28 Cdo 1800/2003
Datum rozhodnutí: 12.02.2004
Dotčené předpisy: § 19 odst. 1 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 1800/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Oldřicha Jehličky,CSc., a JUDr.Ludvíka Davida,CSc., o dovolání 1. A. J. 2. T. J., 3. J. H., 4. M. L., a 5. K. M., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 30.4.2003, sp.zn. 17 Co 40/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp.zn. 4 C 249/95 /žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1. A. J., 2. T. J., kteří byli oba v řízení zastoupeni advokátem, 3. J. H., 4. M. L., 5. K. M., 6. N. M. T., zastoupené advokátem, a 7. F. n. m. Č. r., o vydání spoluvlastnického podílu k nemovitostem o určení neplatnosti kupní smlouvy/, takto :

I Dovolání dovolatelů M. L. a K. M. proti výroku o odmítnutí odvolání, obsaženému v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 30.4.2003, sp.zn. 17 Co 40/2002, se odmítá.

II. Dovolání dovolatelů A. J., T. J., J. H., M. L. a K. M. proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 304.2003, sp.zn. 17 Co 40/2002, jež byla shledána dovolání přípustnými, se zamítají.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 8. 3. 1995 /v průběhu řízení upravovanou/, se žalobce domáhal, aby N. M. T. bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání domu čp. 20 v Jevíčku s pozemkem č. 57 /o výměře 449 m2/ a s pozemkem parc. č. 37/71 /o výměře 236 m2/. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti propadly státu na základě rozsudku Okresního soudu ve Svitavách z 25.3.1971, čj. 3 T 49/71-45, jímž byl žalobce odsouzen pro dříve trestný čin opuštění republiky. Žalobce byl rehabilitován usnesením Okresního soudu ve Svitavách z 15.3.1991, sp.zn. Rt 195/91. Podle názoru žalobce přešly uvedené nemovitosti na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst.1 písm.c/ zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaná nemocnice byla písemně dne 12.7.1995 vyzvána k vydání uvedených nemovitostí, ale bezvýsledně.

Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách z 28.2.1997, čj. 4 C 249/95-71, byla zamítnuta žaloba žalobce, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání jediné ideální poloviny domu čp. 20 v J. a pozemků parc. č.57 a parc. č. 171 eventuálně, aby bylo určeno, že je žalobce vlastníkem ideální poloviny uvedených nemovitostí. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a také státu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení z jeho prostředků zálohovaných.

Tento rozsudek soudu prvního stupně byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 18.7.1997, sp.zn. 17 Co 311/97, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším průběhu řízení soud prvního stupně usnesením ze 7.11.1997, čj. 4 C 249/95, připustil změnu žalobního návrhu žalobce a rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze 16.1.1998, čj. 4 C 249/95-100, bylo rozhodnuto, že žalovaná N. M. T. je povinna uzavřít se žalobcem dohodu o vydání ideální poloviny domu čp. 20 v J. a pozemků parc. č.57 /o výměře 449 m2/ a parc. č. 37/4/ o výměře 236m2/. Byl zamítnut žalobní návrh žalobce, domáhajícího se určení, že je neplatná kupní smlouva o prodeji ideální poloviny zdravotnického zařízení, uzavřená 1.4.1995 mezi F. n. m. ČR a žalovanými A. J., T. J., J. H., M. L. a K. M. Byla také zamítnut žalobní návrh, aby bylo soudem určeno, že je žalobce vlastníkem ideální poloviny uvedených nemovitostí. Soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobce, žalované Nemocnice Moravská Třebová a žalovaných J. H., A. J., T. J. rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 3.2.1999, sp.zn. 17 Co 163/99. Odvolací soud především nepřipustil další změnu žaloby ze strany žalobce. Rozsudek soudu prvního stupně ze 16.1.1998 byl změněn ve výroku, označeném I.,a to tak, že byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti N. M. T. uzavřít se žalobcem dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 20 v Jevíčku a pozemků parc.č. 57 /o výměře 449 m2/ a parc. č. 37/1 /o výměře 236 m2/ v J. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen v zamítavých výrocích, označených II. a III. Odvolací soudu připustil zpětvzetí žaloby o určení vlastnictví žalobce, zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně /označený IV./, týkající se této určovací žaloby a řízení o ní zastavil. Žalobci bylo uloženo zaplatiti žalované N. M. T. na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 2.760 Kč a před odvolacím soudem 4.119,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Dále bylo žalobci uloženo zaplatit žalovaným A. J. a T. J. na náhradu nákladů řízení u odvolacího soudu 6.460 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, ale nebylo těmto žalovaným přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Bylo rozhodnuto, že žalovaný F. n. m. ČR, ani žalovaní J. H., M. L. a K. M. nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud také výrokem svého rozsudku zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

O dovolání žalobce proti uváděnému rozsudku odvolacího soudu z 3.2.1999 rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem z 1.2.2001, 28 Cdo 1638/99. Tímto rozsudkem dovolacího soudu bylo zamítnuto dovolání dovolatele J. M. proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byl zamítnut žalobní návrh na vydání ideální poloviny pozemku par. č. 57 s domem č. 57 čp 20 a pozemku parc. č. 37/1 v katastrálním území J. Dalším výrokem rozsudku dovolacího soudu bylo odmítnuto dovolání dovolatele J. M. proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Nálezem Ústavního soudu ČR z 29.11.2001, IV. ÚS 263/01, byly však zrušeny rozsudky Nejvyššího soudu z 1.2.2001, 28 Cdo 1638/99, i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 3.2.1999, sp.zn. 17 Co 163/98.

V odůvodnění uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR bylo uváděno, že základní otázkou, která byla v dané věci řešena před obecnými soudy byla aplikace ustanovení článku II, bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb. v souvislosti s vymezením okruhu oprávněných osob podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, na něž dopadá nemožnost vydání nemovitostí z důvodu ochrany privatizujících subjektů. Ústavní soud ČR poukazoval na to, že v této právní věci uplatnil žalobce návrh na vydání nemovitostí vůči povinné osobě dopisem ze dne 14.2.1995 a žalobou u soudu dne 8.3.1995, a to jako oprávněná osob ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., tj. po zrušení podmínky trvalého pobytu na území České republiky a nikoli jako oprávněná osoba ve smyslu § 3 odst. 2 a 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění novely č. 116/1994 Sb. Na daný případ nedopadá článek II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb., zatím co obecné soudy v daném případě vycházely z jiného právního názoru. V posuzované věci tedy obecné soudy nesprávně aplikovaly článek II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. Tímto způsobem nevydání věcí, ačkoli pro ně byly dány zákonné důvody ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., představuje tu újmu právu oprávněné osoby ve prospěch vlastnictví státu, což je v rozporu s článkem 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod i článku 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Proto byla rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu zrušena a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V dalším řízení vydal Krajský soud v Hradci Králové usnesení ze 6.9.2002, sp.zn. 17 Co 40/2002, jímž připustil zpětvzetí žaloby žalobcem, pokud se jí domáhal určení, že je vlastníkem ideální poloviny stavební parcely č. 57 s domem čp.20 a pozemkové parcely č. 37/1, vše v obci a katastrálním území J., a v tomto rozsahu řízení zastavil, když zároveň zrušil výrok rozsudku odvolacího soudu /označený jako IV./, týkající se tohoto žalobního návrhu. Dalším výrokem tohoto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové byla připuštěna změna žaloby žalobce tak, že se žalobce domáhá, aby bylo žalované N. M. T. a žalovanému F. n. m. ČR uložena povinnost podle zákona č. 87/1991 Sb., kterou by mu vydaly spoluvlastnický podíl jednu ideální polovinu pozemku par. č. 57 a domem čp.20 a pozemku par.č. 37/1 v obci a katastrálním území J. /se všemi součástmi a příslušenstvím/; byla připuštěna i další změna žaloby žalobce tak, že žalobce dále domáhá, aby bylo rozsudkem soudu určeno ve vztahu k žalovaným F. n. m. ČR, A. J., T. J., J. H., M. L. a K. M., že je neplatná kupní smlouva o prodeji zdravotnického zařízení, uzavřená 1.4.1995 mezi F. n. m. ČR, jako prodávacím, a žalovanými A. J., T. J., J. H., M. L. a K. M., jako kupujícími, a to v té části smlouvy, kterou byla prodána ideální polovina stavební parcely č. 57, domu čp. 20 na stavební parcele č. 57 a pozemkové parcely č. 37/1 v obci a katastrálním území J.

Krajský soud v Hradci Králové poté rozhodl rozsudkem z 30.4.2003, sp .zn. 17 Co 40/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu bylo především odmítnuto odvolání žalobce J. M. /v části, v níž toto odvolání směřovalo proti rozsudku soudu prvního stupně ve jeho výroku označeném I./ a odvolání žalovaných A. J., T. J. a J. H. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze 16.1.1998 /čj. 4 C 249/95-100 Okresního soudu ve Svitavách/, a to v té části výroku, kterou bylo žalované N. M. T. uloženo uzavřít se žalobcem dohodu, jímž se mu vydá spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné ideální poloviny ke stavební parcele č. 57 a k domu čp. 20 v obci J., katastrálním území J., dále ve výroku o zamítnutí žaloby v té části, v níž se žalobe domáhal vůči žalovanému F. n. m. ČR uzavření dohody o vydání spoluvlastnického podílu k již uvedených nemovitostem a k pozemku par.č. 37/1 v obci J., katastrálním území J., a posléze v té části výroku rozsudku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti kupní smlouvy žalovaného.F. n. m. ČR s žalovaným A. J., T. J., J. H., M. L. a K. M., avšak jen pokud šlo o ideální polovinu pozemku parc. č. 37/1 v obci Jevíčko, katastrálním území J. Odvolací soud pak následujícím výrokem svého rozsudku změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně v tom, že bylo určeno, že je neplatná kupní smlouva z 1.4.1995 o prodeji zdravotnického zařízení, uzavřená žalovaným F. n. m. ČR, jako prodávajícím, a žalovanými A. J., T. J., J. H., M. L. a K. M., jako kupujícími, a to v té části, kterou měla být prodána ideální polovina stavební parcely č. 57 a na ní stojícího domu čp. 20, obojí v obci J., katastrálním území J. Ve věci samé pak ještě odvolací soud rozhodl o zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalované N. M. T. uloženo uzavřít se žalobce dohodu o vydání spoluvlastnického podílu v rozsahu jedné ideální poloviny pozemku par. č. 37/1 v obci J., katastrálním území J.; v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Bylo také rozhodnuto, že žalovaní (s výjimkou žalované N. M. T.) nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem; také ohledně státu bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované N. M. T. bylo podáno v souladu s ustanoveními § 201 a § 204 odst.1 občanského sudního řádu, zatím co u odvolání žalovaných A. J., T. J. a J. H. a zčásti i u dovolání žalobce neshledal odvolací soud, že by tu mohl být uplatňován řádný opravný prostředek; uvedení tři žalovaní se odvolávali proti výroku, který se jich nijak nedotýkal, a žalobcem v odvolání napadený výrok vyzněl v úplnosti v žalobcovův prospěch, přičemž tento výrok byl dostatečně určitý . Proto odvolací soud odmítl odvolání žalobce /směřující proti výroku rozsudku soudu prvního stupně označeném I./ a odvolání žalovaných A. J., T. J. a J. H. jako odvolání nepřípustné.

Při přezkoumávání důvodnosti odvolání žalobce v jeho další části, v níž bylo dovolání přípustné, dospěl odvolací soud k těmto závěrům; žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 19 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb., svůj nárok řádně a včas uplatnil a vydání spoluvlastnického podílu žalobci nebrání žádné zákonné překážky /zejména nebylo doloženo, že by dům čp. 20 v J. ztratil svůj původní stavebně technický charakter/ a povinnou osobou k uspokojení tohoto nároku ve smyslu ustanovení § 20 zákona č. 87/1991 Sb. je tu žalovaná N. M. T.

Podle názoru odvolacího soudu byla však jiná situace než u domu čp.20 a pozemku par.č. 57 v Jevíčku u pozemku parc.č. 37/1 zahrady v J., když totiž nebyl tento pozemek předmětem neúspěšné privatizace a je nyní ve správě P. f. ČR; odvolací soud však byl toho názoru, že případný přechod do užívání jiného subjektu je třeba přičíst k tíži žalované N. M. T. V tomto smyslu nebyla projednávaná právní věc dostatečně objasněna, a proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž bude třeba zjistit, jaké právní vztahy k pozemku par.č. 37/01 v J. tu nyní jsou.

Pokud šlo o kupní smlouvu, uzavřenou 1.4.1995 mezi žalovaným F. n. m. ČR a pěti žalovanými fyzickými osobami, týkající se spoluvlastnického podílu na domu čp. 20 a pozemku parc. č. 57 v J., byl odvolací soud toho názoru, že tato smlouva je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem /ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku/ ,když obsah této smlouvy odporuje ustanovení - § 1 odst.3, § 3 odst.1 a § 14 zákona č. 92/1991 Sb. Na žalovaný F. n. m. ČR nepřešel majetek, na jehož vydání byl uplatněn nárok na jeho vydání podle zákona č. 87/1991 Sb., a nemohl tedy uvedený fond platně prodat něco, co na něj nepřešlo. Na tom nemůže nic změnit nevědomost účastníků smlouvy o tom, že obsah jejich právních úkonů odporuje zákonu, a ani to, že na základě neplatné smlouvy byl proveden zápis v katastru nemovitostí.

Odvolací soud se zabýval i otázkou, zda má žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem /§ 80 písm.c) občanského soudního řádu/ a dospěl k závěru, že na straně žalobce je tento naléhavý právní zájem dán. Podle názoru odvolacího soudu však žalobcem požadované určení neplatnosti kupní smlouvy se nemůže týkat ideálního podílu k pozemku par.č. 37/1 v J., když totiž uvedená kupní smlouva z 1.4.1995 o prodeji dílu tohoto pozemku vůbec nepojednává, a proto žalobce nemůže mít v tomto rozsahu zájem na požadovaném určení.

Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného F. n. m. ČR, že tu mělo řízení v prvním stupni proběhnout u krajského soudu a nikoli u okresního, protože, podle názoru odvolacího soudu, nešlo tu o smlouvu o prodeji podniku, nýbrž o smlouvu svého druhu, uzavíranou v rámci privatizačního procesu. Takže na řešení této právní věci se nevztahuje ustanovení § 9 odst. 3 písm. b/ bod cc/ občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen účastníkům řízení /jejich zástupcům na základě plné moci ve dnech 11., 12. a 13.6.2002 a dovolání proti tomuto rozsudku ze strany žalovaných A. J., T. J.,.J. H., M. L. a K. M. bylo podáno u Okresního soudu ve Svitavách dne 8.7.2003, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst.1 občanského soudního řádu.

Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 30.4.2003 /sp.zn. 17 Co 40/2002 Krajského soudu v Hradci Králové/ i rozsudek soudu prvního stupně ze 16.1.1998 /čj. 4 C 249/95-100 Okresního soudu ve Svitavách/a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatelé poukazovali co do přípustnosti svého dovolání na to, že odvolací soud výrokem svého rozsudku připustil proti němu dovolání /§ 239 odst.1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, ale že jejich dovolání je přípustné i z důvodu změny rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé /§ 238 odst.1 písm.a) téhož právního předpisu/, jakož i z důvodu odmítnutí jejich odvolání odvolacím soudem /§ 238a odst.1 písm. c) stejného právního předpisu/. Jako dovolací důvody dovolatele uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozsah svého dovolání dovolatelé upřesňovali tak, že jejich dovolání směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, označeným I., II. písm. a/, III., IV. A V.

Dovolatelé především vytýkali rozhodnutí odvolacího soudu, že nesprávně posoudil s neodpovídajícím poukazem na ustanovení § 218 písm. b/ občanského soudního řádu, že žalovaní A. J., T. J. a J. H. nebyli legitimováni k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Podle názoru dovolatelů je tu výrok o určení neplatnosti smlouvy z 1.4.1995 přímo odvislý od výroku o uložení povinnosti N. M. T. uzavřít se žalobcem dohodu o vydání podílu na domu čp. 20 a pozemku par.č. 57 v J.; uvedení žalovaní se účastnili soudního jednání o této otázce, vyjadřovali se k ní a navrhovali i důkazy k posouzení tohoto nároku.

Základní dovolací námitkou v tomto případě je podle názoru dovolatelů to, že soudy nesprávně posoudily otázku povinné osoby v daném případě ve smyslu ustanovení § 4 a § 20 zákona č. 87/1991 Sb. Soudy obou stupňů se tu spokojily se zjištěním o tom, že žalobce pozbyl spoluvlastnický podíl na nemovitostech v J. výrokem trestního soudu, avšak nezabývaly se tím, jak se nadále vyvíjel vlastnický vztah k spornému spoluvlastnickému podílu. Tento spoluvlastnický podíl byl směnnou smlouvou ze 6.11.1972 převeden ze státu na K. M., bratra žalobce. Podle názoru dovolatelů nebylo možné vztahovat ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. o povinné osobě na vlastníka spoluvlastnického podílu, protože K. M. tento podíl nebyl v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění. Na důsledcích tohoto nabytí podílu směnnou smlouvou nemohla nic změnit ani skutečnost, že dědici Ing. M. převedli nemovitost na stát. I kdyby snad bylo namítáno, že tato kupní smlouva byla uzavřena v tísni, za nápadně nevýhodných podmínek, pak oprávněnou osobou byli tito prodávající a nikoli žalobce. Nelze proto pokládat za správný názor odvolacího soudu: nezáleží na tom, že stát spoluvlastnický podíl v mezidobí pozbyl a poté opět nabyl smlouvami, o jejichž platnosti a bezvadnosti i z pohledu zájmů chráněných restitučními předpisy nevzniká žádná pochybnost . Podle názoru dovolatelů tedy uvedené okolnosti dokládají, že nelze zpochybňovat nabytí vlastnictví státu kupní smlouvou ze 14.11.1975. Je nepochybné, že tu stát nenabyl vlastnictví na základě rozhodnutí soudu vydaného v trestním řízení.

Podle názoru dovolatelů odvolací soud neposoudil správně ani otázku naléhavého právního zájmu na straně žalobce, pokud šlo o žalobou uplatňovaný žalobní návrh na určení neplatnosti kupní smlouvy z 1.4.1995. Podle názoru dovolatelů naléhavý právní zájem v daném případě může být odůvodněn pouze tím, že na základě výroku rozsudku soudu by bylo možné zapsat do katastru nemovitostí vlastnické právo žalobce; výrok o určení neplatnosti smlouvy ještě neznamená, že vlastníkem spoluvlastnického podílu nemůže být jiný subjekt než povinná osoba .

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.

Také v bodu 15, uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. /tj. před 1.1. 2001/, jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů /tj. zejména podle občanského soudního řádu zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.

Dovolání dovolatelů směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu obsahujícímu výrok o odmítnutí dovolání, dále výrok o potvrzení tří výroků rozsudku soudu prvního stupně a dále výrok, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Ve smyslu ustanovení § 242 odst.1 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákona č. 30/2000 Sb./ bylo nutno v tomto rozsahu dovolání dovolatele přezkoumat, bylo-li dovolání dovolatelů v tomto rozsahu přípustné vzhledem k rozhodnutí odvolacího soudu o vyslovení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst.1 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soude, byl zaujat právní názor, že připustí-li odvolací soud dovolání jen v souvislosti s právním posouzením /výkladem/ určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních.

Bylo tedy třeba při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, přihlížet k tomu pro jaký zásadní význam rozhodnutí po právní stránce /popřípadě pro zásadní význam řešení některé dílčí otázky/ a v čem tento zásadní význam spatřuje /jak je tato povinnost v postupu odvolacího soudu předpokládána v rozhodnutí uveřejněném pod č. 21/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/.

Odvolací soude ve svém rozhodnutí z 30.4.2003, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, pouze uvedl, že podle přesvědčení odvolacího soudu byla v průběhu řízení řešena a tímto rozhodnutím je zodpovídána řada zásadních právních otázek, a z toho důvodu bylo dovolání dovolacím soudem dovolání připuštěno. Připuštění dovolání vyslovené odvolacím soudem, nemělo tedy na zřeteli závěry odvolacího soudu o skutkových zjištěních.

V daném případě bylo třeba mít na zřeteli, že vydání rozhodnutí odvolacího soudu z 30.4.2003, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, předcházelo vydání nálezu Ústavního soudu ČR z 29.11.2001, IV. ÚS 263/01, obsahujícího řadu právních závěrů, které nemohly zůstat bez vlivu na rozhodnutí odvolacího soudu v dalším řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR. Již v nálezu Ústavního soudu ze 15.2.1996, II. ÚS 156/95, uveřejněném pod č.9 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo poukázáno na to, že rozhodnutí Ústavního soudu je podle ustanovení článku 89 odst.2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby, s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti /srov. hlavu čtvrtou, čl. 83 a čl. 87 Ústavy ČR/, jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu rovněž podle ustanovení § 226 občanského soudního řádu.

V uváděném nálezu Ústavního soudu ČR ze 14.2.1996, II. ÚS 156/95, bylo uvedeno: V posuzované věci uplatnil žalobce návrh na vydání nemovitostí vůči povinné osobě dopisem ze dne 14.2.1993 a žalobou u soudu dne 8.3. 1995, a to jako oprávněná osoba ve smyslu nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., tj. po zrušení podmínky trvalého pobytu na území České republiky a nikoli jako oprávněná osoba ve smyslu § 3 odst. 2 a 3 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění novely č. 116/1994 Sb. V posouzené věci obecné soudy nesprávně aplikovaly článek II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. Tímto způsobem na vydání věcí, ačkoli pro ně byly dány zákonné důvody ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. představuje porušení článku 36 odst. 1 a článku 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ; došlo takto ke zneužití v daném případě vlastnictví státu k újmě oprávněné osoby a jejího práva na vydání věci. Přitom v citovaném zrušovacím nálezu (zejména na str. 2 a 3) byl zevrubně konstatován předmět sporu a základní skutková zjištění v řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud v dalším řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR se vyvaroval pochybení v aplikaci článku II. bod 2 nálezu č. 116/1994 Sb., jež bylo vytknuto Ústavním soudem ČR, ale vycházel i z dalších právních závěrů Ústavního soudu ČR o oprávněné osobě, o povinné osobě a o nevydání věcí, ačkoli pro ně byly zákonné důvody ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., jež bylo vytknuto Ústavním soudem ČR, a měl na zřeteli potřebu vyhnout se výtce, aby nebyla oprávněné osobě způsobena újma ve prospěch vlastnictví státu. V tomto dalším řízení nebyly zjištěny žádné takové nové skutečnosti a okolnosti, které by po jejich zhodnocení (§ 132 občanského soudního řádu) vedly k jiným skutkovým zjištěním, ale ani k jiným právním závěrům než měl na zřeteli Ústavní soud ČR ve svém zrušovacím nálezu.

Za těchto uvedených okolností nebylo možné v dovolacím řízení přisvědčit názoru dovolatelů, že by výrok rozhodnutí odvolacího soudu, potvrzující výroky rozsudku soudu prvního stupně, spočíval na nesprávném právním posouzení věci.

Výsledný závěr o tom, že na straně žalobce jsou dány zákonné důvody pro vydání věci ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., aniž by tomu bránily zákonem předpokládané překážky, je závěrem, na němž je závislý i výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně o žalobním návrhu žalobce na určení neplatnosti kupní smlouvy z 1.4.1995 o prodeji zdravotnického zařízení, uzavřené mezi F. n. m. ČR a žalovanými fyzickými osobami, kterou měla být prodána ideální polovina stavební parcely č. 57 v obci J., v katastrálním území J. Dovolací soud shledal správnými výsledky závěr odvolacího soudu, že vznikl-li žalobní nárok na vydání spoluvlastnického podílu, tento nárok byl včas uplatněn a nebyl v řízení u soudu zamítnut, byl spoluvlastnický podíl z privatizace vyloučen; pokus o docílení přechodu tohoto majetku ze státu na F. n. m. ČR podle zákona č. 92/1991 Sb. nemohl být úspěšný a žalovaný fond tak něco, co na něj nepřešlo, nemohl žalovaným fyzickým osobám platně prodat .

Správný je i závěr odvolacího soudu o tom, že uváděná kupní smlouva z 1.4.1995 nepojednávala vůbec o prodeji pozemku parc. č. 37/1 v J., takže pokud jde o tento pozemek, nemohl mít žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy v té části, která se týkala údajně tohoto pozemku. V tomto rozsahu tedy důvodně odvolací soud výrok rozsudku o určení žalobcem požadovaném zrušil a v tomtéž rozsahu byla věc vrácena k dalšímu řízení.

Nemohl tedy dovolací soud ani ohledně výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (označený III.), přisvědčit názoru dovolatelů, že tento výrok spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Pokud dovolací soud ještě posuzoval dovolání dovolatelů proti výroku rozsudku odvolacího soudu z 30.4.2003 (sp. zn. 17 Co 40/2002 Krajského soudu v Hradci Králové) o odmítnutí odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze 16.1.1998, čj. 4 C 249/95-100, vycházel dovolací soud především z právního názoru, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto jako odvolání podané někým, kdo k odvolání není oprávněn, může podat jen ten dovolatel, který byl odvolatelem (dovolací soud setrvává tu na názoru, který byl již dříve zaujat např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu 20 Cdo 211/99); dovolání dovolatelů M. L. a K. M., kteří tu nebyli v odvolacím řízení odvolateli, posoudil proto dovolací soud i v daném případě jako nepřípustné. Dovolání dovolatelů A. J., T. J. a J. H. přezkoumal dovolací soud jako dovolání přípustné, ale neshledal je důvodným, neboť dovolací soud tu sdílel právní názor odvolacího soudu, že tito dovolatelé nebyli aktivně legitimováni k podání odvolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žalované N. M. T. uloženo uzavřít dohodu o vydání ideální poloviny stavební parcely č. 57 (o výměře 449 m2) s domem čp. 20 a parcely č. 27/1 zahrady (o výměře 236 m2) v obci J., v katastrálním území J., když tu šlo v tomto soudním výroku o řešení dvoustranného právního vztahu.

Z uvedených důvodů tedy dovolací soud rozhodl tak, že odmítl dovolání dovolatelů M. L. a K. M. proti výroku rozsudku odvolacího soudu o odmítnutí odvolání, a dále tak, že dovolání dalších dovolatelů proti tomuto výroku, ale i dalším výrokům, napadeným jejich dovoláním, zamítl jako nedůvodná.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a pokud šlo o náklady vynaložené žalobcem na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ustanovení § 150 občanského soudního řádu, které umožňuje nepřiznání náhrady nákladů řízení i tomu účastníku řízení, který měl v řízení úspěch; dovolací soud tu přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího v podstatě již to, co bylo žalobcem uváděno v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 12. února 2004

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu