28 Cdo 1816/2003
Datum rozhodnutí: 20.01.2004
Dotčené předpisy: § 5 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 1816/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., v právní věci žalobkyně M. W. L., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) H. m. P., zastoupenému advokátkou, 2) Městské části P., zastoupené advokátkou, 3) České republice, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 71/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2003, č. j. 18 Co 442/2002-242, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému H. m. P. náklady řízení o dovolání ve výši 2.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2/, 3/ nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2003, č. j. 18 Co 442/2002-242, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 5. 2002, č. j. 22 C 71/2001-205, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že matka žalobkyně A. W., nar. 20. 9. 1890, byla k datu svého úmrtí 21. 3. 1983 vlastnicí id. 21/40 domu č.p. 118 na pozemku parc. č. 301 zastavěná plocha, vše zapsáno pro k. ú. K. na LV č. 125 u Katastrálního úřadu P. Soudy obou stupňů zavázaly žalobkyni k náhradě nákladů řízení prvnímu a druhé žalované, zatímco ve vztahu mezi žalobkyní a třetí žalovanou nepřiznaly žádné ze stran právo na náhradu nákladů řízení.

Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že v řízení nebyl prokázán přechod nemovitostí ve spoluvlastnictví A. W. na stát podle ustanovení § 5 a násl. vládního nařízení č. 15/1959 Sb., jak k němu mělo dojít rozhodnutím Obvodního národního výboru v P. ze dne 4. 12. 1959 (A. W., která již v té době žila v K., nebylo rozhodnutí osobně doručeno a nedošlo ani k doručení veřejnou vyhláškou či prostřednictvím ustanoveného opatrovníka). Jmenovaná byla následně dne 28. 6. 1962 odsouzena Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 026/62, s právní mocí dne 7. 7. 1962, podle ustanovení § 109 odst. 2 tehdejšího znění trestního zákona pro trestný čin opuštění republiky, se současným vyslovením trestu propadnutí majetku. Nemovitosti ve spoluvlastnictví A. W. (zbylých 19/40 vlastnil J. F. a jeho podíl přešel do vlastnictví státu v roce 1986) spravoval v dalším období stát jako vlastník; dělo se tak bez ohledu na skutečnost, že A. W. byla zapsána jako spoluvlastnice nemovitostí v evidenci resp. katastru nemovitostí až do 15. 3. 2000, kdy provedl katastrální úřad záznam o vlastnictví státu (na základě potvrzení Obvodního úřadu v P. o údajné právní moci vyvlastňovacího rozhodnutí z roku 1959; podíl na nemovitostech byl poté předán Městské části P. s odkazem na § 3 zákona č. 172/1991 Sb.). Spoluvlastnický podíl A. W. přešel, podle závěrů obou soudních instancí, na stát právní mocí rozsudku o propadnutí majetku jmenované a nebylo podstatné, že vzhledem k již předchozí správě nemovitostí státem nedošlo k realizaci trestu propadnutí majetku ve smyslu § 345 tehdejšího znění trestního řádu. Na odsouzení A. W. se vztahovala soudní rehabilitace, která současně vyvolala právo žalobkyně domáhat se vydání nemovitostí podle restitučních zákonů. Jestliže tohoto práva žalobkyně nevyužila (vyzvala k vydání věcí 14. 5. 2001 a žalobu podala 24. 5. 2001), pak nemohla být v řízení, již pro nedostatek naléhavého právního zájmu na žalobě, úspěšná.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřovala v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, spočívajícím v řešení určujících právních otázek v rozporu s hmotným právem. Z obsahu dovolání lze vyvodit dvě namítané otázky, v nichž měl odvolací soud pochybit:

1) byla-li A. W. zapsána v katastru nemovitostí jako spoluvlastnice až do 15. 3. 2000, pak nemohl stát do tohoto data držet nemovitosti jako vlastník oprávněný držitel, mající za to, že mu věci právem náleží;

2) zrušení trestu propadnutí majetku soudní rehabilitací A. W. mělo důsledky ex tunc; zanikl tedy právní titul (rozsudek o propadnutí majetku), na jehož základě se dovozuje nabytí vlastnictví nemovitostí státem.

Dovolatelka přičítala pochybení v uvedených směrech soudům obou stupňů a navrhovala, aby dovolací soud zrušil oba jejich rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ze žalovaných se k dovolání vyjádřil první z nich. Za pomoci hmotněprávní argumentace tvrdil, že žalobkyně měla využít příslušných oprávnění podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Nestalo-li se tak, věci přešly ex lege na obec, žaloba nebyla podána po právu a dovolání žalobkyně by mělo být odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátkou, podala dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu dále o. s. ř. ). Po vyloučení alternativ přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. musel dovolací soud posoudit, zda má jak dovolatelka tvrdí - napadené rozhodnutí zásadní význam po právní stránce ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.

Při posouzení první z obou žalobkyní nastolených otázek je třeba poznamenat, že zásada ochrany dobré víry v pravdivost zápisů vedených v katastru nemovitostí (§ 11 zákona č. 265/1992 Sb. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem) nevylučuje možnost, že tyto zápisy neodpovídají skutečnosti. Pak má právní stav, kvalifikovaný soudem (a v posuzované věci se odchylující od obsahu zápisu vedeného do 15. 3. 2000), přednost před knihovním stavem v katastru (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 1998, sp. zn. II. ÚS 91/98). Odstranění předchozího zápisu A. W. jako spoluvlastnice nemovitostí postupem katastrálního úřadu podle § 7 zákona č. 265/1992 Sb., k němuž ostatně došlo po předložení obsahově nesprávného listinného podkladu, postrádá v relaci k ostatním aspektům věci právní význam.

Vydržení spoluvlastnického podílu k nemovitostem státem nepřichází v úvahu. Tento právní institut, jehož účelem je mj. zhojit případné vady nabývacího titulu nebo nedostatek takového titulu, by snad mohl být aplikován, jestliže by došlo pouze k neúčinnému vyvlastnění podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Matka žalobkyně však byla posléze odsouzena v trestním řízení a vyslovený trest propadnutí majetku, byť později v rámci soudní rehabilitace zrušený, představoval výrokově jednoznačný základ pro vlastnický vztah státu k nemovitostem.

Odpověď na první otázku předloženou v dovolání sama o sobě nemá negativní dopad na závěr odvolacího soudu. Ještě podstatněji však podporuje stanovisko nižší instance řešení druhé otázky, u něhož lze opět konstatovat, že odvolací soud nepochybil.

Skutečnost, že odsouzení A. W. pro opuštění republiky včetně trestu propadnutí majetku podléhalo soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. (konkrétním údajům o rehabilitaci jmenované nevěnovaly žalobkyně ani obě instance mnoho pozornosti), nekonstituovala ještě bez dalšího opětovné vlastnictví k nemovitostem. Ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. váže úpravu podmínek uplatnění nároku, vyplývajícího ze zrušeného trestu propadnutí majetku, na zvláštní zákon, kterým je v tomto případě zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (zejména jeho §§ 19, 20). Neuplatnila-li žalobkyně, která byla nepochybně jako právní nástupkyně své matky oprávněnou osobou, ve lhůtě šesti měsíců od účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tj. od 1. 4. 1991, svůj restituční nárok u povinné osoby (a poté případně u soudu), pak podle konstantní interpretace § 5 odst. 2 citovaného zákona její nárok zanikl a žalobkyně se již nemůže, i pro nedostatek naléhavého právního zájmu, úspěšně domáhat určení vlastnictví své matky k nemovitostem v den jejího úmrtí (zejména k návaznosti soudní rehabilitace na uplatnění restitučního nároku srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. IV. ÚS 20/97 nebo nověji ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. II. ÚS 623/2000).

Požadavek žalobkyně nemohl uspět ani z hlediska legitimního očekávání, že by po své matce, jež zůstala zapsána jako spoluvlastnice nemovitostí v katastru až do 15. 3. 2000, mohla dědit (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Žalobkyně totiž vyzvala prvního žalovaného k vydání nemovitostí 14. 5. 2001 a poté podala žalobu proti všem třem žalovaným; učinila tak tedy v době, kdy - při obvyklé obezřetnosti, kterou lze presumovat mohla vědět, že v katastru nemovitostí došlo ke změně vlastnického zápisu a že úspěch určovací žaloby je tím spíše závislý na prokázání relevantních skutečností resp. právních postupů nasvědčujících tomu, že spoluvlastnictví A. W. k nemovitostem ke dni jejího úmrtí i pozdější nárok na vydání nemovitostí zůstaly zachovány.

Odvolací soud tedy vyřešil právní otázky, určující pro meritorní rozhodnutí, v souladu s hmotným právem. Judikatura Nejvyššího soudu i nižších soudů interpretuje nastolené právní otázky bez kontradikce a konformně s citovanými nálezy Ústavního soudu. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí tak ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. nelze dovodit.

Dovolací soud proto dovolání žalobkyně pro nepřípustnost odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Podle § 146 odst. 3 o. s. ř. vzniklo prvnímu žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady představovala odměna právní zástupkyni za vyjádření k dovolání, vyčíslená částkou 2.575,- Kč (§ 5 písm. b/, § 14, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). .

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 20. ledna 2004

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu