28 Cdo 1838/2015
Datum rozhodnutí: 25.11.2015
Dotčené předpisy: § 7 odst. 4 předpisu č. 95/1999Sb. ve znění do 24.07.2001, § 39 obč. zák.




28 Cdo 1838/2015
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, zastoupeného JUDr. Petrem Zderčíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí 63/9, proti žalovanému Mgr. D. S. , S. n. N., zastoupenému JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, o určení vlastnického práva k nemovitosti , vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 280/2005, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 20. května 2014, č. j. 29 Co 560/2013-433, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 20. května 2014, č. j. 29 Co 560/2013-433, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci (dále jen jako odvolací soud ) změnil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 24. července 2013, č. j. 19 C 280/2005-376, a zamítl žalobu na určení, že Česká republika je vlastníkem pozemkové parcely č. 753/1 v kat. území S. P. (dále jen předmětný pozemek ). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, tak, že právo na jejich náhradu se nepřiznává žádnému z účastníků (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaný postoupením pohledávky získal nárok oprávněné osoby na vydání jiných vhodných zemědělských pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě ), ve znění účinném do 7. 7. 2005. Veřejná nabídka předmětného pozemku byla Pozemkovým fondem (právním předchůdcem žalobkyně; § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů) učiněna v období od 29. 2. 2000 do 29. 3. 2000 a o převod pozemku zažádali tři dvojice oprávněných osob, mezi nimi též žalovaný se svojí tehdejší manželkou Mgr. D. S., kteří s přihláškou dokládali právo na převod náhradních pozemků v hodnotě 153.287,50 Kč. Ačkoliv byli vyhodnoceni jako vítězové nabídkového řízení, k převodu předmětného pozemku již nedošlo, neboť Pozemkový fond přestal respektovat (anuloval) výsledek nabídkového řízení, z důvodu, že podstatná část nároku žalovaného má původ v jiném katastrálním území než předmětný pozemek (v souzené věci vzal odvolací soud za prokázané, že tomu tak nebylo), a že předmětný pozemek byl při vyhlášení nabídky nesprávně oceněn (částkou 140 179 Kč namísto částky 100 809 Kč). Převodu pozemku se žalovaný s manželkou následně domáhali i v řízení u soudu a pozemek jim byl převeden až na základě smlouvy, jíž uzavřeli za řízení s Pozemkovým fondem dne 29. 6. 2005. Ačkoliv o převod pozemku v roce 2000 spolu s žalovaným žádalo více oprávněných osob (mezi nimiž byla i původní oprávněná osoba, resp. i osoby jí blízké) a uzavření smlouvy nepředcházel postup stanovený § 7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby (žadatelé nebyli Pozemkovým fondem vyzváni, aby nabídli kupní cenu), podle závěru odvolacího soudu porušení zákona nedosahuje takové intenzity, aby mělo za následek absolutní neplatnost smlouvy (právního úkonu) podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i žalovaný.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek ve výroku I o věci samé, spatřujíc přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení relevantních právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod žalobkyně ohlašuje nesprávné právní posouzení věci. Za ně pokládá závěr, že smlouva o převodu náhradního pozemku není neplatná, ačkoliv při nabídkovém řízení v roce 2000 nebyl dodržen postup pro výběr nabyvatele podle ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb., v situaci, kdy o převod pozemku projevily zájem i jiné oprávněné osoby. Současně žalobkyně namítá, že k převodu pozemku došlo netransparentním postupem, bez řádné publikace oznámení o zahájení prodeje. Navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen.
Žalovaný dovolání podává proti rozhodnutí o nákladech řízení, jež kritizuje pro nesprávný výklad a použití ustanovení § 150 občanského soudního řádu, namítaje, že důvody zvláštního zřetele hodné pro odepření náhrady nákladů ve věci plně úspěšnému účastníku dány nejsou.
Rozhodnutí ve věci samé žalovaný považuje za věcně správné. Přitom zastává názor, že převodní smlouva nebyla uzavřena v rozporu s ustanovením § 7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb., neboť ostatní zájemci o předmětný pozemek nesplnili potřebné podmínky pro převod pozemku, zejména nedisponovali dostatečnou výší nároku, a že jako zájemci nemohli být vyzýváni k nabídnutí vyšší ceny za předmětný pozemek. Smlouva, jíž byl předmětný pozemek převeden na žalovaného a jeho tehdejší manželku, podle názoru žalovaného nebyla uzavřena v rozporu se zákonem a není neplatná, případně obstojí i závěr odvolacího soudu o nízké intenzitě porušení práva. Proto žalovaný navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, případně (shledá-li je dovolací soud přípustným) zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 7 zákon č. 404/2012 Sb.; čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodné pro dovolací přezkum.
Dovolání směřující proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) zastoupenými advokáty (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.
I se zřetelem k principu procesní ekonomie se Nejvyšší soud zabýval nejprve dovoláním žalobkyně, které směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť při řešení otázky hmotného práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí o věci samé závisí (hodnocení postupu Pozemkového fondu ČR při převodu pozemku na oprávněné osoby mající právo na převod jiného pozemku podle zákona o půdě, resp. důsledky porušení zákonem stanoveného postupu na platnost převodní smlouvy) se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. důvody níže uvedené).
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci je zpochybňována platnost smlouvy o převodu zemědělského pozemku z vlastnictví státu do vlastnictví oprávněné osoby (v daném případě jde o osoby disponující právem na jiný pozemek za pozemek nevydaný, které nabyly smluvním postoupením této pohledávky; § 11 odst. 2 a § 33a odst. 1 zákona o půdě), kterou tito nabyvatelé žalovaný se svou tehdejší manželkou uzavřeli s Pozemkovým fondem dne 29. června 2005. Právě tato smlouva má být pak titulem převodu vlastnického práva k nemovitosti (kdy jako výlučný vlastník pozemku je nyní zapsán již toliko žalovaný, jenž je proto ve věci pasivně legitimován a kdy žalobkyně nepostrádá ani naléhavý právní zájem na žádaném určení práva; § 80 písm. c/ o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013).
Se zřetelem k datu vyhlášení prodeje je pak třeba zákonnost postupu Pozemkového fondu při převodu zemědělského pozemku poměřovat ustanovením zákona č. 95/1999 Sb., ve znění účinném do 24. 7. 2001 (srov. čl. II přechodná ustanovení zákona č. 253/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby).
Závěr o aplikovatelnosti zákona č. 95/1999 Sb. coby realizačního nástroje na převody zemědělských pozemků na oprávněné osoby (§ 11 odst. 2 zákona o půdě), uskutečněné za účinnosti tohoto zákona (jenž začlenil poskytování náhradních pozemků do systému převodů v tomto zákoně upravených; srov. § 1 odst. 1 a odst. 2 písm. a/ zákona), plně koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 3518/2007; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2010, sp. zn. 28 Cdo 773/2010, které jsou spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Je-li snad v posuzovaném kontraktačním procesu (přes odmítavý postoj Pozemkového fondu k uzavření smlouvy v letech 2000 až 2005) zachována kontinuita s prokazatelně zveřejněnou nabídkou převodu pozemků z 29. 2. 2000 (byť k uzavření smlouvy došlo i podle Pozemkového fondu za ne zcela standardních okolností, a navíc po více než pěti letech od vyhlášení prodeje), není zcela přiléhavá argumentace žalobkyně o nedostatku publikace záměru převodu pozemku z vlastnictví státu (§ 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb.).
Kogentní právní úprava postupu Pozemkového fondu při převodu pozemků v režimu ustanovení § 7 zákona č. 95/1999 Sb. (převody na samostatně hospodařící rolníky, vlastníky zemědělské půdy, společníky obchodních společností, členy družstev a oprávněné osoby) se ovšem neomezuje toliko na podmínku zveřejnění vyhlášení prodeje (§ 7 odst. 2), ale reglementuje i navazující postup Pozemkového fondu, a to zejména pro případy, kdy o koupi zemědělského pozemku požádá více osob uvedených v § 7 odst. 1 zákona (srov. ustanovení § 7 odst. 4 zákona, ukládající v takovém případě Pozemkovému fondu vyzvat zájemce o převod pozemků, aby do 30 dnů nabídli kupní cenu, jejíž výše je poté jediným relevantním kritériem pro uzavření smlouvy s konkrétním zájemcem).
Smyslem zákona jak současně plyne i z judikatury výše citované bylo jednak u jednotlivých pozemků ve vlastnictví státu shromáždit nároky oprávněných osob na náhradní pozemky (i požadavky jiných osob na převod) a upravit další postup Pozemkového fondu při jejich vyřizování. Převody zákon souhrnně upravil jako prodej, i když současně předpokládal i převody oprávněným osobám, jimž vzniklo právo na převod jiného pozemku za pozemek nevydaný. Podle této konstrukce která zřejmě vycházela z toho, že ceny převáděného pozemku a hodnoty nevydaných pozemků nemohly být totožné byl při prodeji započten do plnění nárok na náhradní pozemek (srov. též ust. § 9 odst. 5 zákona). Pro posouzení platnosti právního úkonu, který má být titulem přechodu vlastnického práva k pozemku, není pak rozhodující obsah vnitřního předpisu Pozemkového fondu ČR (jako jednoho z účastníků vztahu), ale toliko právní úprava provedená obecně závazným právním předpisem. Nedodržení zákonem stanoveného postupu má pak za následek absolutní neplatnost smlouvy (dvoustranného právního úkonu) podle § 39 obč. zák. [Se zřetelem k tomu, že ke vzniku (zpochybňovaného) vlastnického práva k pozemku mělo dojít před 1. 1. 2014, je třeba vznik tohoto práva posuzovat podle dosavadních právních předpisů zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; srov. též ustanovení § 3028 odst. 2, část věty za středníkem, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, že k prodeji předmětného pozemku došlo po více než pěti letech od vyhlášení prodeje, v situaci, kdy o koupi pozemku vedle žalovaného po zveřejnění nabídky Pozemkovým fondem požádaly další oprávněné osoby, a že smlouva byla bez dalšího uzavřena s žalovaným a jeho tehdejší manželkou, bez toho, aniž by jejímu uzavření předcházel postup dle § 7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb. (zájemci o koupi nebyli Pozemkovým fondem vyzváni, aby nabídli kupní cenu, jejíž výše je při mnohosti zájemců o koupi rozhodujícím kritériem a na jejíž úhradu lze započíst hodnotu práva na náhradní pozemek). Závěr odvolacího soudu, že pozemek i při dodržení postupu stanoveného zákonem získal by tak či onak žalovaný, jehož nárok na převod pozemků převyšoval nároky ostatních oprávněných osob (mezi nimiž byla i původní oprávněná osoba, resp. další osoby původní oprávněné osobě blízké), je hypotetický a spekulativní, v situaci, kdy zájemci o převod pozemků (který jak vidno bylo možno uskutečnit i uzavřením kupní smlouvy), nebyli vyzváni, aby nabídli kupní cenu a kdy postup stanovený § 7 odst. 4 zákona nebyl dodržen. [Úvaha odvolacího soudu obstála by jedině v případě, že již z přihlášek ostatních zájemců o převod bylo by zřejmé, že o jiný než bezúplatný převod pozemků zájem nemají a že jako protihodnotu hodlají tito zájemci uplatnit toliko právo na převod jiného pozemku za pozemek nevydaný; takový závěr ovšem odvolací soud nečinní].
Z uvedeného současně vyplývá, že porušení zákonem stanoveného postupu mohlo mít vliv jak na určení osoby konkrétního nabyvatele, tak i na výši protihodnoty, jíž se za převod dostalo Pozemkovému fondu (uvažováno v to i se započtením postoupeného nároku za nevydaný pozemek). Bezvýjimečné dodržování zákonem stanoveného postupu při převodu zemědělských pozemků je pak odůvodněno i tím, že Pozemkový fond není vlastníkem převáděného majetku, určené nemovitosti ve vlastnictví státu toliko spravuje a při nakládání s nimi nemůže postupovat libovolně, ale musí se řídit citovanou zvláštní právní úpravou (srov. též § 17 odst. 1 a 2 zákona o půdě).
Na důvodnost žalovaným uplatněného nároku na převod nelze bez dalšího usuzovat ani z okolnosti, že k převodu Pozemkový fond přistoupil pod tlakem žalovaným dříve iniciovaného řízení (není-li obsah metodického pokynu na rozdíl o právní úpravy
významný) a že k převodu uskutečněnému zde i mimo pozemkovou úpravu (§ 8 odst. 4 zákona České národní rady č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů) došlo na podkladě vyhodnocení nabídek jakousi okresní komisí , nemající zákonný podklad (ke kritice tohoto dřívějšího postupu územních pracovišť Pozemkového fondu srov. např. i odbornou publikaci Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě. Praha, C. H. Beck 1997, s. 194 ). Žalovanému jenž není původní oprávněnou osobou a pozemky nabyl postoupením pohledávky od jiných oprávněných osob neprospívají v dané věci ani závěry, jež vyslovil Ústavní soud v nálezech ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. října 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, a Nejvyšší soud např. v rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 (uveřejněném pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jímž zmírnil dříve vyslovené závěry stran bezvýjimečného dodržování zákonem stanoveného postupu při převodu náhradních pozemků původním oprávněným osobám, ovšem toliko jde-li o nároky původních oprávněných osob, jež Pozemkovým fondem ČR zůstávaly dlouhodobě neuspokojeny (zdůrazňuje přitom, že přijaté závěry se nevztahují na smluvní převody pozemků jiným osobám). Pro posouzení platnosti převodní smlouvy nemohou být bez dalšího významné ani odvolacím soudem dále uváděné okolnosti týkající se způsobu pozdějšího využití pozemku žalovaným (po té, co se chopil držby pozemku).
Z uvedeného je zřejmé, že závěry odvolacího soudu o legálnosti postupu Pozemkového fondu při převodu předmětného pozemku z vlastnictví státu na jiné osoby a o důsledcích případně zjištěného porušení zákona (poměřováno též jeho smyslem a účelem) prozatím obstát nemohou. Právě řešení této právní otázky je pak určující i pro rozhodnutí ve věci samé, určení vlastnického práva k pozemku, jež proto správné není.
Protože Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé, spolu se závislým nákladovým výrokem zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty první o. s. ř.). V souladu s ustanovením § 243a odst. 1 věty první o. s. ř. o věci rozhodl bez jednání.
V důsledku zrušení výroku o nákladech řízení jako rozhodnutí závislého na rozhodnutí o věci samé (§ 243e odst. 2 věty třetí o. s. ř.) se pak stalo bezpředmětným i dovolání žalovaného směřující proti tomuto výroku rozsudku.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2015

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu