28 Cdo 1814/2003
Datum rozhodnutí: 20.01.2004
Dotčené předpisy: § 47 odst. 3 předpisu č. 92/1991Sb.




28 Cdo 1814/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobkyň A/ V. Š., B/ E. K., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému F. n. m. Č. r., zastoupenému advokátem, za vedlejšího účastenství na straně žalované 1/ J. Č., zastoupené obecným zmocněncem, 2/ J. W., zastoupené obecným zmocněncem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 229/92, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2003, č. j. 8 Co 485/2003-207, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2003, č. j. 8 Co 485/2003-207, jakož i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2002, č. j. 11 C 229/92-185, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 27. 5. 2003, č. j. 8 Co 485/2003-207, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2002, č. j. 11 C 229/92-185, kterým byla zamítnuta žaloba, aby byl žalovaný povinen uzavřít s oběma žalobkyněmi dohodu o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb., a to nemovitostí (objektů technického vybavení a pozemků) v obci a k. ú. K. Ř., jak identifikovány ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Žádnému z účastníků nebylo oběma instancemi přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

Odvolací soud rozhodoval o nároku, uplatněném jako restituční dne 31. 3. 1992 (a v řízení později opřeném o ustanovení § 5 a § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích). Žalobní tvrzení však původně odkazovala na ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a nezpochybněný nárok žalobkyň na restituci nemovitostí, znárodněných jejich otci bez náhrady, se stal předmětem vypořádání v privatizačním projektu v intencích § 47 zákona č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (o velké privatizaci). Privatizační projekt č. 3638, schválený usnesením vlády ze dne 15. 4. 1992 a rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci dne 23. 4. 1992, řešil nárok žalobkyň cestou přímého prodeje těmto restituentkám a na jeho základě byla mezi žalobkyněmi (a dalšími oprávněnými osobami) a Fondem národního majetku ČR sjednána dne 1. 7. 1992 dohoda o vydání majetku oprávněným osobám. Tuto dohodu však Katastrální úřad v J. H. odmítl zapsat pro nesrovnalosti v označení pozemků a v plných mocech při zastoupení oprávněných osob. F. n. m. ČR, který se stal namísto bez likvidace zrušeného s. p. K.-I-N. H. v Č. B. v řízení žalovaným, namítl poté proti žalobkyním, že většinu pozemků nelze vydat, neboť na nich jsou postaveny stavby, zřízené z větší části až po převzetí pozemků státem (žalobkyně se domáhají vydání nemovitostí v rozsahu, v jakém by je získaly v rámci schválené privatizace). Žalobkyně učinily také pokus dosáhnout v samostatném soudním řízení (před Okresním soudem v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 526/95) určení neplatnosti dohody ze dne 1. 7. 1992, neboť podle vlastních tvrzení shledaly dodatečně v dohodě své znevýhodnění ve prospěch jiných oprávněných osob též restituentů, kteří byli společníky s. r. o. S. Soud prvního stupně žalobě vyhověl, odvolací soud však jeho rozsudek změnil a pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobu zamítl; týž právní názor převzal poté i Nejvyšší soud pod sp. zn. 22 Cdo 2331/99 v rámci zamítnutí dovolání žalobkyň.

Odvolací soud zejména dovodil, že

- toto řízení není řízením ve smyslu § 47 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., neboť nárok je výslovně uplatňován (a rozhodné skutečnosti tvrzeny) podle § 5 zákona č. 87/1991 Sb.;

- článek II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. výslovně vylučuje, aby po úspěšném uplatnění restitučního nároku žalobkyněmi, s jeho zahrnutím do restituční části privatizačního projektu, byl ohledně restituovaných nemovitostí uplatněn u soudu nárok na jejich vydání podle zákona č. 87/1991 Sb. s tvrzeným restitučním důvodem podle § 6 odst. 1 písm. j/ či k/ tohoto předpisu;

- Fond národního majetku ČR není povinnou osobou podle § 4 zákona č. 87/1991 Sb. a privatizovaný majetek státu mohl použít pouze v rámci schváleného privatizačního projektu, což učinil dohodou ze dne 1. 7. 1992;

- není přípustné dvojí uplatnění restitučního nároku pro rozpor se zákonem, a to ani v situaci, kdy katastrální úřad odmítl vložit do katastru dohodu z 1. 7. 1992 (důvod odmítnutí nebyl podstatný).

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání. Rekapitulovaly v něm průběh řízení a namítly, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení čl. II bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb. a ani jeho výklad § 47 odst. 1 až 3 zákona č. 92/1991 Sb. nebyl přiléhavý. Současný petit žaloby sleduje stejný cíl, jako tomu bylo při vypořádání restitučního nároku žalobkyň v procesu privatizace, tj. uzavření řádné dohody o vydání nemovitostí, obsahově adekvátní dohodě z 1. 7. 1992. Žalobkyně tedy žádají použití majetku v souladu se schváleným privatizačním projektem a konstatují, že žalovaný nevyvinul žádnou iniciativu k nápravě výše uvedené dohody, čímž je v rozporu s úmyslem zákonodárce již po 11 let znemožněno uspokojení restitučního nároku. Žalobkyně dovodily zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) ve spojení s dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. spočívajícím v nesprávném právním posouzení věci. Navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ani vedlejší účastnice se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobkyně, zastoupené advokátem, podaly dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Při dalším přezkumu věci se dovolací soud, vzhledem ke shodě rozsudků obou nižších instancí bez předchozí kasace, zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. v návaznosti na uplatněný dovolací důvod (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné i důvodné.

Při řešení právních otázek, určujících pro rozhodnutí, je nutno vycházet z náležité interpretace vztahu restitučního nároku (v posuzované věci materiálně zakotveného v § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.) k ustanovení § 47 zákona č. 92/1991 Sb., upravujícímu vypořádání tohoto nároku v procesu tzv. velké privatizace.

Judikatura se již dříve ustálila na stanovisku, že účinky včas a řádně uplatněné výzvy k vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. zůstávají zachovány i pro nárok podle zákona č. 92/1991 Sb. (R 65/95).

I když rozhodnutí o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. nepodléhají soudnímu přezkoumání, nebrání to subjektům, jejichž konkrétní majetková práva by tímto rozhodnutím doznala újmy, domáhat se ochrany svých práv žalobou u soudu (R 44/94).

V posuzované věci vznikl v důsledku vad při uzavření dohody ze dne 1. 7. 1992 stav, při kterém nebylo dovršeno vypořádání restitučního nároku žalobkyň. Na straně jedné byl sice restituční nárok zohledněn v příslušné části privatizačního projektu, na druhé straně však dohoda F. n. m. ČR s oprávněnými osobami, kterou mělo být vydání věcí realizováno, nenabyla zjevně definitivně účinnosti.

Při úvahách o možnosti vydání nemovitostí žalobkyním současně vyšel odvolací soud z nesprávného závěru, že by tomuto vydání bránilo znění článku II bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb. (vzhledem k privatizaci po 1. 10. 1991). Tento závěr ovšem neplatí absolutně, ale jak vyplývá z kontextu citovaného zákona (čl. I) jen pro restituenty podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (viz zejména rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 872/96, 23 Cdo 589/98, jimž přisvědčil Ústavní soud například v nálezu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 263/01).

Nebyla-li eventualita vydání nemovitostí takto vyloučena, pak podle dovolacího soudu zůstává žalobkyním nadále zachována soudní ochrana majetkových práv podle ustanovení § 47 zákona č. 92/1991 Sb. Stav, který vznikl zamítnutím návrhu na vklad dohody o vydání majetku oprávněným osobám do katastru nemovitostí, je zajisté atypický a zákonodárce jej výslovně nepresumoval. Nárok žalobkyň nebyl žalovaným Fondem zamítnut (odst. 3 § 47); k jeho nevypořádání také nedošlo v důsledku toho, že by nebylo vydáno rozhodnutí o privatizaci (odst. 4 téhož ustanovení). Při takto vzniklé mezeře zákona má dovolací soud zato, že je nutno postupovat per analogiam legis a přiznat žalobkyním obsahově nejbližší žalobní titul podle § 47 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. Ten počítá s uplatněním nároku u soudu při zamítnutí nároku restituenta v procesu privatizace, čemuž se stav po odmítnutí vkladu dohody z 1. 7. 1992 do katastru blíží svým negativním vyústěním nejvíce.

Přijetí analogie tu zároveň neznamená, že by v posuzované věci došlo k dvojímu uplatnění restitučního nároku, jak dovodil odvolací soud. Úvaze odvolacího soudu zčásti nechybí racionální jádro při poukazu na ta tvrzení žalobkyň, která se v průběhu řízení, zejména po neúspěchu nároku žalobkyň v průběhu privatizace, začala stále více opírat o zákon č. 87/1991 Sb. včetně údajného restitučního důvodu podle § 6 tohoto zákona. Nelze však přehlédnout, že argumentace strany žalující nepostrádá ani takové údaje, které umožňují aplikaci ustanovení § 47 zákona č. 92/1991 Sb. V neposlední řadě pak je nutno akcentovat, že esentialia uplatněného žalobního nároku, a to označení F. n. m. ČR jako žalovaného i žalobní petit na uzavření dohody o vydání nemovitostí, neprotiřečí skutkovým podstatám v § 47 zákona č. 92/1991 Sb. Status Fondu na straně žalované se zjevně předpokládá, obsah petitu pak připouští formulace odst. 3 § 47 o přiměřeném použití zákona č. 87/1991 Sb.

Jen na okraj: kontinuální uplatnění restitučního nároku, podléhající režimu § 47 zákona č. 92/1991 Sb, nelze směšovat s negací účinků privatizace ve vztahu k neoprávněně privatizovaným věcem, jak ji deklaroval rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 185/98, publikovaný jako R 42/2000. Účelem žaloby je v přezkoumávané věci stále ještě zhojení vady při vypořádání restitučního nároku v rámci privatizace, byť s ohledem na atypičnost vzniklého stavu dodatečné; formálně tedy nejde o procesní napadení výsledků ukončené privatizace.

Ze všeho shora uvedeného je patrno, že dovolací soud vytýká odvolací instanci nesprávné řešení hmotněprávních otázek, určujících pro napadené rozhodnutí; tím je dán zásadní právní význam napadeného rozsudku a současně kladně zodpovězena otázka přípustnosti dovolání i oprávněnosti uplatněného dovolacího důvodu (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).

Důsledkem je pak nejen zrušení dovoláním napadeného rozsudku, ale i zrušení rozsudku první instance; ten totiž vykazuje obdobná pochybení právní argumentace, jako je tomu u soudu odvolacího (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

V dalším průběhu řízení posoudí nejprve soud prvního stupně, v rámci prejudice, platnost dohody z 1. 7. 1992. Dospěje-li k zápornému závěru, pak přesto porovná požadovaný rozsah restituovaných nemovitostí s tím, který je uveden ve výše zmíněné dohodě (z níž nutno v relaci k žalobkyním vycházet, neboť v ní byl vyjádřen záměr privatizující instituce). Žádají-li žalobkyně vydání věcí v rozsahu nad rámec této dohody, pak nezbude než opět analogicky aplikovat ustanovení § 47 odst. 4 zákona č. 92/1991 Sb. a podrobit takové věci, i ve světle hmotněprávních námitek žalovaného, bezprostředně režimu zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších instancí závazný; v novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto též o nákladech vzniklých v řízení o dovolání (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 20. ledna 2004

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu