28 Cdo 1852/2002
Datum rozhodnutí: 15.01.2004
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 písm. g) předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 1852/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. Z. H. a 2. Ing. A. H., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Co 139/2002m, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 594/92 (žalobců 1. Z. H. a Ing. A. H., zastoupených advokátem, proti žalované Střední zdravotnické škole, M., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 9. 3. 1992 (v průběhu řízení upravovanou), se žalobci domáhali vůči žalované zdravotnické škole vydání domu čp. 577/II a pozemku parc. č. 1986/1 v katastrálním území M. Tyto nemovitosti byly žalujícími prodány kupní smlouvou z 31. 3. 1989 Krajskému ústavu národního zdraví Středočeského kraje, ale tato smlouva byla, podle názoru žalobců, uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Prodaná nemovitost nezačala ani sloužit účelu, pro který byla prodána (pro zdravotnické zařízení). Žalobci vyzvali školu k vydání nemovitosti, ale bezvýsledně.

Žalovaná zdravotnická škola navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobci uváděné nemovitosti nepřešly ze žalobců na stát, ale na zdravotnickou organizaci (Krajský ústav národního zdraví Středočeského kraje se sídlem v Praze). Smlouva z 31. 3. 1989 nebyla uzavřena žalobci v tísni, ale z vlastní iniciativy manžela žalobkyně Z. H. a otce žalobce Ing. A. H., který prodej těchto nemovitostí nabízel již od roku 1987 a dal pro tento účel pořídit geometrický plán. Domová nemovitost byla prodána za 301.131,- Kč; tato kupní cena byla postupně upravována z původního odhadu ve výši 70.000,- Kč. V kupní smlouvě nebyl uveden účel, pro nějž byla nemovitost kupována.

Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce z 29. 4. 1999, č. j. 7 C 594/92-129, byla žaloba žalobců zamítnuta. Žalobci Ing. A. H. bylo uloženo zaplatit žalované zdravotnické škole 38.478,- Kč na náhradu nákladů řízení a také žalobkyni Z. H. bylo uloženo zaplatit žalované škole na náhradu nákladů řízení 12.826,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání žalobců Krajský soud v Praze usnesením ze 16. 11. 1999, sp. zn. 28 Co 603,614/99, zrušil rozsudek Okresního osudu v Nymburce z 29. 4. 1999, č. j. 7 C 594/92-129 (ve znění doplňujícího usnesení z 21. 6. 1999, č. j. 7 C 594/92-135) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uváděl,a že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., kteří řádně a včas uplatnili nárok na vydání nemovitostí proti žalované zdravotnické škole, jež je nástupnickou organizací státní hospodářské organizace, která původně nemovitosti držela. Odvolací soud se však neztotožňoval s právními závěry soudu prvního stupně o tom, že v daném případě nedošlo k uzavření kupní smlouvy z 31. 3. 1989 v tísni, a byl naopak toho názoru, že smlouva, jíž žalobci převedli na právního předchůdce žalované v žalobě uváděné nemovitosti, byla uzavřena v tísni. Odvolací soud však ukládal soudu prvního stupně, aby se v dalším průběhu řízení zabýval úplným zjištění a objasněním toho, zda k uvedené smlouvě došlo také za nápadně nevýhodných podmínek, jak to stanoví § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.

Dovolání žalované zdravotnické školy proti uvedenému usnesení odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze 14. 7. 2000, 28 Cdo 1472/2000, odmítnuto jako dovolání nepřípustné.

V dalším průběhu řízení (po doplnění dokazování zejména posudkem znalce o ocenění domu čp. 577 v M.) Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze 4. 12. 2001, č. j. 7 C 594/92-344, opět zamítl žalobu žalobců, kterou se vůči žalované zdravotnické škole žalobci domáhali vydání domu čp. 577/II a pozemku parc. č. 1986/1 v katastrálním území M. Náhrada nákladů řízení nebyla žalované přiznána. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně do pokladny Okresního soudu v Nymburce 22.877,40 Kč na náhradu zálohovaných nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozsudku soudu prvního stupně dovozoval zejména, že pokud žalobci po uzavření kupní smlouvy z 31. 3. 1989 získali za prodávanou nemovitost kupní cenu 301.000,- Kč a tedy plnění několikanásobně větší než by byla kupní cena stanovená podle ustanovení § 3 vyhlášky č. 182/1988 Sb. bez dalšího zvýšení a pokud navíc žalobkyně Z. H. získala i náhradní byt o kuchyni a dvou pokojích v tomtéž městě, nešlo tu o uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek pro prodávající. Proto soud prvního stupně žalobu žalobců zamítl pro nesplnění podmínek k vydání věcí ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., když tu sice došlo k uzavření kupní smlouvy v tísni, ale nikoli za nápadně nevýhodných podmínek. O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 148 a § 150 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobců i žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Co 139/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 4.650,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že se odvolací soud ztotožnil se zjištěními a důvody uváděnými v rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud zdůrazňoval, že ve smlouvě z 31. 3. 1989 byla cena prodávané nemovitosti určena odhadcem dne 24. 2. 1989 částkou 301.131,- Kč, a to nikoli oceněním běžným, ale oceněním podle ustanovení § 19 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.; cena byla vyčíslena podle technicko-hospodářských ukazatelů, sloužících např. projektantům ke stanovení pevné ceny bytových jednotek, podle ceny obestavěného prostoru. Nebylo tedy možné hodnotit kupní cenu sjednanou ve smlouvě z 31. 3. 1989 částkou 301.131,- Kč jako cenu nápadně nevýhodnou, tedy že by v tomto případě šlo o kupní smlouvu uzavřenou za nápadně nevýhodných podmínek pro prodávající.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 18. 6. 2002 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno na poště z k doručení Okresnímu soudu v Nymburce, tedy bylo dovolání podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Jak dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé ve svém dovolání připomínají, že během celého tohoto občanského soudního řízení poukazovali na to, že v daném případě šlo o diskriminaci soukromého vlastnictví ve srovnání s tzv. osobním vlastnictvím podle tehdejších platných předpisů. V této souvislosti poukazovali dovolatelé na to, že i v nálezu Ústavního soudu ČR ze 17. 9. 1996, I. ÚS 168/95, bylo uvedeno, že touto diskriminací byly nastoleny nápadně nevýhodné podmínky, pokud šlo o neadekvátnost peněžitého plnění, jež vyplývala z dělení vlastnictví na osobní a soukromé a tedy diskriminaci dvou skupin vlastníků. Podle názoru dovolatelů se tato diskriminace promítala v ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb., která upravovala ceny staveb, pozemků, trvalých porostů a náhrady za užívání pozemků. Tento cenový předpis obsahoval ve svém § 3 jiný způsob ocenění soukromého vlastnictví (např. činžovních domů) než tomu bylo u ocenění domů v osobním vlastnictví (zejména rodinných domků), upraveného v ustanovení § 2 uváděné vyhlášky. Proto žalobci v celém průběhu řízení zastávali názor, že by měl být vypracován posudek znalce, ohledně domu čp. 577/II v M. bez omezení daného ustanovením § 3 vyhlášky č. 182/1988 Sb., tedy jako u rodinného domu; k tomu však v řízení nedošlo, Diskriminaci obsaženou takto ve vyhlášce č. 182/1988 Sb. odstranila později vyhláška č. 316/1993 Sb., která se však již na projednávanou věc nevztahovala. Dovolatelé tedy trvali na svém názoru, že sporná domová nemovitost byla vdaném případě podstatně podhodnocena oproti jiným případům, kdy byl předmětem kupní smlouvy dům rodinný a nikoli jiný obytný dům. Proto zde byly, podle názoru dovolatelů, nápadně nevýhodné podmínky při uzavírání kupní smlouvy z 31. 3. 1989. Dovolatelé vyslovovali svůj názor, že pojem nápadně nevýhodné podmínky v § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. není možné omezovat jen na rozdílné ocenění nemovitostí podle citované vyhlášky č. 182/1988 Sb.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.) platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/200 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).

Přípustnost dovolání dovolatelů bylo nutno posoudit s použitím ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího osudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu pak má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990 ) věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 SB. jsou dva předpoklady, bez jejich současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení. Nápadně nevýhodné podmínky musí rovněž jako tíseň obejktivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvních vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, související s předmětem plnění, která by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 16. 11. 1994, I. ÚS 139/93 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 2 pod č. 55) byl uveden právní závěr, že nápadně nevýhodné podmínky (§ 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.) se mohou jevit při posuzování tehdejších prodejních cen nemovitosti s cenami dnešními tak, že současné nabídky značně převyšují tehdy obdrženou cenu. Takto však nelze ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ vykládat, protože nevýhodné podmínky v tomto smyslu (tj. ve srovnání s dneškem) byly obecným produktem tehdejší doby .

Také v nálezu Ústavního soudu ČR ze 17. 9. 1996, I. ÚS 168/95, bylo zdůrazněno, že pojem v tísni za nápadně nevýhodných podmínek , použitý v zákonech č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb., je třeba vykládat tak, že se jedná p ř e d e v š í m o rozpor s cenovými předpisy s té době platnými, ale i o jiné okolnosti, např. nucené vystěhování vlastníka z obce a jiné okolnosti a objektivní existenci takových podmínek v době právního úkonu, které je třeba posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu. Podle názoru Ústavního soudu ČR může neadekvátnost peněžitého plnění vyplývat i z ekonomicko-politického pojetí vlastnictví, jež tehdy odráželo dělení vlastnictví na osobní a soukromé a diskriminovalo výrazně dvě skupiny vlastníků, jimž by jinak náleželo stejné postavení (např. cenová vyhlášky č. 43/1969 Sb. svou koncepcí i ustanoveními odrážela dělení vlastnictví na osobní a soukromé, dále zásadu tehdejší č. práva, že pozemek nelze kvalifikovat jako předmět osobního vlastnictví).

Tato citovaná ustanovení a tyto citované právní závěry měl dovolací soud na zřeteli při posuzování toho, zda v daném případě řešilo rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, případně právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu nebyla vyřešena. Při jejich srovnání s obsahem rozhodnutí odvolacího soudu a právními závěry v jeho rozhodnutí nemohl dovolací soud přisvědčit názoru, že by zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uváděné v ustanoveních § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu byly dány v tomto případě posuzovaného rozhodnutí odvolacího soudu a proti němu směřujícího dovolání.

Stejně tak nemohl dovolací soud vzhledem k obsahu soudního spisu v tomto případě (sp. zn. 7 C 594/92 Okresního soudu v Nymburce), ani k obsahu dovolání dovolatelů a ani vzhledem k vlastním poznatkům dovolacího soudu mít za to, že by tu odvolací soud řešil právní otázku, která by byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Neshledal tedy dovolací soud, že by v případě dovolání dovolatelů byly splněny zákonné předpoklady přípustného dovolání, které má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přistoupit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované zdravotnické škole v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomu usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu

V Brně dne 15. ledna 2004

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu