28 Cdo 1837/2007
Datum rozhodnutí: 27.06.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1837/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: a) L. Z., b) Ing. F. K., a c) Dr. F. K., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 24. 8. 2006, sp. zn. 56 Co 451/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 28/2005 (žalobců L. Z., Ing. F. K. a Dr. F. K., zastoupených advokátem, proti žalovanému O. k., zastoupenému advokátem, o určení podílového spoluvlastnictví), takto:


I. Dovolání dovolatelů se odmítají.


II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobců, podané u soudu 18. 2. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci z 27. 7. 2005, čj. 12 C 28/2005-79. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců o určení, že L. Z. a M. K. jsou podílovými spoluvlastnicemi domu čp. 126 s pozemkem parc. č. 141 (zastavěnou plochou a nádvořím), s pozemkem parc. č. 429/18 (zahradou) a s pozemkem parc. č. 429/25 (zahradou), zapsaných na listu vlastnictví č. 481 pro katastrální území N. u. (obec O.) a to L. Z. ze tří ideálních čtvrtin a M. K. z jedné ideální čtvrtiny. Byl také zamítnut žalobní návrh žalobců, aby žalovanému O. k. bylo uloženo strpět zápis spoluvlastnictví L. Z. a M. K. na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu v O. Žalujícím bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradu nákladů řízení 12.167,75 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku soudu prvního stupně bylo také rozhodnuto, že se žalujícím vrací přeplatek soudního poplatku částkou 1.000,- Kč.


O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 28. 8. 2006, sp. zn. 56 Co 451/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu bylo především rozhodnuto, že se nepřipouští změna žaloby, přednesená u odvolacího jednání 28. 8. 2006 . Ve věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v odvoláním napadené části, vyjma odstavce III. výroku rozsudku (týkajícího se soudního poplatku). Bylo také rozhodnuto, že žalobkyně L. Z., žalobce Ing. F. K. a žalobce Dr. F. K. jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému O. k. 17.241,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným.


Odvolací soud nevyhověl změně žaloby, navržené právním zástupcem žalobce Ing. F. K. u odvolacího soudu dne 28. 8. 2006, aby bylo určeno, že podílovým spoluvlastníkem nemovitostí, uvedených v žalobě žalobců je v rozsahu jedné ideální osminy namísto zemřelé M. K. jako její právní nástupce Ing. F. K. a v rozsahu jedné ideální osminy Dr. F. K. jako právní nástupce zemřelé M. K., neboť uvedenému právnímu nástupci zemřelé nenáleželo oprávnění činit procesní úkony za Ing. F. K., ani za Dr. F. K. Podle názoru odvolacího soudu navrhovaná změna nemohla ovlivnit výsledek odvolacího řízení, jímž je v každém případě procesní neúspěch právních nástupců zemřelé žalobkyně M. K.


Odvolací soud dále uváděl, že předmětem tohoto občanského soudního řízení byla žaloba o určení vlastnictví ke sporným nemovitostem v katastrálním území N. u. (obec O.), jež byla podána žalobkyní L. Z. v postavení manželky zesnulého R. Z., původního spoluvlastníka sporných nemovitostí v rozsahu ½, a zároveň další žalobkyní M. K., dcerou R. Z. a L. Z., tedy ve vzájemném poměru obou žalobkyň ¾ a ¼.


Protože v žalobě uvedené nemovitosti jsou na území České republiky, odvolací soud s poukazem na ustanovení § 37 zákona č. 97/1963 Sb. měl za to, že je tu dána věcná příslušnost soudu České republiky tuto právní věc projednat a že byla dána i místní příslušnost Okresního soudu v Olomouci k řízení o žalobě žalobců v této právní věci.


Odvolací soud dále poukazoval na to, že původní spoluvlastníci nemovitostí R. Z. a L. Z. byli rozsudkem Okresního soudu v Olomouci z 27. 9. 1971, sp. zn. 1 T 139/71, odsouzeni pro tehdy trestný čin opuštění republiky a byl jim uložen i trest propadnutí majetku; ke zrušení tohoto rozsudku a k zastavení trestního stíhání došlo pak usnesením Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. Rt 48/91. Také další původní žalobkyně M. K. byla Okresním soudem v Olomouci odsouzena (pod sp. zn. 1 T 179/70) pro tehdy trestný čin opuštění republiky, ale usnesením Okresního soudu v Olomouci z 26. 9. 1990, sp. zn. Rt 189/90 byl odsuzující rozsudek zrušen. Původní spoluvlastník R. Z. zemřel 22. 9. 1990. Původní žalobkyně M. K. zemřela 26. 10. 2005.


Odvolací soud také uváděl, že žalobkyně L. Z. uplatnila svůj nárok na vydání nemovitostí u Poradny pro rodinu v O., které náleželo právo hospodařit s nemovitostmi, patřícími původně spoluvlastníkům R. Z. a L. Z. V důsledku nevydání nemovitostí podala L. Z. žalobu ohledně těchto nemovitostí, ale žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v Olomouci z 23. 1. 1996, čj. 10 C 227/95-55, pravomocně zamítnuta. U Okresního soudu v Olomouci je vedeno pod sp. zn. 23 C 222/98 řízení o žalobě žalobkyně L. Z. proti Ministerstvu financí o finanční náhradu za nevydané nemovitosti; toto řízení není dosud skončeno.


Odvolací soud byl toho názoru, že na straně žalobkyně L. Z. není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva k nemovitostem, uváděném v její žalobě, ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu. Žalobkyně spoluvlastnicí jí uváděných nemovitostí po zamítnutí její žaloby podle zákona č. 87/1991 Sb. není. Odvolací soud zastává ten právní názor, že žalobkyně měla všechny předpoklady pro to, aby jako oprávněná osoba podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) a § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. uplatnila na podkladě včasné výzvy povinné osobě nárok na vydání nemovitostí, ať již povinnou osobou byl stát či právnická osoba, která ke dni účinnosti restitučního zákona nemovitost držela. Její žaloba o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb. byla zamítnuta, ale běží ještě řízenío finanční náhradu za nevydané nemovitosti podle téhož zákona. Odvolací soud byl proto toho výsledného právního názoru, že žalobou o určení vlastnictví nelze obcházet smysl a účel restitučního zákona .


Odvolací soud dále uváděl, že ve vztahu k zemřelé žalobkyni M. K., respektive k jejím právním nástupcům, jimiž jsou Ing. F. K., manžel zemřelé, a Dr. F. K., syn zemřelé, není u nich dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení spoluvlastnictví, takže jejich určovací žalobě nebylo možné vyhovět. Rovněž M. K. mohla jako přímý potomek původního vlastníka R. Z. uplatnit v zákonné lhůtě nárok na vydání nemovitostí (spoluvlastnického dílu nemovitostí) jako oprávněná osoba podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. ve lhůtě šesti měsíců od účinnosti nálezu č. 164/1994 Sb., kterým byla odstraněna podmínka trvalého pobytu oprávněné osoby na území České republiky. Jestliže tak neučinila, zanikl její nárok uplynutím prekluzívní lhůty. Odvolací soud dovozoval, že obcházet tento zákonný důsledek žalobou o určení vlastnictví k nemovitostem je nepřípustné .


Obě původní žalobkyně (L. Z. a M. K.) měly, podle názoru odvolacího soudu, možnost v rámci úpravy stanovené v zákoně č. 87/1991 Sb. uplatnit právo na navrácení majetku a pokud tak neučinily, nebo učinily tak bezúspěšně, nestaly se spoluvlastnicemi předmětných nemovitostí a jejich spoluvlastnictví k nemovitostem tu nelze určit.


Odvolací soud byl posléze toho názoru, že žalobní návrh na určení, že žalovaný je povinen trpět zápis spoluvlastnictví žalobců v katastru nemovitostí je nedůvodný, neboť takový žalobní návrh nemá oporu v žádném právním předpisu.


Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části (s výjimkou výroku, označeného III. a týkajícího se vrácení přeplatku na soudním poplatku). O náklech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen 7. 11. 2006 advokátu, který v řízení zastupoval žalující L. Z. a Ing. F. K., a dne 30. 11. 2006 žalobci Dr. F. K. Dovolání ze strany žalobců bylo podáno dne 5. 1. 2007 u Okresního soudu v Olomouci, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.


Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 28. 2. 2006 (sp. zn. 56 Co 451/2005 Krajského soudu v Ostravě) i rozsudek soudu prvního stupně z 27. 7. 2005 (čj. 12 C 28/2005-79 Okresního soudu v Olomouci) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Z obsahu dovolání dovolatelů vyplývalo, že jako dovolací důvod dovolatelé uplatňují, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Dovolatelé měli za to, že soudy obou stupňů v daném případě nesprávně posoudily zásadní právní otázku tohoto sporu, kterou spatřují v tom, zda může subjekt občanskoprávního vztahu (stát) nabývat bez právního titulu vlastnické právo k majetku .


Dovolatelé poukazovali na to, že soudní rozhodnutí o propadnutí majetku žalobkyň L. Z. a M. K., vydané v trestním řízení soudním v roce 1970 a 1971, byla po vydání zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušena s účinností ex tunc , takže majetek, který byl předmětem trestu propadnutí majetku, přešel zpět na původní vlastníky; nebyl tu doložen žádný převod z těchto původních vlastníků zase na stát; stát se tu tedy ujmul držby nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, neoprávněně tzv. usurpací bez právního důvodu.


Podle názoru dovolatelů stát takto nakládal s předmětnými nemovitostmi jako se svými nejpozději od 1. 12. 1975. Podle názoru dovolatelů na základě trestních rozsudků, ukládajících trest propadnutí majetku, nedošlo a nemohlo dojít ke změně vlastnického práva k uvedeným nemovitostem, když v době vydání nemovitostí (respektive ke dni nabytí právní moci rozhodnutí o jejich propadnutí) neexistovala žádná platná právní úprava, která by těmto rozhodnutím o propadnutí majetku přiznávala důsledky nabytí na vlastnické právo k takto získanému majetku. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že tu od počátku nedošlo a nemohlo dojít k právně relevantnímu převodu vlastnického práva k nemovitostem na stát (a posléze i na žalovaný Olomoucký kraj) a z tohoto důvodu žalobci, respektive jejich právní předchůdci, nikdy nepozbyli vlastnického práva k předmětu sporu.


Žalovaný O. k. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů navrhoval, aby toto dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné vzhledem k ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.


Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem anebo řešil-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 12 C 28/2005 Okresního soudu v Olomouci), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním dovolatelů, řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.


V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly základní právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.


Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo /22 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 občanského zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy (anebo tento nárok i bezúspěšně uplatnila).


Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy . V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou ve vztahu k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl v období do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před několika desetiletími, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.


S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již shora uvedeno neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelů, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možno shledat dovolání dovolatelů přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu a ani podle jiných ustanovení téhož právního předpisu.


Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.


Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovaným na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelů, rekapitulujícímu v podstatě procesní vyjádření žalovaného, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 27. června 2007


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu