28 Cdo 1823/2013
Datum rozhodnutí: 14.01.2014
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák.



28 Cdo 1823/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti u kostela Neposkvrněného Početí Panny Marie Praha Strašnice se sídlem v Praze 10, Ke Strašnické 1000/10, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalovanému hlavnímu městu Praze se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, o 99.268,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 285/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2012, č. j. 36 Co 104/2011-83, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 116.967,50 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že je vlastníkem pozemku, který tvoří součást místní komunikace v Praze 10, žalovaná částka proto představuje bezdůvodné obohacení za neoprávněné užívání pozemku v období od 15. 8. 2006 do 15. 8. 2009.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. listopadu 2010, č. j. 23 C 285/2009-59, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 22. července 2011, č. j. 23 C 285/2009-71, zamítl žalobu co do částky 17.525,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalovanému uložil zaplatit žalobkyni (která však ve výroku není uvedena) částku 99.268,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za zjištěné, že žalobkyně je vlastníkem parcely č. 3118/96, o výměře 499 m2, zapsané na LV č. 577, v k. ú. Strašnice, která slouží jako ostatní komunikace. Jelikož jednání o odkupu předmětného pozemku mezi účastníky nebyla úspěšná, domáhá se žalobkyně v tomto řízení vydání bezdůvodného obohacení za období od 15. 8. 2006 do 15. 8. 2009, a to ve výši stanovené podle cenového věstníku ministerstva financí.

Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.), jež žalovanému vzniklo tím, že užíval pozemek ve vlastnictví žalobkyně bez právního důvodu. Právo na vydání bezdůvodného obohacení za období od 15. 8. 2006 do 12. 8. 2007 ve výši 17.525,- Kč shledal soud promlčeným podle § 107 odst. 1 obč. zák., neboť žaloba byla u soudu podána až dne 12. 8. 2009, a proto ji v tomto rozsahu zamítl. Žalobkyni však přiznal částku 99.268,- Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení žalovaného za období od 12. 8. 2007 do 15. 8. 2009, přičemž tuto částku vypočetl podle cenového věstníku, v němž je stanovena částka nájemného v rozhodné době 85,- Kč za 1 m2.

K odvolání žalovaného přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 16. února 2012, č. j. 36 Co 104/2011-83, ve výroku II. o věci samé potvrdil (výrok I.), změnil je ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud dovodil, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, neboť její nesprávné označení se podařilo odstranit usnesením soudu prvního stupně ze dne 22. července 2011, přičemž takovýto postup soudu reagující na podnět žalobkyně je procesně přípustný, jelikož ze všech ve spise obsažených (dostupných) údajů se podává, že subjekt, tak jak byl v žalobě označen, není subjektem odlišným od toho, který je uvedený v opravném usnesení. Jedná se tedy stále o jednu a tutéž osobu, byť v žalobě formálně nepřesně označenou. Opačný postup soudu by vedl k přepjatému formalismu a odnětí práva na spravedlivý proces, což je opakovaně pranýřováno Ústavním soudem. Námitky nezastavěnosti celého pozemku místní komunikací i odlišně označeného vlastníka pozemku v pozemkové knize a katastru nemovitostí pak byly vyvráceny výsledky provedeného dokazování. Při rozdílném označení vlastníka v pozemkové knize a katastru nemovitostí je přitom třeba vycházet z posléze jmenované evidence. Nedůvodnou pak soud shledal také námitku, že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno i za den 12. 7. 2007, neboť žaloba byla podána dne 12. 8. 2009 (§ 107 odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 122 odst. 2, věta první, obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Vadu řízení spatřuje jednak v tom, že soud prvního stupně (po vydání svého rozsudku) usnesením podle § 164 o. s. ř. opravil označení žalobkyně s tím, že došlo toliko k písařské chybě, ačkoliv jako vlastník předmětného pozemku je v katastru nemovitostí zapsána Římskokatolická farnost u kostela Neposkvrněného početí Panny Marie Praha Strašnice, zatímco jako žalobce v řízení vystupoval subjekt označený jako Římskokatolická farnost, rovněž i v tom, že odvolací soud se procesně nevypořádal s jeho odvoláním do opravného usnesení. Nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně pak dovozuje i ze zápisu v knihovní vložce č. 1492, kde je uveden jako vlastník nemovitostí (v této vložce zapsaných) Římskokatolický kostel ve St. Strašnicích, tedy subjekt odlišný od žalobkyně, nadto za situace, v níž předmětný pozemek v této knihovní vložce vůbec uveden není. Odvolací soud se však s těmito námitkami nijak nevypořádal. Dále tvrdí, že nebylo prokázáno, že by byl sporný pozemek v celém rozsahu zastavěn komunikací, a není tedy vyřešena otázka pasivní legitimace ve sporu. Napadá i určení výše (resp. způsob výpočtu) bezdůvodného obohacení, když s odkazem na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. III. ÚS 2030/09, dovozuje, že cenové výměry ministerstva financí stanovily roční nájemné z nájmu pozemků vždy toliko jako maximální a soudy mohou v konkrétním případě určit nájemné nižší, přičemž takto měly postupovat i v nyní projednávané věci, a ne vyjít z maximální ceny, kterou navrhla žalobkyně. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně (v dovoláním napadeném rozsahu) potvrzen a nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy především má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně aplikoval.

Na přípustnost dovolání přitom nelze usuzovat ze žalovaným namítaných vad řízení, jež způsobilým dovolacím důvodem nejsou, nejde-li v jejich případě o řešení kvalifikované právní otázky (ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.) týkající se aplikace procesního práva a mající vliv na rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008, nebo usnesení téhož soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5780, sešit 7, ročník 2008, dále např. nález Ústavního soudu ze dne 10. května 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, nebo jeho nález ze dne 18. března 2009, sp. zn. I. ÚS 2884/08, případně též usnesení téhož soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10), o níž se však v posuzované věci nejedná. Přitom obecně platí, že k vadám řízení přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), což však tento případ není. Přes řečené sluší se k námitkám žalovaného uvést, že podle ustanovení § 164 o. s. ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci. Vyskytnou-li se tedy ve vyhotovení rozsudku chyby v psaní a v počtech nebo jiné zřejmé nesprávnosti, je předseda senátu (samosoudce) povinen rozsudek opravit. Zákon tu má na mysli zjevné nesprávnosti, k nimž došlo při vyhlášení (vydání) nebo ve vyhotovení rozsudku, jako jsou písařské chyby, omyly v součtech, chyby způsobené selháním techniky, která byla použita, a jiné podobné nesprávnosti, jež jsou zcela zřejmé a snadno rozpoznatelné. Žalovaným namítanou vadou proto není oprava chybně (neúplně) uvedeného označení žalobkyně (Římskokatolická farnost namísto Římskokatolická farnost u kostela Neposkvrněného Početí Panny Marie Praha Strašnice), neboť, jak správně uvedl odvolací soud, z obsahu spisu (podání, tvrzení a důkazů žalobkyně) se podává, že v žalobě označený subjekt je totožný s tím, který byl uveden v opravném usnesení (je tedy nepochybné, kterého subjektu na straně žalující se řízení týká, a proto lze za daných procesních okolností, jež byly výše předestřeny, považovat tento nedostatek za zjevnou nesprávnost, kterou byl povinen předseda senátu opravit postupem podle § 164 o. s. ř.; opačný postup by byl totiž zjevně projevem přepjatého formalismu, jak správně uvedl již odvolací soud).

K námitkám žalovaného, dle nichž se odvolací soud nevypořádal s jeho odvoláním proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. července 2011, č. j. 23 C 285/2009-71, je nutné podotknout, že tyto jsou vyvráceny již samotným obsahem dovoláním napadeného rozhodnutí, v němž se odvolací soud procesně korektním způsobem (viz str. 3 rozsudku odvolacího soudu) vypořádal s námitkami proti citovanému (opravnému) usnesení soudu prvního stupně. Směřují-li pak tyto výtky proti absenci výroku, jímž by bylo odvolacím soudem rozhodnuto o odvolání proti uvedenému (opravnému) usnesení soudu prvního stupně, nelze přehlédnout, že vzhledem k obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, jakým způsobem by byl takovýto výrok formulován. Za této procesní situace tak nelze shledat v uvedeném postupu (opomenutí) vadu, jež by byla způsobilá ohrozit správnost rozhodnutí ve věci, a založit tak v posuzovaném případě přípustnost dovolání. Rozdílný přístup by přitom byl taktéž projevem zmíněného přepjatého formalismu. Nastíněné námitky (směřující k naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) proto nemohou, jak bylo výše uvedeno, přípustnost dovolání založit.

Zpochybňuje-li žalovaný závěry odvolacího soudu o míře zastavěnosti sporného pozemku či o tom, kdo je jeho vlastníkem, jde o polemiku nikoliv s právním posouzením věci (s výkladem a aplikací příslušné právní normy), nýbrž se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., určený k nápravě vad skutkových zjištění (vychází-li rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), však zde žalovanému k dispozici není (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Skutková verze žalovaného přitom vychází z jiného hodnocení v řízení provedených důkazů, než ke kterému dospěl odvolací soud, jenž k objasnění právně významných skutečností provedl procesně korektní dokazování a při hodnocení provedených důkazů postupoval dle zásad vyjádřených v ustanovení § 132 o. s. ř.

Brojí-li současně žalovaný i proti výši bezdůvodného obohacení a způsobu jeho výpočtu námitkami, dle nichž cenové věstníky ministerstva financí stanovily roční nájemné jako maximální a soudy mohou v konkrétním případě určit nájemné nižší, přičemž takto měly postupovat i v nyní projednávané věci, je nezbytné konstatovat, že ani tyto námitky nemohou přípustnost dovolání založit, neboť zde nebyla předestřena žádná otázka zásadního právního významu, kterou by dovolací soud mohl posoudit, a sám dovolatel konkrétně ani neuvádí, z jakých důvodů by soudy měly maximální nájemné ponížit.

S ohledem na uvedené proto Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. ledna 2014 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu