28 Cdo 184/2005
Datum rozhodnutí: 27.07.2005
Dotčené předpisy:




28 Cdo 184/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce P., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Statutárnímu městu K., zastoupenému advokátem, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 19 C 170/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2004, č. j. 31 Cdo 340/2004-251, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit na nákladech řízení o dovolání žalovanému částku 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. J. L.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 3. 2004, č. j. 19 C 170/2003-223. Soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobcem kupní smlouvu o prodeji jednotek nebytových prostor, zapsaných na LV č. 29232 a 29233 pro obec K., k. ú. K., situovaných v domech č. p. 2415, 2416, 2417, 2419, 2420 stojících na pozemku parc.č. 3777, jak byly dále identifikovány (dílna, provozovna,též byt); to včetně spoluvlastnických podílů na společných částech domů a za v žalobním petitu navržené kupní ceny. Odvolací soud zavázal žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení, vzniklých žalovanému.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaný jako vlastník domů pronajal nájemními smlouvami v období od dubna roku 2000 žalovanému předmětné nebytové prostory, se skončením nájmu, v důsledku výpovědi dané žalovaným, dnem 30. 9. 2003. V mezidobí žalobce obdržel od žalovaného dne 26. 2. 2003 listinu označenou jako nabídku koupě prostor a reagoval na ni pozitivně vyplněnými formuláři dne 24. 3. 2003 i dalšími dopisy s tím, že požádal o snížení kupní ceny o 40 % a poté o 60 % z důvodu své předchozí investice do předmětu koupě. Rada Statutárního města K. s tím souhlasila, ke sjednání kupní smlouvy však nakonec nedošlo.

Druhá instance sdílela právní názor soudu prvního stupně, že žalovanému vlastníku nebytových prostor nevznikla nabídková povinnost podle § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, a žalobci tak nevzniklo právo na koupi; citované ustanovení se totiž nevztahuje na tento druh nebytových prostor (srov. § 22 odst. 6, 7 cit. zák. a contrario). Mezi stranami nedošlo ani k uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě podle § 50a občanského zákoníku, neboť jejich shora uvedené písemné projevy vůle postrádají podstatné náležitosti jednoznačný projev vlastníka směřující k uzavření smlouvy a údaj o čase jejího uzavření.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil v něm zásadní právní význam napadeného rozsudku a vzhledem k nesprávnému právnímu posouzení věci následné naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Otázku zásadního právního významu vymezil tak, že nájemce nebytového prostoru by měl mít v případě jeho privatizace právo na přednostní nabídku jeho odkoupení, je-li takové právo zakotveno v interním předpise obce jako vlastníka nebytového prostoru. Z dále citovaných pasáží Zásad pro prodej domů v majetku města K., které byly předmětem dokazování, pak za pomoci odkazu na § 22 zákona č. 72/1994 Sb. vyvozoval, že město bylo vázáno svou nabídkou a vznikla mu povinnost uzavřít se žalobcem kupní smlouvu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání žádal, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud shledal, že žalobce podal prostřednictvím advokáta dovolání včas (§ 240 odst.1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na konformitu rozsudků soudů nižších instancí, bez předchozí kasace ze strany odvolacího soudu s odlišným právním názorem, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí.

Dovolání však není přípustné.

Zásady pro prodej domů v majetku města K. (aktuální ze dne 26. 2. 2002) jsou zajisté aktem normativní povahy, vydaným samosprávným subjektem, se závazností jak pro obec tak i pro ostatní relevantní subjekty práva. Lze připustit i alternativu, že Zásady přípustně rozšířily prodej nebytových prostor nad rámec, který je pro převod vlastnictví nebytových jednotek stanoven v § 22 odst. 6, 7 zákona č. 72/1994 Sb. (postupem podle uvedeného zákona lze smluvně převádět jen ateliéry a prostory civilní ochrany). Jinou věcí však je, zda byl postup, stanovený zákonem a snad i předvídaný Zásadami, v posuzované věci dodržen.

Žalovaná obec totiž dopisem ze dne 26. 2. 2003 (viz č. l. 17 a násl. spisu) zjevně vůbec neučinila nabídku prodeje nebytových prostor, která by v intencích § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. obsahovala náležitosti kupní smlouvy (identifikace předmětu koupě, kupní cena v Kč, její splatnost, atd.), ač takový obsah nabídky považuje již konstantní judikatura k § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. za nezbytný ke vzniku smlouvy po následném akceptu nabídky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1562/2002, 28 Cdo 934/2002; též viz komentář Zákon o vlastnictví bytů autorů Fialy, Novotného a Oehma k citovanému ustanovení, C. H. Beck). Je přitom pozoruhodné, že Zásady pro prodej domů města K., odkazující úvodem na zákon č. 72/1994 Sb., si tu protiřečí (viz č. l. 261 a násl. spisu) na jedné straně hovoří, zřejmě v zákonném smyslu, o nabídce (čl. I. bod 6.), na straně druhé se však uvádí v jejich čl. III. bodu 3. jen tolik, že se nájemci nebytových prostor vyjádří na základě jim doručeného informačního materiálu na určeném tiskopise, zda mají či nemají zájem o převod jednotky. A právě k takovému postupu v nyní posuzované věci došlo; zjevně až pak měl následovat kontraktační proces, který ostatně také započal a nevedl k oboustranné shodě.

Nelze tedy učinit závěr, že by mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva o převodu předmětných nebytových prostor. Stejně tak nelze považovat, jak již správně dovodily nižší instance, obsah projevů stran za pactum de contrahendo podle § 50a občanského zákoníku. Žalobci chybí zákonný či jiným právní aktem založený přímus, který by mohl vést k úspěchu jeho žaloby.

Právní otázka, jak byla vymezena žalobcem, není určující pro rozhodnutí ve věci samé a z výše řečeného je současně patrno, že pro nenaplnění kteréhokoli ze zákonných atributů podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. napadené rozhodnutí postrádá zásadní právní význam.

Dovolací soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Odmítnutí dovolání založilo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. povinnost žalobce nahradit protistraně náklady dovolacího řízení. Ty spočívaly v odměně za jeden právní úkon (vyjádření k dovolání), dvakrát krácený o 50 % (§ 15, § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Představovala-li výchozí odměna advokáta za úkon částku 6.200,- Kč (§ 7 písm. e/ cit. vyhl.), pak výše nákladů zastoupení žalovaného činila po zmíněné redukci 1.550,- Kč plus 75,- Kč režijního paušálu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. července 2005

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu