28 Cdo 1805/2005
Datum rozhodnutí: 27.09.2005
Dotčené předpisy: § 43 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

28 Cdo 1805/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ivy Brožové v právní věci žalobců A) P. B., B) Ing. P. P., obou zastoupených advokátem, C) J. B. a D) M. B., zastoupených advokátkou, proti žalovanému ČPP, koncern P., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 17 C 137/99, o dovolání žalobkyně C) a D) proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 11.4.2005, č. j. 60 Co 269/2004-152, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 11. 4.2005, č. j. 60 Co 269/2004-152, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Zlíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21.3.2003, č.j. 17 C 137/99-121, v odstavci I. zamítl návrh žalobců na určení, že dům č.p. 157 se stavební parcelou č. 199 zapsaný v katastru nemovitostí pro Katastrální území K. u O. na LV č. 672 je v podílovém spoluvlastnictví žalobců, a to 1/6 ve vlastnictví žalobce A), 1/6 ve vlastnictví žalobce B), 1/3 ve vlastnictví žalobkyně C) a 1/3 ve vlastnictví žalobkyně D). Současně v odstavci II. zamítl návrh žalobců na vyklizení a předání nemovitostí žalobcům, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání žalobkyně C) a D) Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 11.4.2005, č. j. 60 Co 269/2004-152, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. ohledně zamítnutí žaloby, kterou se žalobkyně C) a D) domáhaly určení, že dům č.p.157 se stavební parcelou č. 199 zapsaný v katastru nemovitostí pro katastrální území K. u O. na LV č. 672 je v podílovém spoluvlastnictví žalobců, a to 1/3 ve vlastnictví žalobkyně C) a 1/3 ve vlastnictví žalobkyně D) a v části výroku II. a III. týkající se žalobkyň C) a D) zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil. Současně ve výroku II. ve vztahu mezi žalobkyní C) a D) a žalovaným rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyslovil, že označení účastníka řízení (žalovaného) není v souladu s ustanovením § 79 odst. 1 o.s.ř., neboť zde není uvedena adresa sídla této právnické osoby. Podle odvolacího soudu jde sice o nepřesné označení účastníka, které však nezpůsobuje jeho nedostatečnou identifikaci. V tomto směru odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.7.1998, sp. zn. 32 Cdo 913/98. Dovodil, že ke dni podání žaloby dne 9.7.1999 označený žalovaný (ČPP, koncern P.) neexistoval, neboť zanikl výmazem z obchodního rejstříku, nemá právní subjektivitu a nemůže být tedy účastníkem řízení podle § 19 o.s.ř. Dospěl k závěru, že se jedná o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř.

Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podaly žalobkyně C) a D) dne 21.7.2005 dovolání, jehož přípustnost dovozovaly zřejmě podle obsahu dovolání z ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdily, že žalobkyni C) a D) byla odňata možnost jednat před soudem a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Uplatnily dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Předně nesouhlasily se závěrem odvolacího soudu, který shledal, že v dané věci nejsou splněny podmínky řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. a řízení pro tento neodstranitelný nedostatek zastavil. Podle dovolatelek je zcela zřejmé, že žalovaným byla v době vydání rozsudku soudu prvního stupně pouze společnost JP, a.s. Poukazovaly na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 28 Cdo 2750/2004, podle něhož podala-li žalobu o vydání věci nebo žalobu o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. oprávněná osoba, která podala včas výzvu k vydání věci (§ 5 odst. 1 zákona), a to u té právnické osoby (organizace, orgánu), o níž se důvodně domnívá, že věc drží, potom v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení na straně žalovaného subjektu postupuje soud podle ustanovení § 43 odst. 1 a 2 o.s.ř. Podle dovolatelek výše uvedený závěr je podpořen i nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 11.7.1996, sp. zn. III. ÚS 127/96. Stejně tak odkazovaly na další rozhodnutí, jmenovitě rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 983/2000, v němž byl zaujat názor, že v odvolacím řízení, ale i v řízení u soudu prvního stupně mělo být postupováno podle § 43 o.s.ř. a žalobci mělo být umožněno opravit nebo doplnit žalobní návrh co do označení žalovaného subjektu v souladu s údaji v katastru nemovitostí. Konečně namítaly, že odvolací soud nesprávně dovodil, kdo je účastníkem řízení na straně žalovaného, aniž by k tomu měl dostatek relevantních podkladů a z jeho odůvodnění není zřejmý závěr odvolacího soudu, že žalovaným je společnost ČPP, koncern v P. Dále tvrdily, že nedostatek v označení účastníka je tedy vadou podání z hlediska ustanovení § 79 o.s.ř., kterou je třeba odstranit postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. Navrhly proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno. Dovolatelky uplatnily přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu i řízení mu předcházející v rozsahu plynoucím z podaného dovolání a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/4).

V projednávané věci nelze přehlédnout závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.4.2001, sp. zn. 28 Cdo 983/2000 a ze dne 27.1.2005, sp. zn. 28 Cdo 2750/2004, na které ostatně dovolání přiléhavě konstatuje. Stejně tak bral dovolací soud do úvahy závěry rozhodnutí uveřejněného pod č. 29/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle nich podala-li žalobu o vydání věci nebo žalobu o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. oprávněná osoba, která podala včas výzvu k vydání věci (§ 5 odst. 1 tohoto zákona), a to u té právnické osoby (organizace, orgánu), o níž se důvodně domnívá, že věc drží, potom v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení na straně žalovaného subjektu postupuje soud podle ustanovení § 43 odst. 1 a 2 o.s.ř. Soud tu vyzve žalobce k opravě nebo k doplnění žalobního návrhu nebo k jinému odstranění jeho nedostatků. Neodstranění uvedeného nedostatku vede k zastavení řízení (§ 43 odst. 2 o.s.ř.); v takovém případě soud nerozhoduje ve věci.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 14/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor: Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (zejména písemných operátů evidence nemovitostí) důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, má takové podání účinky řádné výzvy k vydání věci (viz § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).

V nálezu Ústavního soudu ČR z 11. 7. 1996, III. ÚS 127/96, uveřejněném pod č. 68 ve svazku 54 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byl zaujat právní názor: Pokud procesní právní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost žaloby oprávněné osoby proti povinné osobě (podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.), jejíž odstranění umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek řízení, přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje procesní aktivitu soudu (např. dokazování), je nutno účastníkům řízení dát příležitost tuto nesprávnost odstranit. Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 26. 6. 1995, IV. ÚS 6/95, uveřejněném pod č. 37 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo ještě připomenuto: Do restitučního procesu vstoupily tisíce občanů, kteří pro časovou omezenost k uplatnění nároků postupovali mnohdy zcela laicky. Jejich neznalosti či pochybení by nemělo být využíváno proti cílům restitucí.

Z uvedených právních závěrů ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek i ze Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu vycházel dovolací soud i v daném případě. S přihlédnutím k výše uvedenému lze tedy přisvědčit dovolatelkám, že v projednávané věci bylo třeba postupovat podle ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř.

Z uvedeného je zřejmé, že v daném případě došlo k postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak to má na zřeteli ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud nemohl tedy dospět jednoznačně k závěru, že je usnesení odvolacího soudu správné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. Přikročil proto ke zrušení usnesení odvolacího soudu v plném rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 2 a 6 o.s.ř. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, aniž se zabýval existencí a opodstatněností dalšího uplatněného dovolacího důvodu, neboť by šlo o úvahu předčasnou.

V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2005

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu