28 Cdo 1842/99
Datum rozhodnutí: 11.07.2000
Dotčené předpisy:




28 Cdo 1842/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání Z. V., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 24.2.l999, sp.zn. l9 Co 676/99, vydanému v právních věcech vedených u Okresního soudu v Prostějově pod sp.zn. 4 C 245/9l a 4 C 246/9l (žalobce Z. V. proti žalované A. V., zastoupené advokátkou, o uzavření dohody o vydání věcí, a žalobce Z. V. proti žalované A. V. a České republice - Okresní úřad v Prostějově, 796 0l Prostějov, o neplatnost kupní smlouvy), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu l5.l2.l99l, aby žalované A. V. bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání jedné ideální poloviny rekreační chaty evidenční číslo 75 ve P., okres P., a pozemků parc. č. 452 a parc. č. 2778/3. V žalobě bylo uvedeno, že tento podíl na uvedených nemovitostech, patřících žalobci, propadl ve prospěch státu na základě rozsudku Okresního soudu v Prostějově z l5.l2.l987, sp.zn. l T l46/87, jímž byl žalobce odsouzen pro dříve trestný čin opuštění republiky; rehabilitován byl žalobce usnesením Okresního soudu v Prostějově z 27.3.l99l, sp.zn. 3 Rt l42/9l. Žalovaná získala podíl na uvedených nemovitostech od státu na základě kupní smlouvy z 28.9.l989. Podle názoru žalobce získala žalovaná A. V. tyto nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, zejména ustanovením § 39 a § l43 občanského zákoníku, když totiž při koupi nemovitostí prohlásila, že je koupila za finanční prostředky, které měla před uzavřením jejího manželství s A. V., bratrem žalobce, což neodpovídalo skutečnosti, protože kupní cenu zaplatila z peněz získaných půjčkou od spořitelny a tuto půjčku nadále splácela. Žalobce vyzval žalovanou A. V. ll.7.l99l o vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.

Zároveň uplatnil žalobce proti žalované A. V. a žalované České republice-Okresnímu úřadu v Prostějově žalobu o neplatnost již uvedené kupní smlouvy z 28.9.l989.

Žalovaná A. V. navrhla zamítnutí žaloby s tím, že je poloviční spoluvlastnicí žalobcem uváděných nemovitostí, a to se svým manželem A. V. (který je bratrem žalobce), jenž vlastní další polovinu týchž nemovitostí od roku l989. Kupní cenu dohodnutou v kupní smlouvě z 28.9.l989 zaplatila skutečně z finančních prostředků, které měla před uzavřením manželství, zatím co žalobcem uváděná půjčka od Č. s., kterou žalovaná uzavřela společně se svým manželem, byla využita na pozdější investice do chaty evidenční číslo 75 ve P. (na oplocení, na opravu střechy, na zřízení elektrické přípojky, na zateplení chaty). Podle názoru žalované nebyly nemovitosti uváděné v žalobě žalobce získány z její strany v rozporu s právními předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění.

Žalovaný stát navrhl zamítnutí žaloby o neplatnost kupní smlouvy z 28.9.l989 s tím, že smlouva byla uzavřena v souladu s právními předpisy.

Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce a žalovanou A. V. jako účastníky řízení, vyslechl svědky V. K., I. G., A. V., Z. F., A. F. a J. Š., vyslechl pověřeného pracovníka Okresního úřadu v Prostějově ke skutkovým okolnostem převodu podílu na chatě evidenční číslo 75 ve P. v roce l989, vyžádal si zprávu od okresní pobočky Č. s. v P. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově z 20.l0.l994, čj. 4 C 245/9l-l0 a čj. 4 C 246/9l-49, bylo žalované A. V. uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání jedné ideální poloviny rekreační chaty evidenční číslo 75 a poloviny pozemků parc. č. 452 a parc. č. 2778/3. Byl zamítnut žalobní návrh žalobce o určení neplatnosti kupní smlouvy mezi státem a A. V. z 28.9.l989. Žalované A. V. bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částkou 875,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy z 28.9.l989 neshledal důvodnou, protože na straně žalobce nebyl shledán naléhavý právní zájem na tomto určení. Naproti tomu žalobu žalobce o uložení povinnosti žalované A. V. uzavřít s ním dohodu o vydání ideálního podílu nemovitostí podle ustanovení zákona č. 87/l99l Sb. shledal soud prvního stupně důvodnou.

Soud prvního stupně uváděl, že žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení § l9 odst. l a § 3 odst. l zákona č. 87/l99l Sb. a že žalovaná A. V. je povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 20 odst. l a § 4 odst. 2 zákona č. 87/l99l Sb. Soud prvního stupně byl dále toho názoru, že kupní smlouva z 28.9.l989 byla uzavřena v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Žalovaná A. V. nabyla totiž nemovitosti, uváděné v žalobě žalobce, za trvání svého manželství s A. V., které bylo uzavřeno v roce l963. Prohlášení této žalované při uzavření kupní smlouvy z 28.9.l989 o tom, že nemovitosti kupuje výlučně ze svých finančních prostředků a nikoli z prostředků, které byly v bezpodílovém spoluvlastnictví, nepokládal soud prvního stupně na základě výsledků provedeného dokazování za doložené, když z výslechu v řízení slyšených svědků nevyplývalo, že by žalovaná A. V. měla před uzavřením manželství finanční prostředky v takové výši, že by z nich mohla zaplatit kupní cenu 5l.006,85 Kč podle smlouvy z 28.9.l989. Kromě toho soud prvního stupně poukazoval na to, že žalovaná A. V. den před uzavřením kupní smlouvy z 28.9.l989 uzavřela spolu se svým manželem s bývalou Č. s. s. smlouvu o půjčce 4l.000,- Kč. Soud prvního stupně pak poukazoval i na to, že žalovaná A. V. sama v řízení uvedla, že část kupní ceny zaplatila ze své výplaty, tj. z prostředků, které nepochybně patřily do bezpodílového spoluvlastnictví s manželem A. V. Za těchto zjištěných okolností mohly být nemovitosti, jichž se týkala kupní smlouva z 28.9.l989, nabyty jen do bezpodílového spoluvlastnictví A. V. a A. V. a nikoli do výlučného vlastnictví žalované A. V. Proto soud prvního stupně vyhověl žalobě žalobce ohledně uzavření dohody o vydání nemovitostí, směřující proti žalované A. V., neboť měl za to, že žalobcem uváděné nemovitosti nabyla žalovaná A. V. v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn soudem prvního stupně ustanovením § l42 odst. l občanského soudního řádu.

O odvolání žalované A. V. proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně z 20.9.l995, sp.zn. l9 Co 5/95. Rozsudek soudu prvního stupně byl v odvoláním napadené části ve věci samé změněn tak, že byl zamítnut žalobní návrh, aby žalované A. V. bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání jedné poloviny rekreační chaty evidenční číslo 75 ve P. (a poloviny pozemků parc. č. 452 a parc. č. 2778/3). Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit žalované A. V. na náhradu nákladů řízení l.354,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo dále uloženo zaplatit žalované A. V. na náhradu nákladů řízení odvolacího l.2l8,- Kč.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že dovolání žalované A. V. bylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu byla kupní smlouva z 28.9.l989 uzavřena v rozporu s ustanovením § l43 občanského zákoníku, když žalovaná A. V. získala koupené nemovitosti do svého výlučného vlastnictví, ačkoli na zaplacení kupní ceny použila prostředků z bezpodílového spoluvlastnictví žalované a jejího manžela A. V.; uvedený právní úkon koupě nemovitosti bylo proto nutno pokládat za neplatný podle ustanovení § 39 občanského zákoníku. Z toho potom dovodil odvolací soud výsledný závěr, že tu tedy nemohlo dojít k převodu vlastnického práva k jedné ideální polovině nemovitostí uvedených v žalobě žalobce na žalovanou A. V., která právně účinně nemovitosti nenabyla. Byl proto odvolací soud toho názoru, že žalovaná A. V. není v daném případě pasívně legitimována podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/l99l Sb. Podle názoru odvolacího soudu tedy soud prvního stupně pochybil, když uvedenou žalovanou zavázal k uzavření dohody o vydání věci. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. l občanského soudního řádu tak, že žalobu žalobce zamítl a žalobci uložil zaplatit žalované A. V. jak náklady řízení před soudem prvního stupně, tak i náklady řízení odvolacího.

O dovolání žalobce proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem z 29.8.l997, 2 Cdon l3/96. Rozsudek Krajského soudu v Brně z 20.9.l995, sp.zn. l9 Co 5/95, byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolací soud vytkl odvolacímu soudu, že si nesprávně vyložil ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/l99l Sb., pokud posuzoval nabytí věci od státu v rozporu s tehdy platnými právními předpisy ve smyslu tohoto ustanovení, jako by v případě absolutní neplatnosti podle ustanovení § 39 občanského zákoníku se mělo hledět na takový právní úkon, jako by nebyl učiněn. dovolací soud naproti tomu dospěl k závěru, že nelze mít za to, že ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/l99l Sb. je normou vnitřně rozpornou, takže je třeba vycházet ze širšího výkladu pojmu nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy. V uvedených souvislostech je naopak možné tímto nabytím rozumět i nabytí podle odpovídajícího právního titulu (např. kupní smlouvy), avšak neplatného z důvodu rozporu se zákonem. Dovolací soud uváděl, že takovéto nabytí není sice nabytím do vlastnictví, ale může být nabytím do držby ve smyslu ustanovení § l29 občanského zákoníku". V takovém případě dovozoval dovolací soud, že fyzické osobě je tak uloženo, aby ona a nikoli stát, jako předchozí vlastník či držitel věci (§ 4 odst. l zákona č. 87/l99l Sb.), jež má být vydána, vydala věc osobě oprávněné, pokud věc získala, resp. nabyla od státu na základě právního titulu, který nebyl v souladu s právními předpisy. Tomuto výkladu také odpovídá, že nabytí věci fyzickou osobou do jejího vlastnictví v souladu s tehdy platnými právními předpisy brání vydání této věci podle zákona č. 87/l99l Sb. (není-li dán předpoklad protiprávního zvýhodnění nabyvatele)". Proto dovolací soud konstatoval, že odlišný výklad ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/l99l Sb., k němuž dospěl odvolací soud, není správný a přikročil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a k vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

V dalším průběhu odvolacího řízení vynesl Krajský soud v Brně rozsudek z 24.2.l999, sp.zn. l9 Co 676/97, jímž rozhodl o odvolání žalované A. V. proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově z 20.l0.l994, čj. 4 C246/9l-49, tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně a zamítá se žalobní návrh, aby byla žalované A. V. uložena povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání ideální poloviny rekreační chaty evidenční číslo 75 a jedné poloviny pozemků parc. č. 452 a parc. č. 2778/3 v katastrální území P. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobce je povinen nahradit žalované A. V. na náhradu nákladů řízení l.584,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo také uloženo zaplatit žalované A. V. na náhradu nákladů odvolacího řízení 2.373,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že byl vázán právním názorem dovolacího soudu, že i kdyby žalovaná uzavřela se státem absolutně neplatnou kupní smlouvu ohledně nemovitostí, je i v takovém případě (při splnění všech dalších podmínek) povinnou osobou podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/l99l Sb. Podle názoru odvolacího soudu se však dovolací soud nezabýval otázkou absolutní neplatnosti smlouvy v daném případě, když totiž uváděl, že dovoláním nebyl napaden závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy z 28.9.l989. Odvolací soud byl tedy toho názoru, že původně učiněný právní závěr mohl být proto opětovně v dalším průběhu odvolacího řízení přezkoumán odvolacím soudem.

Při tomto dalším přezkoumávání uvedeného právního závěru dospěl odvolací soud k tomu závěru, že v daném případě nešlo o nabytí nemovitosti v rozporu s právními předpisy. Odvolací soud byl tedy toho názoru, že použila-li žalovaná A. V. na koupi nemovitostí i společné prostředky, potom nabytím vlastnictví žalovanou se nemovitosti staly (ke dni registrace kupní smlouvy) společným majetkem žalované A. V. a jejího manžela A. V. v souladu s ustanovením § l43 občanského zákoníku. Není rozhodné, že žalovaná A. V. a její manžel si nebyli vědomi toho, že nemovitosti získané kupní smlouvou z 28.9.l989 jsou jejich společné v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů; ani to, že žalovaná A. V. byla v evidenci nemovitostí a pak i v katastru nemovitostí jako vlastnice ideální poloviny v žalobě žalobce uvedených nemovitostí uvedena jen sama tato žalovaná; kupní smlouvu z 28.9.l989 nemuseli uzavírat žalovaná A. V. a také její manžel a stačilo, že smlouvu uzavřela tato žalovaná při použití společných finančních prostředků obou manželů, aby se nemovitosti staly předmětem jejího bezpodílového spoluvlastnictví. Odvolací soud byl také toho názoru, že rozpor s právními předpisy by mohl být jedině v tom, že by žalovaná vědomě v roce l989 připravila celou situaci tak, aby vše vypadalo, že nemovitosti jsou její a obešla by tak zákon. Tento úmysl žalované A. V. v době převodu nemovitostí však z ničeho nevyplývá a rozhodně nebyl v řízení prokázán". Dospěl proto odvolací soud k závěru, že v daném případě nebyly žalobcem uváděné nemovitosti nabyty žalovanou A. V. v rozporu s právními předpisy. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobce o uložení povinnosti žalované A. V. uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí byla zamítnuta. Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními § 224 odst. l a 2 i § l42 odst. l občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci 28.4.l999 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Prostějově dne 2l.5.l999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. l občanského soudního řádu.

Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Jako dovolací důvod uplatňoval žalobce, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel zdůrazňoval, že žalovaná A. V. uzavřela dne 28.9.l989 absolutně neplatnou smlouvu, neboť tento její právní úkon obcházel zákon. Tímto právním úkonem žalovaná vědomě směřovala k tomu, aby podíl na nemovitostech byl pouze její, tj. aby jej nabyla bez manžela. Z tohoto důvodu uzavřela kupní smlouvu jako kupující pouze sama, třebaže byla vdaná. Manžel uvedené žalované - A. V. svým prohlášením o tom, z jakých finančních prostředků byly žalobcem uváděné nemovitosti zakoupeny, umožnil své manželce obejít zákon, tj. aby žalovaná získala podíl na nemovitostech pouze do výlučného vlastnictví; přitom jeho prohlášení o tom, že žalovaná hradí kupní cenu výlučně ze svých prostředků bylo nepravdivé. Právní úkon obcházející zákon je absolutním právním úkonem podle ustanovení § 39 občanského zákoníku.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. l zákona č. 238/l995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/l963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/l995 Sb. (tj.před l.l.l996, srov. článek V. zákona č. 238/l995 Sb.).

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. l písm. a/ občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolatel vytýkal rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 24l odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/l998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. l3 /45/).

Odvolací soud v daném případě posuzoval projednávanou právní věc podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/l99l Sb., jakož i podle ustanovení § 39 občanského zákoníku a § l43 občanského zákoníku (ve znění před novelizací zákonem č. 9l/l998 Sb.). Tato ustanovení se nepochybně projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba se ještě zabývat tím, zda si soud tato ustanovení v odvolacím řízení správně vyložil.

Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/l99l Sb. jsou povinnými osobami podle citovaného zákona též (vedle subjektů uvedených v § 4 odst. l zákona č. 87/l99l Sb.) fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona č. 87/l99l Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele.

Podle ustanovení § 39 občanského zákoníku (ve znění platném v době uzavření kupní smlouvy z 28.9.l989, podle níž byla nabyvatelkou nemovitostí žalovaná A. V.) byl neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporoval zákonu nebo jej obcházel nebo se příčil zájmům společnosti.

Podle ustanovení § l43 občanského zákoníku (v již uvedeném znění) bylo v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů vše, co mohlo být předmětem osobního vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věci, které podle své povahy sloužily osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů.

Při nabytí věci pomocí prostředků, které byly vzaty jednak z bezpodílového spoluvlastnictví manželů a jednak z osobního majetku některého z manželů, stávaly se věci takto nabyté předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů bez ohledu na rozsah použitých prostředků z bezpodílového spoluvlastnictví manželů (viz č. 42/l992, str. l23, odst. 5, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

V usnesení pléna Nejvyššího soudu, uveřejněném pod č. V/l967 Sbírky rozhodnutí soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 520, odst. 5 a 6), že ustanovení občanského zákoníku neumožňují pokládat za neplatnou smlouvu o převodu nemovitosti bez dalšího jen z toho důvodu, že smlouvu uzavírá pouze jeden z manželů. Rozhodující není, zda jako účastník smlouvy vystupuje jen jeden z manželů, ale zda jím prováděný úkon je platný z hlediska zákonných předpisů o vyřizování záležitostí, které se týkají společných věcí manželů.

Z citovaných zákonných ustanovení a z uvedených právních závěrů uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek odvolací soud v daném případě v podstatě vycházel. Také dovolací soud pokládá tyto právní závěry za použitelné i na posouzení právní věci v daném případě. Nemohl tedy dovolací soud přesvědčivě přisvědčit tvrzení dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud při posouzení jediného žalobcem tvrzeného rozporu kupní smlouvy z 28.9.l989 s tehdy platnými právními předpisy vycházel při výkladu ustanovení § 39 a l43 občanského zákoníku v souvislosti s ustanovením § 4 odst. 2 zákona č. 87/l99l Sb. ze závěrů již citované uveřejněné judikatury.

Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. l a 5 občanského soudního řádu.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované A. V. náklady řízení v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 11. července 2000

JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková