dotčené předpisy:




28 Cdo 1857/2007-72

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josef Rakovský a JUDr. Ludvík David, CSc., v právní věci žalobkyně Doc. Dr. PhMr. Z. J., DrSc., právně zast. advokátem, proti žalované Č. r. M. f. ČR, o zaplacení finanční náhrady podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 136/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze z 13. 12. 2006, č. j. 13 Co 507/2006-56, takto:

I. Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 z 4. 8. 2006, č. j. 18 C 136/2005-38, a Městského soudu v Praze z 13. 12. 2006, č. j. 13 Co 507/2006-56 se zrušují.

II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 5.000.000,- Kč jako finanční náhrady podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb. (dále jen zákon o mimosoudních rehabilitacích ) za určité nevydané nemovitosti.

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem z 4. 8. 2006, č. j. 18 C 136/2005-38 žalobu zamítl. Z provedeného dokazování uvedený soud zjistil, že nemovitosti, na základě jejichž nevydání měl žalobkyni údajně vzniknout nárok na finanční náhradu, vlastnily z 1/2 B. K. a z 1/2 dcera L. K., provdaná K. Dále soud prvního stupně zjistil, že J. K. byl manželským synem I. a M. K. Stejné rodiče měla též K. K. provdaná B. Manželkou J. K. byla B. K., která měla dvě děti, L. K., provdanou K., a MUDr. K. K.. K. K. provdaná B. měla dceru PhMr. H. B. provdanou B., která je matkou žalobkyně. J. K. se narodil 6. 10. 1870 a zemřel 9. 12. 1942. Jeho manželka B. K. byla prohlášena za mrtvou rozhodnutím Okresního soudu v H. z 18. 3. 1948 s datem pravděpodobné smrti stanoveným na 23. 4. 1945. Dcera L. K. provdaná K. pravděpodobně zemřela v O., kam byla převezena dne 23. 10. 1944. K. K. provdaná B. (sestra J. K.) a její dcera PhMr. H. B. provdaná B. (matka žalobkyně) byly prohlášeny za mrtvé rozhodnutími Okresního soudu v H. z 26. 8. 1947 a z 19. 1. 1948, obě s datem pravděpodobné smrti 15. 11. 1942. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že žalobkyni nelze vyhovět, jednak proto, že podle § 13 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích byla žalobkyně údajně povinna podat žádost o finanční náhradu nejpozději do jednoho roku od nabytí účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, tedy do 1. 7. 1995, avšak žádost podala až 3. 7. 1995 (1. a 2. 7. 1995 byla sobota a neděle), a dále proto, že žalobkyně nebyla ani oprávněnou osobou ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. V této souvislosti bez ohledu na důkazy předložené žalobkyní dospěl soud prvního stupně k závěru, že B. K. zemřela dne 23. 4. 1945, jak se uvádí v rozhodnutí Okresního soudu v Hořovicích z 18. 3. 1948 o prohlášení za mrtvého, jímž se soud prvního stupně cítil být vázán podle § 135 odst. 1 o. s. ř. Byla-li dne 23. 4. 1945 B. K. již vdovou, nemohl po ní dědit její manžel J. K. (prastrýc žalobkyně), od něhož tak žalobkyně nemohla odvodit nárok podle zákona o mimosoudních rehabilitacích ve spojení s dekrety prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb. Naopak, protože veškerá pozůstalost po B. K. připadla jejím potomkům, měl při dědění, bez ohledu na datum úmrtí L. K. provdané K. a jejího manžela K. K., před žalobkyní a jejími právními předchůdci vždy přednost syn B. K. MUDr. K. K., který také po smrti matky uplatnil svá majetková práva.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze svým rozsudkem z 13. 12. 2006, č. j. 13 Co 507/2006-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Oběma soudům nižšího stupně vytýkala nesprávný právní názor o tom, že jednoroční lhůta k podání žádosti uplynula dne 1. 7. 1995; na odůvodnění uvedla, že žalovaná přijala žádost k vyřízení jako řádně a včas podanou a že dne 1. 7. 1995 bylo pracovní volno, a proto zákonná lhůta dle § 122 odst. 3 obč. zák. skončila až 3. 7. 1995. Další pochybení podle žalobkyně spočívalo v tom, že soudy nižšího stupně odmítly žalobkyni považovat za oprávněnou osobu ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, aniž se zabývaly doklady, ze kterých jednoznačně vyplývá, že původní spoluvlastnice předmětných nemovitostí B. K. a její dcera L. K., roz. K., zemřely společně v koncentračním táboře O., a to s největší pravděpodobností v jeden den. Konečně žalobkyně namítala, že soudy nižšího stupně sice dospěly k závěru o tom, že ve všech v úvahu přicházejících případech byla oprávněnou osobou nikoli žalobkyně, nýbrž MUDr. K. K., avšak neprovedly dostatečné dokazování, z něhož by uvedený závěr jednoznačně vyplýval.

Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že shledává dovolání neopodstatněným, když oba rozsudky vycházejí z přesně a úplně zjištěné skutkové podstaty a jejich enunciáty jsou zcela v souladu se zákonem o mimosoudních rehabilitacích. Dále se ztotožnila s rozsudkem soudu prvního stupně v tom, že žalobkyně, resp. osoba, od níž svůj nárok odvozuje, není oprávněnou osobou podle § 3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta, splňující formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s. ř. a opírající se o způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Poté dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázka, kdy uplynula jednoroční lhůty podle § 13 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, má zásadní právní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) již proto, že se promítá do postavení žalobkyně a odvolací soud ji z hlediska judikatorního (usnesení Nejvyššího soudu z 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005) posoudil v rozporu s hmotným právem níže uvedenou judikaturou Ústavního soudu. Druhá otázka, na níž alternativně spočívá rozhodnutí odvolacího soudu totiž zda je přípustný důkaz jiného dne smrti než uvedeného v rozhodnutí o prohlášení za mrtvého podle dekretu prezidenta republiky č. 117/1945 Sb. má zásadní právní význam proto, že ji dovolací soud dosud neřešil a současně se vyznačuje judikatorním přesahem i potenciálem promítnout se do postavení žalobkyně. V posledně uvedeném směru z toho důvodu, že na dni úmrtí B. K. (určeném podle rozhodnutí o prohlášení za mrtvého, nebo naopak podle důkazů předestřených žalobkyní) závisí, zda ji přežil a stal se tak dědicem 1/4 pozůstalosti (§ 757 obecného občanského zákoníku) její manžel J. K., od něhož by za splnění dalších předpokladů bylo lze odvodit nárok žalobkyně.

Předmětem dovolacího přezkumu je tak v hranicích vymezených dovoláním posouzení právních závěrů odvolacího soudu o tom, že § 122 odst. 3 obč. zák. ( Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den ) se ani analogicky nepoužije na lhůtu k uplatnění práva plynoucí ze zákona o mimosoudních rehabilitacích, a o tom, že prohlášení za mrtvého podle dekretu č. 117/1945 Sb., vylučuje ve spojení s § 135 odst. 1 o. s. ř. důkaz, že prohlášený za mrtvého zemřel v jiný den, než který je uveden v prohlášení za mrtvého.

V otázce běhů lhůt vyšel dovolací soud z nálezu Ústavního soudu z 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, uveřejněného v Sb. n. u., sv. 1, č. 38 a pod č. 164/1994 Sb., kde se uvádí: Oprávněná osoba má právo vyzvat povinnou osobu k vydání věci do šesti měsíců od počátku takto stanovené lhůty; jinak její nárok zanikne. V § 122 odst. 3 občanského zákoníku je stanoveno, že připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Jestliže v souzené věci činila zákonná lhůta šest měsíců a počala běžet dnem 1. 11. 1994, pak konec lhůty připadl na den 1. 5. 1995, neboť tento den se svým označením shoduje s označením dne, kdy nastala skutečnost určující počátek lhůty. První den měsíce května 1995 byl však svátkem . Proto posledním dnem lhůty byl nejblíže následující pracovní den, tj. den 2. 5. 1995. Jakkoli se nález týkal lhůty k výzvě pro vydání věci podle § 5 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích není tu žádný důvod dospět v případě lhůty k podání žádosti o náhradu za nevydanou věc podle § 13 odst 3 téhož zákona k odlišnému právnímu závěru. Že pravidlo zakotvené v § 122 odst. 3 obč. zák. má obecný význam, plyne i z nálezu Ústavního soudu z 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, uveřejněného ve Sb. n. u., sv. 9, č. 163, a pod č. 30/1998 Sb.: I v českém právu takto platí a je běžně aplikována řada obecných právních principů, které nejsou výslovně obsaženy v právních předpisech. Mezi tyto obecně uznávané právní principy bez jakékoli pochybnosti patří v oblasti práva ústavního pravidla počítání času, jak jsou v evropském právním myšlení srozumitelně a smysluplně vymezena od dob římských. Tato skutečnost ústavodárci, resp. zákonodárci nijak nebrání, aby, pokud uzná za vhodné, vymezil počítání času výslovně odlišným způsobem. Konečně lze poukázat i na nález Ústavního soudu z 25. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 365/97, uveřejněný v Sb. n. u., sv. 12, č. 8: V našem právním řádu v případech, kdy poslední den lhůty připadne na sobotu, neděli nebo svátek, platí v zásadě (pokud ovšem konkrétní právní norma výslovně nestanoví jinak) stejný režim jak pro lhůty procesní povahy, tak pro lhůty hmotněprávní; platí totiž pravidlo, že posledním dnem lhůty se stává nejblíže následující pracovní den (§ 122 odst. 3 občanského zák., § 60 odst. 3 trestního řádu, § 27 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. a § 57 odst. 3 o.s.ř. ). Jde o postup, který je považován za právní tradicí vytvořené pravidlo, reálně umožňující právnímu subjektu v daném časovém limitu uplatnit své právo. Protože tedy § 13 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích neobsahuje zvláštní úpravu běhu lhůt a současně tu chybí jakýkoli důvod pro odchýlení se od obecného pravidla, které došlo výrazu i v § 122 odst. 3 obč. zák., a konečně proto, že Ústavní soud v obdobné věci vyslovil právní názor, který umožňuje použití § 122 odst. 3 obč. zák., dospěl dovolací soud k závěru, že připadne-li poslední den lhůty podle § 13 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích na sobotu, neděli nebo svátek, uplyne tato lhůta teprve nejbližší následující pracovní den.

Dále se dovolací soud zabýval otázkou prohlášení za mrtvého podle dekretu č. 117/1945 Sb. Přihlédl k rozlišení mezi řízením k vedení důkazu smrti a řízením k prohlášení za mrtvého (viz např. § 1 odst. 2, § 2, § 11 dekretu) a k pravidlu, že den předpokládané smrti v rozhodnutí o prohlášení za mrtvého je dnem, kdy nezvěstný p r a v d ě p o d o b n ě zemřel nebo který p r a v d ě p o d o b n ě nepřežil, jinak poslední den doby, jejíž uplynutí zakládá d o m n ě n k u, že nezvěstný zemřel (§ 8 odst. 1 dekretu, zvýrazněno dodatečně). Z rozdělení obou řízení vychází i uvedeným dekretem zrušený zákon č. 20/1883 říšského zákoníku (dostupný na http://www.ris.bka.gv.at ; http://alex.onb.ac.at/gesetze_fs.htm ), k němuž se vztahuje následující výklad: Kdežto řízením o prohlášení za mrtva má býti vydán soudní výrok, že určitou osobu jest p o k l á d a t i za mrtvou, a že určitý den tato osoba nepřežila, nahrazuje d ů k a z s m r t i veřejnou listinu (úmrtní list), která podává plný důkaz o tom, že určitá osoba v den a v místě v listině udaném skutečně zemřela. Gerlich, K. in Rouček, F., Sedláček, J. a kol. Komentář k československému zákoníku občanskému. Díl I. Praha : Linhart, 1935, reprint Praha : Codex, 1998, str. 237 dodatek k § 24, marg. č. 17. Navíc nižší důkazní síla prohlášení za mrtvého výslovně plynula z § 278 obecného zákoníku občanského, který uváděl: prohlášení za mrtvého nevylučuje důkazu, že nepřítomný zemřel dříve nebo později , přičemž [t]oto ustanovení má dvojí význam: jednak je to vyvrácení domněnky ve smyslu § 292 civ. ř. s. (§ 270 civ. ř. s.); toto vyvrácení domněnky platí jen pro u r č i t ý s p o r, jednak může vésti ku zrušení anebo opravě prohlášení za mrtva Sedláček, J. in Rouček, Sedláček, op. cit., str. 232 (§ 24, marg. č. 38; zvýrazněno dodatečně). Rozhodnutí o prohlášení za mrtvého podle dekretu č. 117/1945 Sb. proto nelze podřadit pod režim § 135 odst. 1 o. s. ř., v důsledku čehož se soudy musí ode dne smrti uvedeného v rozhodnutí odchýlit, svědčí-li pro to důkazy. Stručně řečeno jinak, důsledky rozhodnutí o prohlášení za mrtvého je třeba posuzovat podle předpisů platných v době jeho vydání. Ostatně ani podle současné právní úpravy (srovnej § 199 o. s. ř.) nelze dospět k jinému právním závěru, než jak je uvedeno shora, totiž že rozhodnutí o prohlášení za mrtvého lze zvrátit na základě provedeného dokazování.

Protože odvolací soud veden svým nesprávným právním názorem neaplikoval na běh lhůty podle § 13 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích obecnou zásadu vyjádřenou v § 122 odst. 3 obč. zák. (dále srovnej též § 57 odst. 3 o. s. ř., § 60 odst. 3 t. ř., § 40 odst. 1 písm. c spr. ř.) a nepovažoval za relevantní důkaz jiného dne smrti, než který byl uveden v rozhodnutí o prohlášení za mrtvého podle dekretu č. 117/1945 Sb., nezbylo dovolacímu soudu než rozsudek odvolacího soudu zrušit. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně (s jehož odůvodněním se odvolací soud bez dalšího ztotožnil), zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Bylo-li rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, první věta za středníkem a 226 o. s. ř.).

V dalším řízení bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 28. srpna 2007

JUDr. Iva Brožová , v. r.

předsedkyně senátu