28 Cdo 1818/2012
Datum rozhodnutí: 12.03.2013
Dotčené předpisy: § 132 o. s. ř., § 457 obč. zák.




28 Cdo 1818/2012
U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce P. M. , bytem v R., Š. 221/32, zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti žalované GE Money Multiservis, s.r.o. , IČ 49241150, se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, zastoupené Mgr. Lucií Tonikovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, o zaplacení částky 88.009,- Kč oproti vrácení vozidla, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 404/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011, č. j. 19 Co 448/2010-172, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 7.044,- Kč k rukám Mgr. Lucie Tonikové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 88.009,- Kč oproti vrácení vozidla. Tvrdil, že dne 30. 12. 2004 prostřednictvím společnosti Autocentrum Háša (dále též dealer ) uzavřel se žalovanou smlouvu o úvěru na úhradu kupní ceny ojetého motorového vozidla značky Mazda 626, jejíž výše činila 82.500,- Kč. Na podpisové doložce předmětné smlouvy jsou uvedeny tři subjekty, a sice žalobce jako klient, žalovaná jako věřitel a dealer jako zástupce věřitele. Dealer však nemohl být zástupcem věřitele, protože ve smlouvě je uvedeno, že administrativní poplatek za uzavření smlouvy ve výši 2.640,- Kč zaplatí klient věřiteli prostřednictvím dealera. Smlouvu tedy nelze považovat za platnou, neboť dealer smlouvu podepsal jako dealer a nikoliv jako věřitel. Na smlouvě přitom chybí podpis zástupce věřitele, jehož jméno je na smlouvě předtištěno. Žalobce i přesto své povinnosti podle smlouvy plnil, celkem na splátkách zaplatil právě žalovanou částku, čímž mělo dojít k bezdůvodnému obohacení žalované.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. 5. 2010, č. j. 30 C 404/2008-99, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Přestože žalobce označil svůj návrh jako žalobu o určení neplatnosti úvěrové smlouvy, je podle názoru soudu prvního stupně z petitu zřejmé, že se jedná o žalobu na plnění, kterou soud posoudil jako návrh na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). Jako předběžnou otázku soud řešil platnost smlouvy o úvěru na úhradu kupní ceny vozidla. Soud prvního stupně shledal žalovanou pasivně věcně legitimovanou, avšak žalobu považoval za nedůvodnou. Dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky je platná. Byla uzavřena podle ust. § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, ve znění pozdějších předpisů, v souladu s ust. § 37 odst. 1 obč. zák. Žalovaná prostřednictvím svého zástupce (dealera) předložila žalobci návrh smlouvy o úvěru a žalobce s touto smlouvou souhlasil, což stvrdil svým podpisem. Společnost Autocentrum Háša, s.r.o., byla oprávněna za žalovanou uzavírat smlouvy o úvěru na základě dohody o plné moci ze dne 1. 5. 2004.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 3. 2011, č. j. 19 Co 448/2010-172, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyložil, z jakého důvodu nepřihlédl k opakované omluvě žalobce z jednání a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Souhlasil se závěry soudu prvního stupně, že se v dané věci jedná o žalobu na plnění (a nikoliv na určení) a že žalovaná je ve věci pasivně věcně legitimována. Ztotožnil se s ním rovněž, jde-li o platnost smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky. Dovodil, že není dán důvod k tomu, aby si účastníci vrátili, co podle smlouvy dostali, ve smyslu ust. § 457 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak blíže nespecifikuje. Dovolatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Uvedl, že soud prvního stupně porušil ust. § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), přičemž ani odůvodnění rozsudku odvolacího soudu požadavek vyjádřený citovaným ustanovením nerespektuje, což zakládá jeho nepřezkoumatelnost. Odvolací soud se podle názoru dovolatele nevypořádal se žalobním tvrzením, podle něhož potvrzení o administrativním poplatku zaplaceném klientem prostřednictvím dealera věřiteli vylučuje postavení dealera jako zástupce věřitele při uzavírání smlouvy o úvěru, neboť není možné, aby byl dealer v pozici prodejce vozidla a zároveň v pozici zástupce věřitele. Rovněž se nevypořádal s tvrzením o absenci podpisu věřitele na předmětné smlouvě. Odvolací soud pochybil též v tom, že nepřezkoumal postup soudu prvního stupně, který nevyhověl řadě návrhů žalobce na doplnění dokazování, čímž porušil právo žalobce na spravedlivý proces. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, resp. aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom směru, že napadené rozhodnutí podle jejího názoru nesplňuje podmínku zásadního právního významu předvídanou v ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Zdůraznila, že smluvními stranami smlouvy o úvěru byli účastníci řízení, dealer byl pouze zástupcem žalované. Žalobcem citované ustanovení předmětné smlouvy zastoupení nevylučuje. Administrativní poplatek představuje částku, kterou zaplatil žalobce žalované prostřednictvím dealera. Zástupce žalované tuto částku pouze převzal pro žalovanou, která je věřitelem na základě smlouvy o úvěru. Dealer tak byl ve smluvním vztahu s žalobcem pouze z titulu kupní smlouvy, jejímž předmětem byl prodej vozidla. Žalovaná rovněž zdůraznila, že odvolací soud není povinen zopakovat dokazování, na jehož základě soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci. Odvolací soud tak podle názoru žalované rozhodl správně, pročež navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, resp. zamítl.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, blíže nerozvádí.
Dovolání však přípustné není.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.).
O takový případ se zde však nejedná.
Namítá-li dovolatel, že soud prvního stupně nerespektoval ust. § 132 o. s. ř., žádá po dovolacím soudu, aby překročil rámec své funkční příslušnosti, neboť případná pochybení soudu prvního stupně lze napadnout především odvoláním, nikoliv dovoláním. Posuzovat správnost rozhodnutí soudu prvního stupně může dovolací soud toliko v mezích daných ust. § 243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně ve věci provedl dostatečné dokazování, správně zjistil skutkový stav věci a provedené důkazy správně zhodnotil, čímž se de facto ztotožnil s jeho závěry v uvedeném směru. Z tohoto hlediska nelze jeho rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné. Je právem a současně povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy podle své úvahy, což vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů, jež je zakotvena v § 132 o. s. ř. Pokud tedy soud respektoval toto ustanovení a postupoval podle něj, nelze mu v tomto směru nic vytknout a dovolací soud do hodnocení důkazů ani nemůže zasahovat. Dovolatel zde pouze polemizuje se skutkovými závěry, učiněnými soudem prvního stupně a v závislosti na tom i odvolacím soudem, což však nemá z hlediska posuzování přípustnosti dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. žádný význam.
Dovolacímu soudu není zřejmé, proč by jakýkoliv administrativní poplatek (navíc specifikovaný tak, jak uvádí dovolatel) vylučoval postavení dealera jako zástupce žalované. Oprávnění dealera jednat za žalovanou při uzavírání smluv o úvěru vyplývá z dohody mezi nimi uzavřené. Nejvyšší soud v daném případě neshledává důvod, pro nějž by dealer na jedné straně nemohl být prodávajícím předmětného vozidla na základě kupní smlouvy a na druhé straně zástupcem věřitele při sjednávání smlouvy o úvěru, jejímž cílem bylo financovat koupi uvedeného vozidla. Dovolatel ostatně ani srozumitelným způsobem neosvětluje, v čem je dle jeho názoru uvedená konstrukce problematická. Dovodil-li odvolací soud existenci zastoupení, nebylo ani důvodu zabývat se absencí podpisu věřitele na smlouvě o úvěru, když ten byl nahrazen podpisem zástupce, tedy dealera.
Pokud žalobce uvádí, že odvolací soud pochybil tím, že nepřezkoumal postup soudu prvního stupně, jenž nevyhověl řadě návrhů na provedení důkazů, uplatňuje tím dovolací důvod ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který je zásadně při absenci relevantní otázky zásadního právního významu z dovolacího přezkumu za dané procesní situace vyloučen (viz ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Nadto dovolací soud podotýká, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008), provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho hodnocení (viz ust. § 120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Soud se však vždy při odůvodnění musí vypořádat s tím, že některé navržené důkazy neprovedl (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99). V situaci, kdy soud prvního stupně neprovedení důkazů odůvodnil, nelze v jeho postupu spatřovat pochybení.
Jelikož žalobce ve svém dovolání neformuloval otázku, kterou by bylo možné považovat za zásadně právně významnou a na niž by měl dovolací soud odpovědět, a z jeho dovolání ani nelze takovou otázku ve vztahu k posuzovanému rozhodnutí dovodit, napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.570,- Kč podle ust. § 3 odst. 1 bodu 4., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 7.044,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. března 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu