28 Cdo 1850/2002
Datum rozhodnutí: 30.10.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1850/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání O. C., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 3.4.2002, sp. zn. 30 Co 74/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 135/95 (žalobců: 1. J. C., 2. D. C., a 3. O. C., zastoupených advokátkou, proti žalovanému Č. s. t. v., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí) takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 26.10.1995 (v průběhu řízení upravovanou), aby žalovanému bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 651 s pozemkem parc. č. 669 a pozemkem parc. č. 1751/1 v katastrálním území U., okres K., a to i za předpokladu, že uvedená domovní nemovitost byla zhodnocena (ve smyslu ustanovení § 7 zákona č. 87/1991 Sb.). V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti přešly na stát kupní smlouvou ze 7.5.1957, která však byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Výzva k vydání nemovitostí byla žalovanému učiněna 27.4.1995, ale žalovaný vydání nemovitostí odmítl.

Žalovaný Český svaz tělesné výchovy navrhl zamítnutí žaloby. Ohledně žalobců žalovaný namítal, že žalobkyně J. C. nedoložila k jakému dílu nemovitostí, uvedených v žalobě, uplatňuje po právu svůj nárok, a že žalobci D. C. a O. C. svůj nárok k uvedeným nemovitostem řádně neuplatnili . Žalovaný také namítal, že dům čp. 651 v U. ztratil zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter, takže jej podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nelze vydat.

Okresní soud v Kladně usnesením ze 16.6.1997, čj. 8 C 135/95-23, řízení v této právní věci zastavil a rozhodl také, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve svém rozhodnutí poukazoval soud prvního stupně zejména na to, že žalobkyně J. C. zemřela 30.8.1995, ale žaloba byla jejím zmocněným zástupcem podána až 26.10.1995 a další dva žalobci žalobu v této právní věci řádně nepodali.

K odvolání žalobce D. C. Krajský soud v Praze usnesením z 18.8.1997, sp. zn. 30 Co 346/97, zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle názoru odvolacího soudu se v řízení o žalobě žalobců nezabýval soud prvního stupně vůbec tím, zda je v této právní věci, v níž žalobci mají bydliště v cizině, dána pravomoc českého soudu k projednání této žaloby.

Poté ještě došlo k vydání usnesení Okresního soudu v Kladně z 9.2.1998, čj. 8 C 135/95-37, o zastavení řízení, když nedošlo přes výzvu soudu k odstranění vad žaloby. I toto usnesení soudu prvního stupně bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Praze z 31.3.1998, sp. zn. 30 Co 143/98, s tím, že v době, kdy rozhodoval odvolací soud, byla již žalobci odstraněna vada, která bránila dalšímu pokračování v řízení, a tedy odpadly důvody k zastavení řízení.

Okresní soud v Kladně pak vynesl rozsudek z 25.7.2001, čj. 8 C 135/95-154. Tímto rozsudkem bylo především rozhodnuto o zastavení řízení o žalobním návrhu žalobkyně J. C. Byl zamítnut žalobní návrh, aby bylo žalovanému uloženo vydat žalobcům D. C. a O. C. (každému jednou ideální čtvrtinou vzhledem k celku) ideální polovinu domu čp. 651 s pozemky parc. č. 669 a parc. č. 1751/1 v U. Žalobcům D. C. a O. C. bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 7.530 Kč a Okresnímu soudu v Kladně 7.990,80 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně J. C. dne 30.8.1995 zemřela a vzhledem k tomu, že žaloba byla podána až po její smrti dne 26.10.1995, soud řízení zastavil o jejím žalobním návrhu, neboť tu nebyla dána podmínka řízení ve smyslu ustanovení § 103 a § 104 odst. 1 občanského soudního řádu k projednání žaloby této žalobkyně.

Dále pak soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že za oprávněnou osobu v této právní věci považuje jen žalobce D. C., který je dědicem po své matce J. C. (jež byla spoluvlastnicí jedné ideální poloviny sporných nemovitostí) a je také občanem České republiky. V žalobě uváděné nemovitosti přešly na stát kupní smlouvou ze 7.5.1957; podle výsledků v řízení provedeného dokazování byla tato smlouva uzavřena v tísni, ale nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, jak to má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.

Žalobní návrh žalobce D. C. byl tedy zamítnut, stejně jako žalobní návrh žalobce O. C., a o nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobců D. C. a O. C. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 25.7.2001 rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 3.4.2002, sp. zn. 30 Co 74/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku rozsudku o věci samé ve vztahu mezi žalobcem D. C. a žalovaným Č. s. t. v., jakož i ve výroku o nákladech řízení ve vztahu k žalobci D. C., a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem O. C. a žalovaným byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci O. C. bylo uloženo zaplatit 3.765 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a dále byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci O. C. bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Kladně 3.995,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V zamítavém výroku o věci samé ve vztahu k žalobci O. C. byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci O. C. bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 3.137,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že zatím co žalobce D. C. po smrti původní vlastnice J. C. (která před svou smrtí dne 30.8.1995 učinila vůči žalovanému výzvu k vydání nemovitostí) podal u soudu žalobu proti žalovanému dne 26.10.1995, tedy v roční lhůtě podle § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., další žalobce O. C. své nároky (které na něj přešly po smrti J. C.) uplatnil u soudu až 11.2.1998, tedy až po uplynutí lhůty uvedené v § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Proto nárok tohoto žalobce zanikl, podle názoru odvolacího soudu, po uplynutí této zákonem stanovené prekluzívní lhůty. Byl tedy odvolacím soudem potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně vůči tomuto žalobci.

Pokud šlo o zamítavé rozhodnutí ve vztahu k žalobci D. C., byl tento výrok rozsudku soudu prvního stupně založen na tom, že nebylo prokázáno jeho tvrzení o tom, že kupní smlouva ze 7.5.1957, kterou přešlo na stát vlastnictví k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Žalobce D. C. v této souvislosti tvrdil, že v době uzavření kupní smlouvy v roce 1957 byl stav nemovitosti jiný, než byl uveden v popise ve znaleckém posudku znalce J. V., a že nemovitost měla vyšší cenu, než za jakou byla prodána. Žalobce D. C. však nebyl soudem prvního stupně vyzván k doplnění tohoto tvrzení, ani nebyl poučen o tom, v čem má své tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění výzvy soudu ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 občanského soudního řádu; zejména nebyl žalobce D. C. vyzván k označení dalších důkazů k tomuto svému tvrzení o stavu nemovitosti v roce 1957. Z těchto důvodů odvolací soud zrušil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně (jakož i souvisící výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem D. C. a žalovaným ČSTV) podle ustanovení § 221 odst. 1 občanského soudního řádu a věc vrátil soudu prvního stupně podle ustanovení § 221 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení.

Výrok o nákladech, týkající se žalobce O. C., byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 166 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce O. C. v řízení zastupovala, dne 23.5.2002 a dovolání ze strany tohoto žalobce proti rozsudku odvolacího soudu bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Kladně dne 23.7.2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel O. C. ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích týkajících se jeho osoby (tj. výrocích rozsudku odvolacího soudu v jeho odstavcích druhém, třetím a čtvrtém) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. V tomto dovolání bylo uvedeno, že je dovolatelem pokládáno za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, když totiž v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena právní otázka zásadního právního významu. Jako dovolací důvod dovolatel O. C. uváděl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel pokládal za nesprávný právní názor odvolacího soudu, že on jako žalobce neuplatnil své právo u soudu včas a že tedy jeho právo, uplatněné v tomto soudním řízení, údajně zaniklo. Tento názor nebyl ze strany soudu uplatňován v souvislosti s tím, když Okresní soud v Kladně usnesením z 23.6.1999, čj. 8 C 135/95-65, připustil, aby do řízení na straně žalobců vstoupil i O. C., jako dědic po zemřelé J. C., a bylo s ním v dalším průběhu řízení jednáno jako s účastníkem řízení. V průběhu řízení u soudů obou stupňů žádný z účastníků řízení nevznesl námitku, že by žalobce O. C. neměl být účastníkem tohoto řízení anebo že jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo jím podáno jako osobou, která k tomu není legitimována.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).

Dovolání dovolatele směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci (zamítavý výrok ohledně žalobního návrhu žalobce O. C.). Nešlo tu o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně (odvolacím soudem), jímž by tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku, protože by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který by dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil,. Přípustnost dovolání dovolatele bylo tedy možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě z obsahu spisu v této právní věci (sp. zn. 8 C 135/95 Okresního soudu v Kladně), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývalo, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešilo právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu.

Odvolací soud se v daném případě zabýval především aplikací ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož nevyhoví-li povinná osoba výzvě oprávněné osoby k vydání věci podle § 5 odst. 2 téhož zákona, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku.

Další oprávněné osoby uvedené nyní v § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. musely po smrti osoby uvedené v § 3 odst. 1 téhož zákona samy uplatnit svůj nárok ze zákona č. 87/1991 Sb., a to bez ohledu na to, zda oprávněná osoba, která zemřela, sama svůj nárok již uplatnila nebo nikoli. Jinak zemřela-li osoba uvedená v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. poté, co byl touto osobou uplatněn nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., mohou osoby uvedené nyní v ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. vstoupit do jejích práv jako dědicové oprávněné osoby (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 117 /251/).

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí z 3.4.2002 (sp. zn. 30 Co 74/2002 Krajského soudu v Praze) konkrétně uváděl, že J. C., podílová spoluvlastnice (v rozsahu jedné ideální poloviny) nemovitostí, jejichž vydání je předmětem tohoto řízení, uplatnila svůj nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. (v souvislosti s nálezem č. 164/1991 Sb.) výzvu z 27.4.1995, tedy včas ve lhůtě, která tu běžela pro ni od 1.11.1994 do 1.5.1995. J. C. zemřela 30.8.1995; před svou smrtí svůj nárok u soudu již neuplatnila. Aby nárok na vydání věci (uplatněný výzvou k vydání věci), jemuž povinná osoba nevyhověla do 30 dnů (srov. § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.) po uplynutí lhůty uvedené v § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., mohl být uspokojen, bylo třeba ze strany osob, které vstoupily do práv zemřelé J. C. (tj. v daném případě ze strany D. C. a O. C.) uplatnit jej v roční lhůtě podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., přičemž tato lhůta začala běžet ze vzhledem k datu výzvy J. C. k vydání věci a vzhledem k nevyhovění této výzvě ze strany povinné osoby (srov. § 5 odst. 2 a 3 zákona č. 87/1991 Sb.) od 1.6.1995. Žalobce O. C. však své nároky uplatnil u soudu až podáním (ze 4.2.1998), které došlo soudu 11.2.1998 (viz č.l. 40 až 43 spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. 8 C 135/95), tedy po uplynutí lhůty stanovení v § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.

Tyto závěry, k nimž dospěl odvolací soud ve svém rozsudku z 3.4.2002 (sp. zn. 30 Co 74/2002 Krajského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatele O. C., nejsou v rozporu s ustanovením § 5 zákona č. 87/1991 Sb. (tedy s ustanovením povahy hmotně právní), a v tomto rozhodnutí odvolacího soudu nešlo také o řešení otázky, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (jak vyplývá i ze shora citovaného právního závěru ze stanoviska uveřejněného pod č. 34/1993, str. 117 /251/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by u dovolání dovolatele O. C. byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu.

Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele O. C. podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, jako dovolání nepřípustného podle občanského soudního řádu.

Dovolatel O. C. nebyl v řízení o dovolání úspěšný a dalším účastníkům řízení náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 30. října 2003

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu