28 Cdo 1795/2008
Datum rozhodnutí: 24.03.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1795/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského


a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) H. K., b) E. D., c) U. D., a d) Dr. Ch. K., všech zastoupených advokátkou, proti žalované L., a.s., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 13 C 83/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.10.2007, č. j. 56 Co 37/2007-193, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12.10.2007, č.j. 56 Co 37/2007-193, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 20.9.2006, č.j. 13 C 83/2003-148, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně a) je vlastnicí jedné ideální poloviny nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalobci b), c), d) jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí, eventuálně na určení, že J. K.,


byl ke dni svého úmrtí jejich výlučným vlastníkem. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a) je bývalou manželkou a žalobci b), c), d) potomky zemřelého J. K., přičemž po jeho smrti se uvedené osoby staly jeho dědici. Vzal za prokázané, že předmětné nemovitosti přešly na stát zestátněním na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků ze dne 24.10.1945 a vyhlášky ministra průmyslu č. 1842/1946 Ú.l. ze dne 27.7.1946. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. s tím, že žalobou na určení nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Odvolací soud odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 21/05. Vyslovil, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Zaujal názor, že žalobci nemohou uplatňovat své právo žalobou na určení, nýbrž výlučně žalobou na plnění podle restitučního předpisu. Podle odvolacího soudu naléhavý právní zájem žalobců nelze dovodit z tvrzení, že na základě rozhodnutí o určovací žalobě je možné provést změnu v zápisech v katastru nemovitostí a v řízení o žalobě na určení vlastnictví nelze řešit otázku, zda příslušný konfiskační výměr splňoval náležitosti podle tehdejších právních předpisů. Uzavřel, že v dané věci žalobci nemají naléhavý právní zájem na vydání požadovaného určovacího rozhodnutí.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali podle obsahu dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle dovolatelů soudy se nezabývaly námitkou, že vyhláška č. 1842/1946 Ú.l. nebyla podepsána ministrem průmyslu L. vlastní rukou a ani otázkou náhrady za znárodnění zestátněním předmětného podniku, která dodnes nebyla dovolatelům vyplacena. Namítali, že dále se nezabýval ani otázkou, že dovolatelé nemohli svůj nárok uplatnit v restitučním řízení, neboť nebyli československými (českými) občany a neměli národnost českou. Nesouhlasili tedy s názorem soudu, že neprokázali naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Tvrdili, že v dané věci jsou porušena jejich základní práva plynoucí z článku 1 odstavce 1 Ústavy ČR a článku 36 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod. Podle dovolatelů dekret č. 100/1945 Sb. je třeba vykládat jako sankční normu. Namítali, že odvolací soud se nezabýval názorem dovolacího soudu, obsaženém v jeho rozhodnutí sp.zn. 22 Cdo 560/1999 a 31 Cdo 1222/2001. V dovolání odkazovali též na rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 539/98, IV. ÚS 208/2000, II.ÚS 114/93, III. ÚS 232/96 a III. ÚS 329/97. Konstatovali, že v jejich případě nešlo o konfiskaci majetku, ale o znárodnění majetku zestátněním za náhradu, přičemž náhrada vyplacena nebyla. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.





Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


O takový případ v posuzované věci nejde.


V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.


Tento výkladový závěr je v judikatuře Nejvyššího soudu zcela konstantní;


z mnoha rozhodnutí lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.10.2006, sp.zn. 28 Cdo 2551/2006. Dovolací soud proto nemohl přihlížet k námitkám skutkové povahy, které obsahově i fakticky dovolatelé v dovolání uplatnili.


Než ani pokud jde o právní posouzení, že není dán naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení, nemohl dovolací soud přisvědčit dovolacím argumentům dovolatelů.


Odvolací soud ve svém rozhodnutí správně zdůraznil, že otázkou existence či neexistence naléhavého právního zájmu ve sporech spadajících pod tzv. restituční zákonodárství se opakovaně zabýval i Ústavní soud ČR. Zásadní výklad k uvedené právní problematice byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1.11.2005, Pl. ÚS-st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po 25.2.1948, ale ani před 25.2.1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) o.s.ř. a není tedy dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.


V odůvodnění tohoto stanoviska Ústavního soudu ČR z 1.11.2005 bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily uplatnit právo k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou ve vztahu k předpisům obecným. Na majetek, který nabyl stát do konce roku 1989, nelze uplatňovat nároky podle obecných předpisů.


Uvedené závěry odpovídají smyslu a úpravě restitučních zákonů, které sledovaly zmínění některých majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období mocenskými akty státu a byly v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Skutkové vylíčení žaloby, jakož i důkazy k nim provedené, přitom svědčí pro závěr, že v této věci došlo k přechodu předmětu vlastnictví na československý stát v rozhodném období.


V předpisech restituční povahy byl vymezen osobní, věcný a časový rámec, v němž bylo na oprávněných osobách, aby postupem v zákonu uvedeným docílily nápravy protiprávního stavu. Nestalo-li se tak, schází zákonný podklad pro vyhovění žaloby na určení vlastnictví v té podobě, jak byla v této věci podána.


Pro úplnost je vhodné dodat, že otázka vztahu předpisů restituční povahy


a ustanovení občanského zákoníku i ustanovení občanského soudního řádu byla již řešena též v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2006, sp.zn. 28 Cdo 2462/2006, ze dne 25.10.2006, sp. zn. 28 Cdo 2247/2006, ze dne 27.9.2005, sp.zn. 28 Cdo 1592/2004, ze dne 23.6.2004, sp. zn. 28 Cdo 532/2003, ze dne 7.9.2004, sp. zn. 28 Cdo 1686/2004 a ze dne 24.8.2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005.


Dále je třeba poznamenat, že pouhá obecná námitka, že odvolací soud nepřihlédl k dosavadní judikatuře NS ČR a ÚS v obdobných věcech, nemůže být považována za řádné (konkretizované) uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.


Na základě výše uvedeného je tak patrno, že odvolací soud vycházel z dnes již konstantní judikatury, týkající se poměru mezi možnostmi, plynoucími ze speciální úpravy podle restitučních předpisů a mezi ochranou poskytovanou již existujícímu právu podle ustanovení občanského zákoníku. Pak ovšem schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu.


Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalované v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 24. března 2009


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu