28 Cdo 1810/2012
Datum rozhodnutí: 03.07.2013
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák., § 196a odst. 3 obch. zák.




28 Cdo 1810/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce SPRINT, spol. s r. o. se sídlem v Brně, Šumavská 29, IČ 65277619, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti žalovanému Česká republika Ministerstvo spravedlnosti, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o 69.269.343,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 10/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2011, č. j. 11 Co 345/2011-493, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2011, č. j. 11 Co 345/2011-493, jakož i rozsudek Obvodního soudu v Praze 7 ze dne 6. 4. 2011, č. j. 26 C 10/2002-436, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Shrnutí předchozího průběhu řízení Výše označeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 7, výrok I.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II.). Odvolacím soudem byl potvrzen meritorní výrok soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 69.269.343,- Kč, přičemž žaloba byla titulována podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Žalobce tedy uplatnil nárok na náhradu škody z výkonu veřejné moci, přičemž v rámci státu žaloval jeho organizační složku Ministerstvo spravedlnosti (škoda měla vzniknout z jednání Policie ČR při trestním řízení). Obě nižší instance, které v podstatě shledaly skutkový stav tvrzený žalobcem za prokázaný a dokonce v tomto ohledu hovoří o shodě sporných stran, se zabývaly takřka výlučně otázkou aktivní věcné legitimace žalobce. Žalobce totiž nárok, který měl vzniknout znehodnocením zboží uloženého ve skladu, krátce před zahájením řízení postoupil svému anglickému partnerovi; v důsledku toho došlo k situaci, že od počátku řízení žaloval právní subjekt, jež nebyl nositelem (vlastníkem) předmětné pohledávky. Poněvadž postoupení pohledávky bylo sjednáno s rozhodným právním režimem britského (správně anglického) práva, a účinky tohoto postoupení po převážnou část řízení zůstávaly platné, nižší instance dovozovaly nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce. Poté došlo ke zpětnému postoupení pohledávky a následně navíc britský soud potvrdil platnost původního postoupení pohledávky anglickému partnerovi. Za tohoto hmotněprávního i procesního stavu řízení dovodil po několikerém projití věci mezi oběma instancemi soud prvního stupně, že platné je jak postoupení pohledávky do Velké Británie, tak zpětné postoupení pohledávky žalobci. Žalobce se tedy poté, co mu byla pohledávka postoupena zpět, stal nositelem tvrzeného nároku. Soud prvního stupně však přiznal právní relevanci námitce promlčení nároku podle zákona o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci, kterou vznesl žalovaný. Proto žalobu zamítl. Odvolací soud pak nižší instanci přisvědčil, ovšem s tím rozdílem hmotněprávního posouzení věci, že dovodil neplatnost zpětného postoupení na pohledávky a žalobci tak nepřiznal ani postavení aktivně věcně legitimovaného subjektu.
II.
Výchozí skutkové okolnosti případu Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 7 dne 23. 1. 2002 se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení shora uvedené částky proto, že došlo ke škodě nesprávným úředním postupem státu. Ten měl spočívat v pochybení Policie České republiky, která dne 9. 3. 2000 nezakročila proti třetím osobám, jež násilně vnikly do žalobcem užívaných nebytových prostor a odvezly zboží ve vlastnictví žalobce v těchto prostorách uskladněné. Kromě toho měla Policie ČR opožděně vyzvat družstvo Kyjovan dne 14. 2. 2000 k vydání zboží žalobci a sama tyto věci převzít bez řádné inventarizace. Hodnota zboží byla při jeho následném vrácení žalobci nižší oproti hodnotě v době, kdy bylo zboží žalobci odňato, a to o žalovanou částku. Policie ČR (její útvar v Hodoníně) tedy neochránila řádně zboží žalobce, za což převzala odpovědnost, a to proto, že neprovedla řádný soupis zboží v okamžiku, kdy je převzala do držení; v důsledku toho měl žalobce utrpět vážné obchodní ztráty.
III.
Významné (v rozsahu projednání dovolání) právní aspekty
učiněných skutkových zjištění Z rozsáhlých spisových podkladů je třeba rekapitulovat ty právní aspekty skutkových zjištění, které ve vzájemné návaznosti lze považovat za podstatné. Jsou jimi:
- dne 21. 1. 2002, resp. s účinností tohoto dne došlo mezi SPRINT CR, spol. s r.o. a Anglia Auto Accessories Limited k Postoupení žalobních práv, tj. k sepisu dokumentu, který byl vyhotoven v angličtině i češtině se všemi řádnými písemnými náležitostmi; podle listiny se postupuje předmětná pohledávka (i v tomto řízení) a listinu podepsal za postupitele SPRINT CR jeho jednatel I. P. B. a za postupníka, tedy anglickou společnost, jeho ředitel J. P. B. B. a tajemník I. P. B.; v případě posledně jmenovaného jde o otce, jenž zastával funkci na obou stranách postoupení pohledávky, druhý jmenovaný je pak synem a ředitelem anglické společnosti; jde tedy o osoby blízké, navíc zúčastněné na obou stranách postoupení pohledávky, neboť J. P. B. B. je druhým ze společníků české obchodní společnosti SPRINT CR s většinovým majetkovým podílem (prvním společníkem tamtéž je I. P. B.); postoupení pohledávky bylo provedeno tak, že jako rozhodný právní režim si strany zvolily anglické právo;
- nynější žaloba byla podána k soudu prvního stupně s účinkem zahájení řízení dne 23. 1. 2002 a ve sporu od počátku stále figuruje původní žalobce, bez ohledu na postoupení pohledávky;
- odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zjistil, že s účinky dne 15. 1. 2008 došlo mezi oběma stranami předchozího postoupení pohledávky, pouze s opačným pořadím, ke zpětnému postoupení pohledávky tedy postoupení ve prospěch SPRINT CR, spol. s r.o.;
- nepochybné je též zjištění, že rozhodnutím ze dne 26. 8. 2010 ve věci označené zn. OBS 40239 potvrdil Vrchní soud v Bristolu ve Velké Británii platnost prvního postoupení pohledávky ze dne 21. 1. 2002. IV.
Dovolání a vyjádření k němu Proti rozsudku odvolacího soudu v nyní projednávané věci podal žalobce prostřednictvím svého zástupce dovolání. V tomto dovolání, které bylo doplněno - po lhůtě vázanosti dovolacího soudu - dalším podáním datovaným 25. 1. 2013, se podrobně a s rozsáhlými odkazy na judikaturu rozebírá skutkový a zejména právní stav věci s akcentem na tvrzení, že postoupení pohledávky ze dne 21. 1. 2002 je, resp. má být neplatné a dána je tedy kontinuita trvání nároku žalobce od samého počátku sporu. Dovolatel vymezuje přípustnost dovolání a dovolací důvody i s ohledem na případ, že dovolací soud dojde k závěru, že smlouva o postoupení žalobních práv ze dne 21. 1. 2002 (smlouva o postoupení pohledávky) byla platně uzavřena podle anglického práva (str. 2). Dovolatel dále zdůrazňuje, že smlouvu o postoupení pohledávky podepsal za dovolatele (postupitele) jednatel I. P. B. a za postupníka, tedy žalobcova anglického obchodního partnera, J. P. B. B. jako ředitel a I. P. B. jako tajemník. Tedy stejná osoba podepsala jako oprávněná smlouvu za obě strany, obě osoby jsou osoby blízké, první je otcem druhého a synův majetkový podíl na základním jmění dovolatele je vysoce majoritní; navíc hodnota zcizovaného majetku přesahuje 1/10 základního jmění dovolatele v průběhu jednoho roku před 21. lednem 2002. Podle dovolatele je podstata věci jednoduchá proto, že výklad § 9 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, jak jej provedl odvolací soud, je nesprávný. Smlouva o postoupení pohledávky ze dne 21. 1. 2002 je absolutně neplatná a je ji nutno posoudit podle českého práva (§ 39 obč. zák.). Soudy přitom řešily po dobu deseti let otázku, zda lze neexistujícím právním úkonem platně postoupit pohledávku. Dovolatel následně vymezil dvě otázky zásadního právního významu (str. 8), přičemž první i druhá se zabývají otázkami aplikace, resp. použitelnosti § 196a odst. 3 obch. zák. na projednávanou věc: jde o to, zda je ustanovení kogentní a zda jeho porušení zakládá absolutní neplatnost prvního postoupení pohledávky jako právního úkonu. V dalším textu dovolání pak dovolatel rekapituluje, že ve společnosti SPRINT CR, spol. s r.o. je synův majetkový podíl 99,6% a otcův 0,4%. Jednání obou osob bylo učiněno ve shodě a šlo o jednání osob blízkých, obojí podle § 66b obch. zák., což je nutno zohlednit i za situace, že je zcizován (postupován) majetek, resp. jeho část. Dovolatel tu poukazuje z judikatury zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 159/2002. V závěru dovolání vymezuje dovolatel dva dovolací důvody (str. 25, 26), přičemž první směřuje k tvrzené správné volbě práva (mělo jít o aplikaci českého práva, volba cizího práva postrádala platnost či právní relevanci) a druhý tvrdí porušení základních práv dovolatele odvolacím soudem, konkrétně čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i dalších ustanovení evropské Úmluvy i české Ústavy. V těchto souvislostech ostatně obdobně jako před nižšími instancemi včetně odvolání, srov. podání na č.l. 411, 452 rozsáhle argumentuje tak, že námitka promlčení vznesená žalovaným je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.; jde podle něj o neúctu k právům jiné osoby než státu, o projev nadřazenosti státu nad soukromoprávním subjektem. Dovolatel v závěru svého podání žádá, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání rekapituluje průběh věci před nižšími instancemi z hlediska posuzování aktivní věcné legitimace žalobce. Zdůrazňuje, že žaloba o neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 21. 1. 2002 byla podána žalobcem k Vrchnímu soudu v Bristolu až 5. 3. 2010, tedy osm let po uzavření smlouvy. Žaloba byla reakcí na námitku promlčení vznesenou žalovaným. Doté doby žalobce naopak usiloval o zdůvodnění své aktivní věcné legitimace po zpětném postoupení pohledávky dne 15. 1. 2008. Žalobce tedy opakovaně mění právní strategii ve sporu. Žalovaný dále brojí proti tvrzení žalobce, že by námitka promlčení jím vznesená byla v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Žalobce byl od počátku advokátně zastoupen, dobrovolně a svobodně se rozhodl postoupit pohledávku na postupníka a navrhoval soudu vstup nového účastníka postupníka do řízení. Není tu žádný důvod, jenž by usvědčoval žalovaného z postoje, který by se neslučoval s výkonem práv státního orgánu a měl by být projevem neúcty k právům žalobce a projevem libovůle - jak žalobce tvrdil již v odvolání. Nazvat tak uplatnění námitky promlčení může jen ten, kdo není seznámen se zákonem č. 219/2000 Sb. upravujícím hospodaření s majetkem státu. Ve skutečnosti byly hlavním důvodem sporu rozpory mezi žalobcem a družstvem Kyjovan; je dokonce otázkou, zda byl po právu uplatněn nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. a zda se nejedná o případnou odpovědnost za škodu ze strany civilního subjektu podle obecné úpravy. Žalovaný navrhl odmítnutí, případně zamítnutí dovolání žalobce.
V.
Přípustnost dovolání a dovolací důvody Vzhledem k datu rozhodnutí odvolací instance posuzoval tyto aspekty věci dovolací soud ještě podle znění o. s. ř. před účinností zákona č. 404/2012 Sb., tedy ve znění platném před datem 1. 1. 2013. Dovolání tedy mohlo být přípustné, při shodě rozsudků nižších instancí, jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v návaznosti na odst. 3 téhož ustanovení.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam (odst. 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Dovolatelem byly uplatněny dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), tedy tvrzená vada řízení s následkem nesprávného rozhodnutí, a také podle § 241a odst. 2 písm. b), tedy tvrzené nesprávné právní posouzení věci.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné. Tento jeho závěr vychází z jeho odlišného právního posouzení věci oproti odvolacímu soudu (viz níže), jak dovodil v judikatuře k § 237 odst. 3 o. s. ř. v dosavadním znění (viz usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSČR 66/2011, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 2012, sešit č. 3/2012). Lze dodat, že konkrétním argumentem pro přiznání přípustnosti dovolání je též dosud neřešená právní otázka interpretace § 196a odst. 3 obch. zák. ve vztahu k právnímu úkonu postoupení pohledávky (za zjištěných skutkových okolností) ve věci titulované podle zákona č. 82/1998 Sb. Dovolací soud tedy přistoupil k meritornímu přezkumu věci v rámci daném vymezenými dovolacími důvody.
VI.
Právní posouzení věci Nejvyšším soudem
a) rozhodná ustanovení a judikatura
Podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod může každý činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. nesmí bez právního důvodu výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. uvádí, že nabývá-li akciová společnost nebo jí ovládaná osoba majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve shodě anebo jiné osoby uvedené v odst. 1 nebo od osoby jí ovládané anebo od osoby, se kterou tvoří koncern, za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí majetek této hodnoty, musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Pro jmenování a odměňování znalce platí ustanovení § 59 odst. 3. Jestliže k nabytí dochází do 3 let od vzniku společnosti, musí je schválit valná hromada.

Ustanovení § 135 odst. 2 obch. zák. říká, že předpisy o zákazu konkurence ve vztahu k akciové společnosti, tedy ustanovení § 194 odst. 2 první až páté věty, odst. 4 až 7 a § 196a, se použijí obdobně.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo 159/2001, mj. uvedl, že účelem ustanovení § 196a obch. zák. je ochránit společnost a její akcionáře před nekalým jednáním statutárních orgánů (jejich členů) a dalších osob, oprávněných jednat jménem společnosti. Při výkladu uvedeného ustanovení je proto třeba vycházet právě ze zásady ochrany společnosti a jejich akcionářů před takovým nekalým jednáním. Uvedené zásadě pak odpovídá co do důsledků porušení § 196a odst. 3 obch. zák. pouze absolutní neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s tímto ustanovením.

Z již citovaného zákonného odkazu v § 135 odst. 2 obch. zák. plyne, že posledně uvedené judikatorní závěry jsou relevantní i ve vztahu k zákazu konkurence upravenému pro společnost s ručením omezeným; obdobné použití § 196a odst. 3 obch. zák. tamtéž pak znamená, že případný rozpor nekalého jednání statutárních orgánů (jejich členů) a dalších osob, oprávněných jednat jménem společnosti, má též u společnosti s ručením omezeným za následek absolutní neplatnost smlouvy.

Podle § 9 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, si mohou účastníci smlouvy zvolit právo, jímž se mají řídit jejich vzájemné majetkové vztahy; mohou tak učinit i mlčky, není-li vzhledem k okolnostem o projevené vůli pochybnost.

Text § 36 téhož předpisu uvádí, že právního predpisu cizího státu nelze použít, pokud by se účinky tohoto použití příčily takovým zásadám společenského a státního zřízení České republiky a jejího právního řádu, na nichž je nutno bez výhrad trvat.

Cizí rozhodnutí nelze uznat ani vykonat mj. tehdy, jestliže by se uznání příčilo českému veřejnému pořádku (§ 64 písm. d/ zákona č. 97/1963 Sb.).
b) Interpretace postoupení pohledávky (žalobních práv) žalobcem
britskému partneru smlouvou ze dne 21. 1. 2002 Výše citované ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srov. též čl. 2 odst. 4 Ústavy) garantuje liberální základy českého ústavního pořádku. Posiluje koncepci právního státu, jehož klíčovým atributem je ochrana základních práv jednotlivce. Listina tu zaručuje autonomii vůle účastníků právních vztahů, jež může být podrobena jen výslovnému zákonnému zákazu. Jestliže určité jednání, a to i jednání soukromoprávní (obchodněprávní), není zákonem zakázáno a není v rozporu s ústavním pořádkem a jeho principy je stát povinen takové jednání respektovat. Svobodná vůle účastníků právních vztahů odpovídající svým vyjádřením a podstatou výše zmíněným pramenům práva má vždy prioritu před státní mocí realizovanou zákonem (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 43/04).

Uvedené záruky je nezbytné vztáhnout též na postoupení pohledávky českou společností anglickému partneru ze dne 21. 1. 2002; totéž platí i pro zpětné postoupení pohledávky ze dne 15. 1. 2008. V obou případech jde o svobodné projevy vůle obou stran právního úkonu upraveného též v České republice občanským zákoníkem, i když byla provedena volba anglického práva. Písemná shoda projevu vůle obou stran postoupení pohledávky nevykazuje žádný rozpor. Ani vnější okolnosti zkoumaného volního projevu nenasvědčují možné vnitřní kolizi vzájemných úmyslů stran. Účastníky právního úkonu byla provedena zcela svobodně volba anglického práva v intencích § 9 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. Fyzické osoby, jež realizovaly vůli obou osob právnických, jsou ve smyslu § 116 obč. zák. zjevně osobami blízkými. Tyto osoby figurují shodně na obou stranách právního úkonu (smlouvy); tím méně lze proto očekávat, že by snad právní jednání provázel zjevný či skrytý volní rozpor. Obojí postoupení pohledávky se v žádném ohledu nepříčí českému veřejnému pořádku, což by jinak podle výše citovaných ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním mohlo znamenat neúčinnost právního úkonu.

Nelze přehlédnout, že validitu již prvního postoupení pohledávky ze dne 21. 1. 2002 stvrdil v roce 2010 též britský Vrchní soud v Bristolu, tedy právě soud státu, jehož právo bylo účastníky postoupení pohledávky zvoleno jako právo rozhodné.

V těchto souvislostech ponechává dovolací soud stranou výklad účinků rozhodnutí Vrchního soudu v Bristolu v českém právním prostředí, které se řídí v obecné rovině nařízením Rady (ES) č. 44/2001, o uznání a výkonu rozhodnutí vydaných v členských státech EU (podrobněji viz čl. 33 odst. 1, čl. 34, 35 nařízení). Text nařízení ostatně obstojí i ve světle ustanovení Smlouvy o fungování Evropské Unie (Lisabonské) o prostoru svobody, bezpečnosti a práva (čl. 67 SFEU).

Není důvodu dovodit neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky z 21. 1. 2002 ani z toho důvodu, který v průběhu sporu svými tvrzeními do něj vnesla strana žalující a který považuje za podstatný. Jde o již citované ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák., jež je relevantní i pro společnost s ručením omezeným, přičemž významná má být zejména jeho poslední věta (s následkem absolutní neplatnosti právního úkonu, jak dovodila judikatura Nejvyššího soudu). Jde o to, že mají být splněny všechny ostatní podmínky § 196a odst. 3 obch. zák. a smlouvu o postoupení pohledávky neschválila valná hromada (rozuměno ve vztahu k převodu žalobní pohledávky do Velké Británie českým právním subjektem, má tedy jít o valnou hromadu s. r. o.).

Je však nutné zdůraznit, že celá smluvní transakce postoupení pohledávky byla provedena týmiž fyzickými osobami jednajícími za obě osoby právnické; ostatně právě tyto osoby jsou též společníky obou zúčastněných subjektů. Platí opět v plném rozsahu to, co je výše řečeno v rámci důvodů, jež nejsou na překážku platnosti postoupení pohledávky ze dne 21. 1. 2002. Ze žádné skutkové okolnosti zjištěné během řízení neplyne, že by snad předmětným postoupením pohledávky došlo k nekalému jednání statutárních orgánů obou právnických osob, či snad osob dalších, které by mělo poškodit jiné společníky těchto osob. Smlouva o postoupení žalobních práv je svobodným projevem vůle, proti němuž není třeba nikoho dalšího chránit. Za těchto okolností pak nelze dovodit, že by přes eventuální nesouhlas valné hromady postupující s. r. o. měl nastat účinek absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky podle českého práva.

Nejvyšší soud zde uzavírá, že ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. není doslovně aplikovatelné na vzniklý právní stav. Pokud by se tak stalo, pak by se bránilo účelu, který sleduje skutečný obsah právního úkonu z 21. 1. 2002. Tímto účelem byl vstup britské právnické osoby do žalobních práv dosud českého žalobce, přičemž motivy postoupení pohledávky nehodlá nyní dovolací soud rozebírat. Naproti tomu účel ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. (ochrana společníků) je zcela jiný. Dovolací soud nehodlá aplikovat posledně citované ustanovení v plném rozsahu (otázka souhlasu valné hromady), neboť by se v takovém případě dopustil výkladu práva, jenž by nebyl ústavně konformní. Je již notorietou, že soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci (srov. nálezy Pl. ÚS-st. 1/96, Pl. ÚS 21/96, Pl. ÚS 33/97, vždy k napětí mezi doslovným a teleologickým výkladem zákona).
c) Právní otázka souladu či rozporu výkonu práva s dobrými mravy zde námitky
promlčení nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., vznesené žalovaným Na počátku argumentace k této otázce se musí dovolací soud vypořádat s některými tendencemi své přezkumné praxe, podle nichž by snad nebylo možné podrobit předmětnou námitku promlčení dovolacímu přezkumu z toho důvodu, že je každý případ jedinečný a zobecnění (žádoucí u dovolacího přezkumu) je nemožné. Taková rozhodovací tendence mohla být patrna z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3369/2009, které však bylo Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 548/11 (Sb. n. ú., nález č. 119, svazek 61, ročník 2011), zrušeno. Samotný Ústavní soud vyzdvihl z jiného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 235/2007, že se netvrdí paušální vyloučení otázky právní relevance námitky promlčení pro její případný rozpor s dobrými mravy z dovolacího přezkumu. Ústavní soud poukázal na formulaci Nejvyššího soudu v posledně citovaném judikátu, která říká jen tolik, že v konkrétním posuzovaném případě jsou okolnosti vznesení námitky promlčení natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího soudu není zobecnitelné pro nedostatek judikatorního přesahu. Tato formulace však podle Ústavního soudu nemůže vést k závěru, že by námitka promlčení nároku nemohla být dovolacím soudem z pohledu § 3 odst. 1 obč. zák. paušálně přezkoumávána. Nejvyšší soud nyní tento názor sdílí a cítí se jím být vázán podle čl. 89 odst. 2 Ústavy.

Nyní je třeba rekapitulovat, zda a jak se s obsahem námitky promlčení vznesené žalovaným, která má být jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy (viz opakovaná tvrzení žalobce), vypořádaly nižší instance.

Soud prvního stupně ve výše označeném rozsudku na poslední straně odůvodnění pouze uvedl výčet ustanovení, která tu považuje za relevantní (třetí odstavec zespodu). Uvádí se, že podle § 26 zákona č. 82/1998 Sb.je třeba aplikovat zejména § 112 obč. zák. o stavení promlčení doby; ke stavení této doby však vzhledem k postoupení a zpětnému postoupení předmětné pohledávky nemohlo dojít a promlčecí doba tak podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. uplynula. Námitka promlčení vznesená žalobcem se tedy do rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. nedostala.

Odvolací soud toliko konstatoval, že obrana žalobce, že se soud prvního stupně dostatečně nevypořádal s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák., nemůže obstát. Neuznal-li soud argument žalobce za důvodný, pak se odvolací soud s tímto ztotožňuje, neboť i když nebyl podrobněji odůvodněn, neznamená to jeho nepřezkoumatelnost, když je zřejmé, že tento aspekt soud prvního stupně zvažoval (str. 6 odůvodnění).

Rekapitulace textu odůvodnění obou nižších instancí podává jasný obraz o tom, že zcela konkrétní důvody souladu či rozporu námitky promlčení vznesené žalovaným s dobrými mravy, jak je v průběhu celého řízení (viz již konstatování soudu prvního stupně o příslušném tvrzení žalobce) uplatňoval žalobce, nebyly ani jednou z nižších instancí náležitě a určitě posouzeny. To samo o sobě zakládá nejen nedostatek právního posouzení věci ze strany těchto instancí, ale zčásti též nepřezkoumatelnost jejich rozsudků stran žalobcem nastolené právní otázky. Lze se vrátit ke zmíněnému nálezu I. ÚS 548/11, podle něhož fakt, že žádný z obecných soudů na námitku promlčení nebo na tvrzení o rozporu této námitky s dobrými mravy nijak nereagoval, znamená zatížení rozhodnutí obecných soudů nepřezkoumatelností, což má za následek porušení práva na spravedlivý proces.
VII.
Závěry Zatímco dovolací tvrzení žalobce vážící se k aplikaci § 196a odst. 3 obch. zák. ve světle dovolacího přezkumu neobstojí, v dovolání tvrzený důvod (jeho součást) o nedostatcích přezkumu a závěrů nižších instancí ve vztahu k § 3 odst. 1 obč. zák. ano. Nejvyšší soud zde dodává, že posuzoval obsah dovolání žalobce v jeho celku a nevycházel pouze ze závěrečné rekapitulace dovolacích důvodů (ostatně jen odkazující a sofistikované), ale z toho, že obsahem dovolacích důvodů jsou ve smyslu § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3, 4 o. s. ř. veškerá relevantní dovolací tvrzení, která konkretizují zákonné dovolací důvody, z nichž se vychází. Dovolatel průběžně a opakovaně argumentuje proti právní relevanci námitky promlčení, se značnou podrobností především na str. 20-24 svého dovolání.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle něhož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, byl tedy naplněn, přičemž takové naplnění dovolacího důvodu je patrné zejména z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně; odůvodnění rozsudku odvolací instance nese též znaky procesní vady ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Proto Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).

Soud prvního stupně, případně obě nižší instance se v dalším průběhu řízení zcela konkrétně vypořádají s otázkou, zda je námitka promlčení předmětného nároku, jak byla v průběhu řízení vznesena stranou žalovanou, v souladu či rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Nelze než také připomenout, že se nižší instance zejména instance odvolací - zabývaly ve svých nyní přezkoumávaných rozhodnutích natolik intenzivně otázkou aktivní věcné legitimace strany žalující, že se z jejich rozhodnutí poněkud vytratily skutkové závěry vztahující se k vlastní škodné události.

V dalším průběhu řízení, v němž jsou nižší instance vázány právním názorem dovolacího soudu, bude rozhodnuto též o nákladech řízení před dovolacím soudem (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. července 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu