28 Cdo 1828/2002
Datum rozhodnutí: 18.12.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1828/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání L. ČR, státního podniku, zastoupeného advokátem, a o dovolání Obce H., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 8.4.2002, sp.zn. 8 Co 483/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp.zn. 6 C 527/2001 (žalobce L. ČR, zastoupených advokátem, proti žalované Obci H., zastoupené advokátem, o určení práva hospodaření se státním majetkem), takto:

I. Dovolání dovolatelky Obec H. se zamítá.

II. Dovolání dovolatele L. ČR, s.p., se odmítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u soudu 29.6.1998, rozhodl Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem z 12.1.1999, čj. 6 C 643/98-68, jímž určil, že žalobce má právo hospodaření k 13 pozemkům v katastrálním území H., k 30 pozemkům v katastrálním území M. u H. a k 19 pozemkům v katastrálním území S.

K odvolání žalované obce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem z 27.4.1999, sp.zn. 8 Co 674/9, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu žalobce zamítl.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem z 23.8.2000, 30 Cdo 1787/99 zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 27.4.1999, sp.zn. 8 Co 674/99, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V odůvodnění svého rozsudku dovolací soud vytýkal odvolacímu soudu (s poukazem na rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že nevycházel důsledně z právního názoru, zdůrazněného v tomto uveřejněném rozhodnutí, že totiž státní podnik není oprávněn jednat v občanském soudním řízení za stát a že nemůže mít naléhavý právní zájem na určení, že stát je vlastníkem věci. Dovolací soud dále vytýkal odvolacímu soudu (s poukazem na rozhodnutí uveřejněné pod č. 54/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že neměl na zřeteli, že rozsudek, kterým soud určí, že státní podnik má k nemovitosti právo hospodaření, je způsobilým podkladem pro změnu zápisu vlastnických vztahů v katastru nemovitostí potud, že namísto dosavadního vlastníka nemovitosti se zapíše do katastru nemovitostí vlastnické právo státu a právo hospodaření příslušného státního podniku (tj. osoby z rozsudku oprávněné).

V dalším průběhu řízení pro zrušovacím rozsudku dovolacího soudu vzal žalující státní podnik L. ČR, s.p. zpět žalobu ohledně 13 pozemků v katastrálním území H., ohledně 22 pozemků v katastrálním území M. u H. a ohledně 3 pozemků v katastrálním území S. a ohledně jednoho pozemku v katastrálním území S.

Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích z 31.5.2001, sp.zn. 8 Co 2595/2000, připustil uvedené zpětvzetí žaloby v žalobcem uváděném rozsahu, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím pozemků, ohledně nichž byla žaloba vzata zpět, a řízení v této části bylo zastaveno. Ve zbytku výroků byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Poté byl v řízení před soudem prvního stupně vynesen rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově z 8.1.2002, čj. 6 C 527/2001-200. Byla zamítnuta žaloba žalobce o určení, že L. ČR, státní podnik, má právo hospodaření k sedmi pozemkům v katastrálním území M. u H. a k 31 pozemkům v katastrálním území S. Bylo také rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalované obci na náhradu nákladů řízení 11.945 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v daném případě bylo třeba aplikovat zákon č. 172/1991 Sb. (ve znění novelizovaném zákonem č. 114/2000 Sb.), když podle ustanovení § 2a odst. 1, 2 tohoto zákona přecházejí na obce i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a/ až d/, do nichž lze zařadit i pozemky, které jsou mezi účastníky tohoto řízení sporné, jež byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přidělení podle dekretů č. 1/1945 Sb., č. 108/1945 Sb. a č. 28/1945 Sb. a podle zákona č. 142/1947 Sb. a zákona č. 46/1948 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí již podle § 1 nebo § 2 tohoto zákona. Nemovitosti uvedené v § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušné rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31.12.1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo. Obec prokáže existenci přídělu zejména vydanou přídělovou listinou svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru, působícímu na území obce, schváleným přídělovým plánem nebo schváleným grafickým plánem. Nelze-li příděl doložit těmito listinami, považuje se za doklad o přídělu listina vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením jednacího čísla přídělového rozhodnutí, je-li zřejmý rozsah přídělu i údaj o přídělci.

Soud prvního stupně přisvědčil tvrzení žalované obce, že je právním nástupcem zaniklých obcí M. a S.

Soud prvního stupně v této souvislosti poukazoval na to, že o přídělu lesní půdy, o níž šlo v daném případě, rozhodovalo Ministerstvo zemědělství a podle dekretu č. 28/1945 Sb. tu vykonával N. p. f. funkci správce konfiskovaného majetku a vykonavatele některých administrativních úkonů spojených s přídělovým řízení, když byl pověřen vydáváním návrhů ve vkladovém řízení a za tím účelem vyhotovoval vkladové listiny. Přídělovými listinami byly listiny odvozené až ze zákona č. 90/1947 Sb., tedy rozhodnutí Ministerstva zemědělství, kterými docházelo ke schválení plánů přídělců, vyznačených příslušnými osídlovacími komisemi, a potom k přidělování půdy. V tomto smyslu byl soud prvního stupně toho názoru, že žalovaná obec prokázala zmíněnými rozhodnutími Ministerstva zemědělství, že sporné pozemky nabyla v rámci přídělového řízení.

Byl proto soud prvního stupně toho názoru, že žalovaná obec prokázala, že sporné nemovitosti v katastrálním území M. jí byly přiděleny, že na těchto pozemcích obec hospodařila a ty také později odevzdala po zestátnění státu. Také ohledně pozemků v katastrálním území S. byl soud prvního stupně toho názoru, že žalovaná obec prokázala existenci přídělu ke sporným pozemkům a osvědčila ji listinami, které má na zřeteli ustanovení zákona o majetku obcí.

Proto soud prvního stupně žalobu žalujících L. ČR, s.p., zamítl, když není důvod k tomu, aby se žalobce domáhal práva hospodaření na sporných pozemcích, které nejsou ve vlastnictví státu.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem z 8.4.2002, sp.zn. 8 Co 483/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl zamítnut žalobní návrh na určení, že žalobce má právo hospodaření k pozemkům v katastrálním území M. (označeným parc. č. 97/4, parc. č. 97/9, parc. č. 279/2, parc. č. 595/3, parc. č. 595/5, parc. č. 595/6, parc. č. 1595/10 a části pozemku parc. č. 933 o výměře 0,3993 ha). Rozsudek soudu prvního stupně, týkající se vztahu k pozemkům v katastrálním území S. byl změněn tak, že bylo určeno, že žalobce L. ČR, s.p., má právo hospodaření k pozemkům v katastrálním území S. parc. č. 623/2, parc. č. 684, parc. č. 724/1, parc. č. 740/3, parc. č. 1150/3, parc. č. 1150/1, parc. č. 724/2, k části parcely č. 713/1, sestávající z pozemku parc. č. 713 (o výměře 3,3305 ha), parc. č. 703 (o výměře 0,3658 ha a části ve výměře 0,3358 ha), parc. č. 714 (o výměře 0,2338 ha, a to části o výměře 0,1565 ha a části o výměře 0,0048 ha), parc. č. 718 (o výměře 0,1565 ha, a to části o výměře 0,0048 ha), parc. č. 719 (o výměře 0,3561, a to části o výměře 0,1740 ha), parc. č. 764/1 (sestávající s parcely č. 763 o výměře 0,0450 ha), parc. č. 765/4 (o výměře 1,6477 ha), parc. č. 795/1 (se stávající z parcely č. 811 o výměře 0,7247 ha), parc. č. 1080/1 (sestávající z parcely č. 1065 o výměře 0,0539 ha), parc. č. 1071 (o výměře 1,8577 ha), parc. č. 1075 (o výměře 1,3398 ha), parc. č. 1083 (o výměře 1,0916 ha), parc. č. 1077 (o výměře 3,4096 ha), parc. č. 1079 (o výměře 1,3398 ha), parc. č. 1088 (o výměře 0,3615 ha), parc. č. 1089 (o výměře 2,1778 ha), parc. č. 1090 (o výměře 0,3273 ha), parc. č. 1093 (o výměře 0,2931 ha) a parc. č. 1094 (o výměře 2,1868 ha), které jsou zapsány u Katastrálního úřadu v Č. na listu vlastnictví č. 10001 pro obec H., katastrální území S. Odvolací soud také rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán na základě velmi podrobného dokazování.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v tomto řízení bylo prokázáno nabytí pozemků ze strany žalované obce v katastrálním území M. ve smyslu ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.), zejména ustanovení § 2, § 2a odst. 1 a písm. a/ až d/ i odst. 3 a 4. Odvolací soud zejména poukazoval na to, že Lesní družstvo M., jemuž byly přiděleny rozhodnutím Ministerstva zemědělství z 10.2.1948, čj. 103072/47-IX-7/23, lesní pozemky o výměře 74,8732 ha, se těchto pozemků v katastrálním území M. vzdalo ve prospěch obce M., přičemž podle připojeného přehledu k rozhodnutí Ministerstva zemědělství byla v roce 1951 obci M. přidělena zemědělská půda v rozsahu 8,8399 ha a 1,0198 ha půdy jiné, celkem tedy 89,8597 ha. Podle ustanovení § 5 dekretu č. 28/1945 Sb. byl přídělce povinen ujmout se držby toho dne, který byl stanoven v rozhodnutí o přídělu půdy, přičemž přidělená půda přecházela dnem převzetí její držby do vlastnictví přídělce. O přídělu půdy konfiskované podle dekretu č. 2/1945 Sb. nerozhodoval N. p. f., ale ten vykonával funkci správce konfiskovaného majetku a vykonavatele některých administrativních úkonů, spojených s přídělovým řízením, a byl pověřen vydáním návrhů ve vkladovém řízení vkladových listin. Rozhodnutím o přídělu ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 dekretu č. 28/1945 Sb. jsou míněna rozhodnutí Ministerstva zemědělství podle ustanovení § 4 odst. 3 dekretu č. 28/1945 Sb., kterými dochází ke schválení plánu přídělců, vypracovaných příslušnými osídlovacími komisemi. Podle názoru odvolacího soudu se uvedená rozhodnutí Ministerstva zemědělství vztahují i na lesní půdu, obdobně jako je to uvedeno v ustanovení § 4 dekretu č. 12/1945 Sb. Odvolací soud podle výsledků provedeného dokazování pokládal za prokázanou existenci přídělu sporných pozemků právnímu předchůdci žalované obce, takže bylo nutno zamítnout nedůvodný žalobní návrh na určení, že žalobce má právo hospodaření k žalobcem označeným pozemkům v katastrálním území M.

Odvolací soud však byl jiného názoru než soud prvního stupně, pokud šlo o žalobcem uváděné pozemky v katastrálním území S., u nichž byl jako přídělce označen N. p. f., přičemž šlo o lesní pozemky o celkové výměře 94,26 ha. I když v roce 1951 tehdejší Místní národní výbor S. odevzdával Čs. státním lesům lesní půdu o výměře 94,2669 ha, pak původní příděl pro obec S. v rozsahu 56,1392 ha lesní půdy a 0,7288 ha jiné půdy se postupně vyvíjel v takovém rozsahu, který byl původně svěřen N. p. f., od něhož ho později ve stejném rozsahu převzala obec S. Žalované obci S. se tedy nepodařilo prokázat existenci přídělu v rozsahu 94,26 ha půdy, neboť rozhodnutím Ministerstva zemědělství z 10.2.1948 byl prokázán příděl v rozsahu 56,139 ha půdy lesní a 0,7288 jiné půdy a schválený přídělový plán nesvědčí pro obec S.; není tu žádná jiná listina, která by byla způsobilá prokázat ve smyslu ustanovení § 2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. existenci přídělu další půdy. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně (§ 220 odst. 1 občanského soudního řádu) tak, že žalobě žalobce vyhověl a určil, že žalobce L. ČR, s.p., má právo hospodaření k jím uváděným pozemkům v katastrálním území S.

O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátovi, který žalující L. ČR, s.p., v řízení zastupoval, dne 7.6.2002 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Českém Krumlově dne 3.7.2002. Advokátu, který v řízení zastupoval žalovanou obec byl rozsudek odvolacího soudu doručen 10.6.2002 a dovolání ze strany žalované obce bylo předáno na poště dne 8.8.2002 k doručení Okresnímu soudu v Českém Krumlově. Obě dovolání byla tedy podána ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolávající se L. ČR, s.p., ve svém dovolání navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Své dovolání pokládal tento dovolatel za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ občanského soudního řádu; za otázku po právní stránce zásadního významu pokládal posouzení otázky, jaké dokumenty mohou sloužit pro dokazování toho, zda obec nabyla nemovitosti podle zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.). Jako dovolací důvody tento dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel L. ČR, s.p., zdůrazňoval, že v katastrálním území M. obdržela obec M. na základě předběžné přídělové listiny N. p. f. ze dne 28.12.1947, čj. K 2527/47, příděl asi 5 ha zemědělských pozemků (součet pozemků činí 4,8535 ha). Rozhodnutím Ministerstva zemědělství z 10.2.1948, čj. 103072/47-IX/47-Z 23, nebyly obci M. přiděleny žádné pozemky v katastrálním území M.; lesnímu družstvu M. byly přiděleny lesní pozemky o výměře 74,6732 ha. Lesní družstvo zemědělců M. se vzdalo přídělu ve prospěch obce M. v roce 1951 a opravným rozhodnutím Ministerstva zemědělství z 22.2.1951, čj. 226 365/51, byly obci M. přiděleny lesní pozemky o výměře 88,8399 ha a nelesní parcela o výměře 1,0198 ha, tedy celkem 89,8597 ha. Podle názoru uvedeného dovolatele je rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 22.2.1951 jedinou listinou prokazující rozsah přídělů; jiné listiny nelze brát za listiny, které by měly vlastnosti předpokládané ustanovením § 2a zákona č. 172/1991 Sb.Dovolávající se Obec H. navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Tato dovolatelka pokládala své dovolání za přípustné, protože směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvody tato dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že toto rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v podstatné části v dokazování.

Dovolatelka Obec H. poukazovala na to, že v této právní věci bylo prokázáno, že žalobcem uváděné pozemky byly zahrnuty do procesu přídělového řízení s určením konkrétní obci jako nabyvatelce přídělu a že tato obec (právní předchůdkyně žalované obce) tyto pozemky převzala a hospodařila s nimi. V daném případě byly pozemky v katastrálním území S. určeny k přídělu obci S. a byly jí také jednoznačně přiděleny. Z rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 10.2.1948, čj. 103072/47-IX-7/23, jakož i z rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 22.2.1951, čj. 26365/51-IX, je zřejmé, že obci S. bylo v katastrálním území S. přiděleno 56,1392 ha lesní půdy. Obec S. se vzdala přídělu ve prospěch Č. s. l., n.p., a to lesních porostů v katastrálním území S. (celkem lesní půdy 94.2641 ha). Tím, že obec se v roce 1951 vzdala pozemků ve prospěch státu, nemohlo být negováno přídělem jí vzniklé (konstituované) vlastnické právo existující na straně obce S. k 31.12.1949. Č. s. l. převzaly od Místního národního výboru S. celkem 94,2641 ha lesní půdy. N. p. f. tu byl pouze pověřen správou majetku, když sám o sobě nemohl být přídělcem. Přídělcem tu byl Místní národní výbor S. Ke vzniku držby vlastníka obce S. tu došlo legitimním postupem v přídělovém řízení; obec S. převzala pozemky do držby a hospodařila s nimi jako s vlastními.

Při posuzování obou dovolání uvedených dovolatelů vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1, zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1.1.2001).

Dovolání tu bylo přípustné, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jak to odpovídá ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu.

Pokud dovolání dovolatele L. ČR, s.p., směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, bylo možné přípustnost této části dovolání uvedeného dovolatele pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, když tu nešlo o potvrzení (odvolacím soudem) výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž by tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který by dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu. Toto ustanovení nelze vztáhnout na případ, v němž došlo ke zrušení rozsudku odvolacího soudu rozhodnutím dovolacího soudu.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy anebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolatel L. ČR, s.p., uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí dovolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. § 241a odst. 3 občanského soudního řádu).

Dovolací soud tu vychází z právního závěru uvedeného v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že totiž rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.

Z obsahu spisu v daném případě a ani z obsahu dovolání dovolatele L. ČR, s.p., nelze shledat jako doložené tvrzení, že by odvolací soud vzal v tomto řízení za zjištěno něco, co ve spise vůbec není nebo že by pokládal za nezjištěnou podstatnou skutečnost, která by bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývala. Dovolatelem uplatněné tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v dokazování proto neshledal dovolací soud jako opodstatněné. Co do svého obsahu obsahovalo dovolání tohoto dovolatele výtky směřující proti hodnocení důkazů dovolacím soudem; takové výtky nejsou v občanském soudním řízení zakotveny jako dovolací důvod. Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl rovněž uveden právní závěr, že totiž dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 132 občanského soudního řádu.

Ostatně z hlediska posouzení přípustnosti dovolání dovolatele L. ČR, s.p., nevyplývalo z obsahu soudního spisu v této právní věci (sp.zn. 6 C 527/2001 Okresního soudu v Českém Krumlově) a ani z obsahu dovolání uvedeného dovolatele, že by rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena právní otázka, která by byla v rozhodování odvolacích soudů nebo dovolacího soudu řešena rozdílně, jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu, jehož se tento také dovolatel dovolával. Zda rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání uváděného dovolatele, řešilo právní otázku v rozporu s hmotným právem či právní otázku, která by dosud nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu (srov. rovněž ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu) zabýval se dovolací soud v souvislosti s posuzováním toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jak je dále uvedeno), když totiž v dovolání dovolávající se Obce H. ve svém přípustném dovolání (směřujícím proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé) uplatňovala dovolací důvod právě ohledně nesprávného právního posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci (srov. § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) spočívá buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

Odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání obou dovolatelů, posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. a podle ustanovení dekretu č. 28/1945 Sb., která se nepochybně projednávané právní věci týkala. Bylo tedy třeba v dovolacím řízení posoudit ještě, zda si odvolací soud ustanovení uvedených právních předpisů také správně vyložil. V tomto smyslu bylo třeba se zabývat tím, zda právní závěry odvolacího soudu vycházely z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), popřípadě, zda se od nich odchylovaly. Bylo také třeba mít na zřeteli, že v této právní věci bylo již dříve podáno dovolání, o němž rozhodoval dovolací soud ve svém zrušovacím rozsudku z 23.8.2000 (30 Cdo 1787/99 Nejvyššího soudu), v němž již bylo poukázáno na právní závěry z rozhodnutí uveřejněných pod č. 3/1997 a pod č. 54/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z těchto právních závěrů již odvolací soud v dalším průběhu řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu nadále vycházel.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo zdůrazněno, že všechny věci z vlastnictví České republiky, ohledně nichž to bylo stanoveno v zákoně č. 172/1991 Sb., přešly ze zákona do vlastnictví obcí jen s výjimkou věcí uvedených v ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a s výjimkou věcí, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání oprávněným osobám podle zákona č. 403/1990 Sb. a podle zákona č. 87/1991 Sb.

Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 28.4.1999, IV. ÚS 99/99, uveřejněném pod č. 64 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, se zabýval zejména otázkou okamžiku nabytí vlastnictví přidělené půdy jmenovitě podle dekretu č. 28/1945 Sb. a pokládal ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 a 2 tohoto dekretu za rozhodující dekretem stanovenou povinnost ujmout se držby přidělené půdy, neboť podle ustanovení § 5 odst. 2 dekretu č. 28/1945 Sb. přidělená půda přecházela do vlastnictví přídělce dnem převzetí držby této půdy. Důraz kladený v těchto ustanoveních na stav držby znamená, že podmínkou a okamžikem nabytí vlastnictví bylo v tomto směru i při pozdějším vydání přídělové listiny skutečné převzetí držby přidělené půdy.

Majetkové fondy podle konfiskačních předpisů z roku 1945 i z let následujících byly chápány jako zatímní správce konfiskované majetkové podstaty (srov. k tomu již rozhodnutí uveřejněné pod č. 233/1949 Sbírky rozhodnutí čs. soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem).

N. p. f. náleželo v přídělovém řízení podle dekretu č. 28/1945 Sb. obstarat zápisy v pozemkové knize podle § 10 odst. 2 tohoto dekretu (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR z 9.10.1997, III. ÚS 355/96, uveřejněný pod č. 124 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Vlastnické právo přídělce bylo podle ustanovení § 5 odst. 2 dekretu č. 28/1945 Sb. omezeno povinností na přidělené půdě hospodařit a přídělce ji směl zcizit, dát do nájmu (pachtu) nebo jiného užívání jen výjimečně a jen se souhlasem N. p. f. Pokud stanovené podmínky vlastník neplnil, mohl mu být příděl odňat (srov. nález Ústavního soudu ČR z 11.11.1997, I. ÚS 308/96, uveřejněný pod č. 139 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Podmínkou a okamžikem nabytí vlastnictví bylo i při pozdějším vydání přídělové listiny skutečné převzetí držby přidělené půdy (viz nález Ústavního soudu ČR z 30.11.1999, I. ÚS 101/99, uveřejněný pod č. 172 ve svazku 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

S poukazem na citované právní závěry z judikatury soudů a nálezů Ústavního soudu ČR musel dovolací soud konstatovat, že odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřovala obě dovolání dovolatelů, vycházel v podstatě ze stejných právních závěrů při aplikaci ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. a dekretu č. 28/1945 Sb. Neshledal tedy dovolací soud, že by dovolací soud ve svém rozhodnutí řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo že by ve svém rozhodnutí řešil právní otázku, která by dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena (s přihlížením i k nálezům Ústavního soudu ČR). Nemohl také dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, jak to má na zřeteli ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu.

Pokud bylo v dovoláních dovolatelů vytýkáno rozhodnutí odvolacího soudu, že nesprávně hodnotil provedené důkazy, zejména pokud šlo o rozhodnutí příslušných správních orgánů o přídělech půdy, co do jejich obsahu, šlo tu o výtky proti hodnocení důkazů, jež soudům podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu nepochybně náleží, výtky tohoto druhu nejsou v občanském soudním řádu zakotveny jako jmenovitý dovolací důvod a nebylo také možno v daném případě dospět k závěru, že by tu mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením bylo možné konstatovat očividný rozpor (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR z 11.3.1999, I. ÚS 101/97, uveřejněný pod č. 40 ve svazku 13 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Za těchto uvedených okolností přistoupil dovolací soud k odmítnutí nepřípustného dovolání dovolatele L. ČR, s.p., (nesplňujícího zákonné předpoklady uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu), a to podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, a zároveň přistoupil dovolací soud i k zamítnutí přípustného, ale nedůvodného dovolání dovolávající se Obce H., a to podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a proto jim nenáleží právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 18. prosince 2003

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.

předseda senátu