28 Cdo 1811/2006
Datum rozhodnutí: 02.05.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1811/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobce K. S., zastoupeného advokátku, za účasti 1) K., a. s., zastoupené advokátem, a 2) Pozemkového fondu České republiky, o určení vlastnictví v řízení podle páté části o. s. ř., vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 7 C 1132/2003, o dovolání účastníka ad 1) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 12. 2005, čj. 8 Co 2426/2005-106, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Účastník K., a. s., je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení 1.825,- Kč k rukám jeho právní zástupkyně Mgr. H. D., do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.


III. Ve vztahu mezi ostatními účastníky nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.





O d ů v o d n ě n í :


Žalobou, podanou podle páté části občanského soudního řádu (o. s. ř.) se žalobce domáhal určení svého vlastnictví k pozemku č. 853/3 v katastrálním území S. rozsudkem soudu, jímž by byla nahrazena část rozhodnutí Ministerstva zemědělství - pozemkového úřadu v P. z 21. 10. 2003, čj. 5782/78/92-De. V této části svého rozhodnutí pozemkový úřad nevyhověl návrhu žalobce jako oprávněné osoby na vydání uvedeného pozemku s odůvodněním, že jde o pozemek zastavěný.


Okresní soud v Písku zjistil, že na předmětném pozemku, který byl odňat původnímu vlastníkovi a v roce 1969 rozhodnutím příslušného orgánu vyňat ze zemědělské půdy, jsou vybudovány rekreační chatky s vodojemem a umývárnou, a že všechny tyto stavby jsou stavbami jednoduchými ve smyslu § 2 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 85/1976 Sb., takže jejich existence nebrání vydání pozemku s ohledem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen zákon o půdě ). Rozsudkem ze dne 29. 6. 2005, čj. 7 C 1132/2003-84, proto rozhodl, že žalobce, jako oprávněná osoba podle § 4 odst. 2 zákona o půdě, je vlastníkem předmětného pozemku, čímž se nahrazuje rozhodnutí pozemkového úřadu.


K odvolání účastníka K. a. s. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně Krajský soud v Českých Budějovicích, a rozsudkem ze dne 29. 12. 2005, čj. 8 Co 2426/2005-106, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze správných skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem. V podrobném výkladu ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě vysvětlil rozdíl mezi zastavěností pozemku podle jednotlivých ustanovení zařazených pod jeho písmeny a) až f). Vyložil, že ustanovení zařazená pod písm. a), d) a e) míří na pozemek jako celek, bez bližší konkretizace stavby, jde však o druh pozemku jmenovitě charakterizovaný jako hřbitov, zahrádková a chatová osada a tělovýchovné a sportovní zařízení, s tím, že takto jmenovitě uvedené stavby nelze extenzivně proti smyslu zákona o půdě rozšiřovat na stavby další, např. rekreační. Poukázal v tomto směru na judikaturu Ústavního soudu, podle níž např. nelze takto posuzovat pozemek na nějž jsou stavby a. Dále vyložil, že ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě míří na všechny ostatní stavby, je obecné povahy, a obsahuje konkrétní hlediska, kdy zastavěnost pozemku nebrání stavby na něm zřízené. Jde mj. o stavby movité, jednoduché, drobné, nebo umístěné pod povrchem země. Z tohoto hlediska soud prvního stupně správně ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě na danou věc aplikoval, protože podle tohoto ustanovení pozemek lze vydat, jestliže na něm byly po přechodu na stát postaveny stavby jednoduché, za jaké je třeba posuzovat nejen chatky, ale i umývárnu s toaletami, a vodojem, který je stavbou umístěnou pod povrchem země.


Účastník K. a. s. podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu má podle něj zásadní právní význam, protože řeší otázku, která není rozhodována jednotně. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci. Vychází z toho, že podle povolení trvalého provozu, vydaného v roce 1971, je na pozemku kolaudováno rekreační středisko, sestávající z hlavní budovy s kuchyní a klubovnou, obytných chatek, sociálního zařízení, vodovodního řádu, kanalizace včetně septiku a bazénové plošiny. Navazující stavební povolení z roku 1987 se týká 24 chat, které nahradily původní opotřebované chaty. Jednalo se o soubor rekreačních budov jednoho funkčního a především vlastnického celku sloužícího k rekreaci, kdy jednotlivé stavby jsou na sebe funkčně vázány, a je nutno je posuzovat i ve vztahu k budovám na pozemku, na němž stojí stavba hájenky a víceúčelová budova. Stavby na předmětném pozemku tak nemohou být posuzovány jako stavby jednoduché či drobné. Soudy se měly řídit vyhláškou č. 83/1976 Sb., upravující režim staveb pro dočasné užívání. Navíc převažuje v daném případě zájem veřejný nad účelem restituce. Pojem stavba rekreačního areálu či rekreačního střediska zákon o půdě nezná a nelze mu proto přisuzovat nějaký právní význam. Za nepřípadný považuje odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu zn. II. ÚS 131/96, spíše se na danou věc vztahuje jeho rozhodnutí zn. II. ÚS 78/98, týkající se posouzení sportovního areálu. Stavba areálu byla vedena jediným stavebním záměrem, podle nějž na sebe jednotlivé stavby navazují a jsou propojeny funkčně a provozně, přičemž takovýto stav existoval před účinností zákona o půdě. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Písku k dalšímu řízení.


Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že není rozhodné, jaký byl stav zastavěnosti na předmětném pozemku v roce 1971, což správně posoudil soud prvního stupně. Funkční propojenost jednotlivých chat není dána, protože v případě demolic některé z nich zůstane funkce i způsobilost ostatních chat zachována. Odvolací soud správně hodnotil objekty zřízené na předmětném pozemku každý samostatně, v souladu s restitučním předpisem a ustálenou judikaturou, včetně judikatury Ústavního soudu. Odvolací soud dle názoru žalobce také správně objasnil, kdy z důvodu veřejného zájmu je považovat pozemek za zastavěný jako celek, a to jen v případech výslovně vyjmenovaných v zákonu o půdě tj. hřbitovy, zahrádkové a chatové osady a tělovýchovná a sportovní zařízení. O takový případ se v dané věci nejedná. Rovněž není správné, že by pozemek nemohl sloužit zemědělskému využití, protože z celkové plochy 13.813 m2 je zastavěno necelých 600 m. Pokud jde o vzájemnou funkčnost staveb, zmiňuje žalobce rovněž skutečnost, že stavba víceúčelové budovy byla povolena a zahájena až v roce 1992, tedy po účinnosti zákona o půdě. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.


Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené občanským soudním řádem (o. s. ř.). Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně, vydaný v této věci, a dovolání není proto přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolací soud však zvážil, že v zájmu jednotné judikatury má rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, protože v rámci správního řízení podle § 9 zákona o půdě docházelo i k odlišným rozhodnutím správním i soudním v aplikaci právních předpisů při posuzování zastavěnosti pozemků podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že otázka, zda vydání pozemku podle druhé části zákona o půdě brání ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, má být posuzováno podle předpisů občanského práva hmotného, nebo předpisů správních, zvláště stavebních, má zásadní právní význam, a z jejího hlediska považuje dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu proto přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 3 o. s. ř. z tohoto hlediska.


Dovolatel namítá, že soud měl stavby na pozemku, který je předmětem sporu, posuzovat z hlediska jejich určení a vzájemné vázanosti podle vyhlášky č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, tedy podle právní normy z oblasti práva správního. Dovolací soud však ve své bohaté judikatuře vychází z právního závěru, že pojem stavba , jak je používán v restitučních předpisech, stejně jako i pojem pozemek , je třeba chápat jako věc z hlediska předpisů občanskoprávních, nikoli správních, přičemž jde o judikaturu, která nedoznala změny. V této souvislosti je proto možno příkladmo uvést rozsudek Nejvyššího soudu z poslední doby, tj. z 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005. Uvedená judikatura je v souladu i s judikaturou Ústavního soudu, např. s jeho nálezem z 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03. V něm Ústavní soud vyjádřil, že pojmy a instituty obsažené v restitučních předpisech je třeba vykládat s ohledem na to, aby byl v maximální míře dosažen jejich účel, a rovněž s ohledem na to, že předmětem úpravy těchto předpisů jsou vztahy majetkoprávní, které jsou svou povahou občanskoprávními vztahy. Výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech proto nelze podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích veřejného práva, v daném případě práva stavebního.


Zákon o půdě je nesporně předpisem z oblasti hmotného občanského práva, a poměrně podrobně v § 11 odst. 1 písm. c) upravuje podmínky, kdy zastavěný pozemek nelze vydat. Nelze proto ani, s ohledem na výslovnou právní úpravu, aplikovat jiné předpisy (§ 1 odst. 3 zákona o půdě a contr.), dovozovat z nich relevanci jiných právních předpisů a uplatňovat kriteria, která uvedené ustanovení zákona o půdě neobsahuje, např. účelovou propojenost staveb na pozemku, který má být vydán, se stavbami či pozemky jinými. Je proto správné rozhodnutí soudu, který shledal, že pozemek - ač částečně zastavěný, může být vydán oprávněné osobě (resp. rozhodnuto o jejím vlastnickém právu k pozemku) právě proto, že je naplněna jedna z výjimek v § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vyjmenovaných, tj. že pozemek je zastavěn jen stavbami jednoduchými, případně drobnými nebo podzemními. V podrobnostech lze odkázat na právní závěry, obsažené v rozsudku odvolacího soudu.


Protože tedy dovolací soud shledal rozsudek odvolacího soudu správným, podle


§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.


Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst.1 o. s. ř., podle nichž je dovolatel povinen uhradit žalobci náklady tohoto řízení. Náklady spočívají v jednom úkonu odměny advokáta, sníženém o polovinu, tj. 1.750,- Kč (§ 11 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), a z paušální částky hotových výdajů 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 2. května 2007


JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.


předseda senátu