28 Cdo 1831/2016
Datum rozhodnutí: 01.11.2016
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 1831/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) B. S. , b) T. K. , c) M. A. E. K. , a d) M. P. K. všichni zastoupeni Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, N.Y. 10122, Spojené státy americké (se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87), za účasti 1) J. H. , zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 455/8, 2) statutárního města Brno , IČO: 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, 3) Tepláren Brno, a.s. , IČO: 463 47 534, se sídlem v Brně, Okružní 828/25, a 4) České republiky Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství Pozemkovým úřadem Brno, rozhodnutím ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 3239/92/65-RNP, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 94 C 215/2012, o dovolání účastníka 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2015, č. j. 18 Co 225/2014-358, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2014, č. j. 94 C 215/2012-256, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali znovuprojednání věci, o níž bylo rozhodnuto rozhodnutím Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Brno ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 3239/92/65-RNP, žádajíce určení, že žalobci a zúčastněná osoba ad 1) jsou podílovými spoluvlastníky (v rozsahu blíže specifikovaném ve výroku rozsudku) pozemků p. č. 1321/94, 2553/1, 2553/2 a 2609, všech v kat. území B., obec B.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník ad 1) dovolání, jehož přípustnost (podle § 237 občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. ) spatřuje v tom, že právní otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu dosud vyřešena; jako dovolací důvod ohlásil nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nezkoumal existenci překážky pro vydání pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě ) u každého jednotlivého pozemku (jeho části) zvlášť, a že pojmy bezprostřední souvislost a nezbytná nutnost ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vyložil nesprávně, tedy v rozporu se smyslem restitučního zákonodárství.

Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).

V posuzované věci jde o určení vlastnictví oprávněných osob, v řízení podle části páté (§ 244 a násl.) o. s. ř., v návaznosti na předchozí negativní rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, a to pro překážku zastavěnosti pozemků ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c/ cit. zákona.

Právní posouzení věci odvolacím soudem ve shora vymezené otázce je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. již rozhodnutí publikovaná pod čísly 70/1994 a 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jež současně připouští, že překážkou pro vydání pozemků (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) může být též funkční souvislost dalších pozemků se stavbou, tedy že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, nebo rozsudek ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010; dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014 všechna rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). V dané souvislosti Nejvyšší soud také konstantně odkazuje i na rozhodovací praxi Ústavního soudu, která při šetření práv restituentů a prioritě restituce obnovením vlastnictví respektuje nedělitelnosti areálů tvořících jeden funkční celek (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. června 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 89, svazek 18, ročník 2000, nebo usnesení ze dne 17. února 2005, sp. zn. I. ÚS 159/03).

K tomu, jak nahlížet na sídliště (jako na areál), se Nejvyšší soud vyjádřil např. i v rozsudku ze dne 8. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, v němž za skutkových okolností věci jím tehdy posuzované vyslovil, že sídlištěm se obecně rozumí komplex staveb a pozemků, který lze jako takový souhrnně zvát areálem; existují ovšem i dílčí areály nemovitostí (např. sportovní hřiště apod.), jejichž restituci je nutno též zvažovat z pohledu shora nastíněných kritérií uvedených v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2518/2006. Sama existence sídliště, jako rozsáhlého souboru budov a pozemků, které spolu tvoří jeden funkční celek, sice bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které sídliště jako areál plní (bydlení, komunikace, odpočinek-relaxace atp.). Při posuzování toho, zda převáží konkrétní veřejný zájem nebo zájem restituční, bude nutno mít na paměti hledisko proporcionality, jež se mimo jiné projeví při tomto zvažování také přihlédnutím k poměru výměr pozemků nárokovaných a celkové plochy sídliště. Třeba také zvažovat, zda vydání konkrétního pozemku s ohledem na jeho umístění v areálu sídliště brání nebo podstatně omezuje skutečné využití tohoto pozemku vlastníkem (oprávněnou osobou), tedy zda fakticky vylučuje jeho držbu potažmo realizaci vlastnického práva v širším slova smyslu. V popsaných souvislostech je na místě zkoumat i možnost zemědělského a lesního využití, jakož i možnost zlepšení peče o tuto půdu (viz např. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012).

S ohledem na posouzení některých pozemků (či jejich částí) jako veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), nelze pak pominout ani aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu vážící se k restituci pozemků, jež jsou veřejným statkem (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 1. července 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, spolu s ostatními rozhodnutími Ústavního soudu dostupné na internetových stránkách nalus.usoud.cz ), jež zpravidla nepřipouští naturální restituci ani tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona o půdě (právě citované závěry jsou pak v judikatuře Nejvyššího soudu plně reflektovány, srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, a ze dne 6. ledna 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, nebo usnesení ze dne 16. února 2016, sp. zn. 28 Cdo 5638/2015).

V dovoláním označené otázce hmotného práva, týkající se kritérií rozhodných pro určení, zda konkrétní pozemek (či jeho část) lze považovat za pozemek zastavěný ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, resp. zda pozemek tvoří s ostatními pozemky a stavbami jeden funkční celek areál sídliště, jakož i zohlednění posledně zmíněných kritérií (možnosti realizace vlastnického práva k nárokovaným pozemků oprávněnými osobami; možnosti využití pozemků pro zemědělské či lesní účely; jejich povahy jako veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích /obecní zřízení/), je tedy rozhodnutí odvolacího v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledává důvody k jinému posouzení této v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešené otázky hmotného práva.

Není pak uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitky dovolatele, že odvolací soud nesprávně objasnil okolnosti o reálném stavu jednotlivých částí nárokovaných pozemků, jsou pak právě již kritikou skutkových zjištění (jejich správnosti a úplnosti).

Ani dovolatelem odkazované rozhodnutí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 4153/2009, nepopírá pak význam funkční propojenosti pozemků s určitým uceleným komplexem, byť současně naznačuje, že pouhá lokalizace pozemků na sídlišti k naplnění negativní podmínky vydání pozemků podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, nepostačuje. Úvahy odvolacího soudu co do svého obsahu či podloženosti s uvedeným rozhodnutím nikterak nekolidují. V tomto směru se jeví jako vhodné opětovně poukázat na aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu, jíž byla linie zmiňovaných kontur v podstatě zpřesněna zdůrazněním nutnosti ustoupit od restituce v naturální formě, vedla-li by k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona o půdě (viz již citované závěry z nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 a sp. zn. II. ÚS 536/14). Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není pak ani v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09, ovšemže ani s další aktuální judikaturou Ústavního soudu (jak plyne již z výše uvedeného).

Protože rozhodnutí odvolacího soudu, jde-li o otázku hmotného práva, na jejímž řešení závisí, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud také neshledal důvody pro jiné posouzení této v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešené právní otázky, dovolání přípustné není.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. listopadu 2016

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu