28 Cdo 1795/2002
Datum rozhodnutí: 11.03.2003
Dotčené předpisy: § 1 předpisu č. 229/1991Sb., § 1 předpisu č. 28/1945Sb.




28 Cdo 1795/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A/ M. K., zastoupené advokátem, a B/ A. S., zastoupeného žalobkyní M. K., proti žalovaným 1/ V. H., a 2/ A. H., zastoupeným advokátkou, o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. 11 C 641/93, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.3.2002, čj. 19 Co 119/2001-480, takto :

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.března 2002, čj. 19 Co 119/2001-480, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Předmětem řízení byl návrh žalobců, aby soud vyslovil přechod vlastnického práva žalovaných k domu čp. 87 s pozemky č.81 a č. 1083/2 v katastrálním území P. Okresní soud v Trutnově nejprve rozsudkem z 2.4.1997 žalobu zamítl. Po zrušení tohoto rozsudku odvolacím soudem dalším rozsudkem ze 7.6.1999 žalobě vyhověl. Rovněž tento rozsudek byl odvolacím soudem zrušen. Naposledy rozhodl soud prvního stupně rozsudkem z 20.12.2000 tak, že na každého z žalobců přechází vlastnické právo k předmětným nemovitostem jednou čtvrtinou, ve zbývající části žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že žalovaní nabyli tyto nemovitosti za cenu nižší ve smyslu ustanovení § 8 odst.1 zákona č. 229/1991 Sb.,o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o půdě"), žalobce však považoval za oprávněné osoby ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o půdě pouze k jedné ideální polovině, jejíž původní vlastnicí byla z titulu přídělu od státu V. S. Tato polovina totiž přešla na stát bez právního důvodu, zatímco druhý žalobce jako vlastník druhé poloviny se přídělu vzdal a opustil jej k 30.3.1957. Tuto skutečnost měl za prokázanou zápisem o vyúčtování s odcházejícím přídělcem, reklamováním správnosti tohoto vyúčtování ze strany žalobce, i dalšími důkazy o jeho vůli odstěhovat se a o nastoupení zaměstnání jinde. Dále měl za prokázané, že žalobce ani předtím nehospodařil na přídělu řádně.

Krajský soud v Hradci Králové k odvolání obou stran změnil posledně uvedený rozsudek soudu prvního stupně tak, že vlastnické právo žalovaných přechází na každého z žalobců jednou polovinou. Dospěl totiž k závěru, že " na okresním soudem dovozené vzdání se přídělu z roku 1959 bylo třeba pohlížet jako na jednostranný oprávní úkon ve smyslu § 132 odst. 1 tehdy platného zákona č. 141/1950 Sb. , muselo mít písemnou formu, jinak se jednalo o absolutně neplatný právní úkon ve smyslu § 40 odst.1 zákona č. 141/1950 Sb., který nezpůsobil přechod vlastnictví na čs. stát". Odvolací soud dále vysvětloval, jaké náležitosti měla mít taková listina. Její existence nebyla v řízení prokázána, a nelze za ni považovat zápis o vyúčtování s odcházejícím přídělcem zemědělského majetku. Projevu vůle žalobce učinit takový jednostranný úklon neodpovídá ani tento zápis, protože jako důvod odchodu žalobce z přídělu je v něm uvedeno "zbavení". Ostatní důkazy, které svědčí o tom, že žalobce odešel do jiného zaměstnání, nevykládá odvolací soud tak, že by to naznačovalo jeho vůli vzdát se vlastnictví k předmětným nemovitostem. Okolnosti, že žalobce se svou tehdejší manželkou nezaplatili přídělovou cenu, nepřikládal odvolací soud právního významu. Přidělené nemovitosti tvořily jejich zákonné majetkové společenství, jež sice zaniklo rozvodem k 19.7.1957, vztahovala se na něj však přiměřeně ustanovení o spoluvlastnictví, přičemž podíly bývalých manželů byly rovné. Při neprokázané dispozici s tímto majetkem tak odvolací soud dovodil, že se strany státu, a po něm JZD P., došlo k převzetí nemovitostí z přídělu bez právního důvodu v plném rozsahu, tj. k oběma ideálním polovinám, ve smyslu § 6 odst. 1 písm.p) zákona o půdě.

Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda žalobkyně jako další oprávněná osoba ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o půdě je aktivně legitimována ve vztahu k celému ideálnímu podílu jedné poloviny, jež původně náležela její matce V. S., když dědici po ní byly další dvě děti. jež však restituční nárok podle § 8 odst. 1 zákona o půdě neuplatnily. Vyslovil stejné právní závěry jako Ústavní soud České republiky, přičemž poukázal na jeho usnesení z 17.19.2001, sp.zn. I ÚS 127/99, tj. že i v případě uplatnění nároku na přechod vlastnictví lze aplikovat ustanovení § 21 zákona o půdě,tj. že věc se vydá osobě, která nárok uplatní.

Správnými shledal odvolací soud závěry soudu prvního stupně pokud jde o nabytí nemovitostí žalovanými za cenu nižší než cenu podle tehdy platných cenových předpisů (dále jen "cena nižší"). Vypořádal se s námitkami odvolatelů tak, že původní znalecký posudek, na jehož základě žalovaní zakoupili předmětné nemovitosti, nebyl v souladu s cenovými předpisy, protože vycházel z nižší než skutečné výměry staveb, neocenil některé drobné stavby a zahradu. Rovněž vyložil, že směrnice pro prodej rodinných domků č. 10 uveřejněná ve Věstníku ministerstva financí z roku 1964, která umožňovala prodej rodinných domků za nižší cenu, nebyla cenovým předpisem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní včasné dovolání s tím, že důvody dovolání uplatňují podle § 241 odst. 3 písm.b) a d) OSŘ. V prvé řadě nesouhlasí se závěrem, že žalobci jsou oprávněnými osobami. Nezpochybňují, že A. a V. S. získali předmětné nemovitosti přídělem podle dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. Odvolací soud se však nezabýval tím, že neplnili povinnosti podle přídělové listiny, vycházející ze zákona č. 90/1957 Sb., tj. zejména osobně a řádně na nich hospodařit a pečovat o takto vytvořený zemědělský závod, platit úroky z nezaplacené přídělové ceny; Přitom nedoplatky přídělové ceny zatěžovaly i bez knihovního zápisu přidělené nemovitosti zákonným zástavním právem. Poukázali i na to, že při nesplnění některé z uvedených povinností mohl být příděl odebrán. Žalovaní uvádějí, že žalobci nebyli zbaveni předmětných nemovitostí žádným ze způsobů, které jsou uvedeny v § 6 odst. 1 zákona o půdě. Příděl opustili dobrovolně a ze své vůle, V. S. proto, že onemocněla duševní chorobou, byla hospitalizována a zbavena svéprávnosti. A. S. příděl odevzdal na vlastní žádost a nemovitosti opustil 30.3.1957. Poté jej přejal Místní národní výbor, který jej dal do dosídlení, nato jej převzalo jednotné zemědělské družstvo, domek byl zařazen do opravy pro účely dosídlovací akce. Žalobce se pak o nic nestaral, odešel z obce a byl tři roky hledán a vyzýván k vyúčtování přídělu. To se podařilo až v roce 1959. I když se nepodařilo dohledat listinu, kterou se manželé S. přídělu výslovně vzdali, nebo listinu, kterou jim byl příděl odňat, z ostatních důkazů je dostatečně zřejmé, že nemovitosti fakticky odevzdali zpět státu a to z vlastní vůle. I z poznámky "zbavení" zapsané v zápisu z roku 1959 lze dovodit, že pokud došlo k zbavení vlastnictví manželů S., nestalo se tak v rozporu s právními předpisy. Z dokladů vyplývá, že žalobce hospodařil špatně, nezaplatil přídělovou cenu, přičemž při vystoupení z družstva mu byl vrácen živý inventář. Dovolatelé uzavírají, že nedošlo k přechodu nemovitostí na stát bez právního důvodu - stalo se tak buď z vůle přídělce, nebo z rozhodnutí státního orgánu pro neplnění přídělových podmínek. Dovolatelé rovněž nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, týkajícími se splnění podmínky nabytí nemovitostí za cenu nižší, odkazují na možnost prodeje rodinného domku za sníženou cenu podle směrnice ministerstva financí č. 10 z roku 1964, na to, že sami se při koupi nemovitostí nepodíleli na stanovení ceny a nemohou nést odpovědnost za chybu ve znaleckém posudku. Na závěr dovolatelé poukazují na to, že žalobcům nebyla způsobena žádná křivda. Příděl dostali od státu za určitých zákonem stanovených podmínek, které nedodrželi, přídělovou cenu neuhradili, dobrovolně z přídělu odešli a o přidělený majetek se nestarali. Naproti tomu žalovaní za nemovitosti zaplatili, investovali do nich, od roku 1973 je užívali a odnětím vlastnictví by křivda byla způsobena jim. Navrhli, aby rozsudek Krajského soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena okresnímu soudu v Trutnově k dalšímu řízení. Současně navrhli odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OSŘ"), se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle OSŘ řádu ve znění účinném před 1.1.2001.

Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 OSŘ a je přípustné podle § 238 odst.1 písm.a) a b) OSŘ. Dovolací soud je proto posoudil po věcné stránce, a to v rámci uplatněných dovolacích důvodů (§ 242 odst. 3 věta první OSŘ). Přitom dospěl k závěru, že dovolání je částečně důvodné. Důvodnost neshledal z hlediska namítaných vad řízení podle § 241 odst. 3 písm.b) OSŘ, a ostatně ani z dovolání neplyne, v jakých skutečnostech dovolatelé takovou vadu řízení shledávají.

Nesprávnost právního posouzení věci shledávají dovolatelé jednak v postavení žalobců jako oprávněných osob s ohledem na to, že se jim nestala žádná křivda a nemovitý majetek, který získali přídělem, nepřešel na stát bez právního důvodu, jednak v tom, že žalovaní měli nabýt nemovitosti za cenu nižší než by činila cena určená dle cenových předpisů.

Právní posouzení odvolacího soudu (§ 241 odst.3 písm.d) OSŘ) shledal dovolací soud správným v části, která se týkala naplnění podmínek, za nichž žalovaní nabyli předmětné nemovitostí, tj. nabytí za cenu nižší než činila cena podle tehdy platných cenových předpisů. Okolnostmi, které namítají žalovaní, tj. subjektivní přesvědčení kupujících o správnosti ceny stanovené znalcem v době koupě, posouzení směrnice ministerstva financí vydané pod č.10 ve Věstníku ministerstva financi z roku 1964 jako předpisu, který nebyl předpisem cenovým, a rozdílu ve znaleckých posudcích, se dovolací soud již vícekrát zabýval. Napadený rozsudek odvolacího soudu se s těmito námitkami přesvědčivě a podrobně vypořádal v souladu s touto judikaturou, takže dovolací důvod na jeho odůvodnění plně odkazuje.

Odlišný názor má však dovolací soud na způsob přechodu přidělených nemovitostí na stát, a tedy na závěr, že jde o nemovitosti, na něž by se vztahovalo vydání podle § 6 odst. 1 písm.p) zákona o půdě. V prvé řadě nepovažuje v dané věci za rozhodující formální okolnosti, které občanský zákoník stanovil pro jednostranný úkon, jakým je vzdání se majetku. Vychází z toho, že zákon o půdě v části druhé nehovoří o přechodu vlastnického práva, ale přechodu věci na stát (viz např. rozsudek nejvyššího soudu z 25.3.1997, sp.zn. 2 Cdon 1177/96). Za druhé vrácení přídělu státu nevidí jako čistě jednostranný úkon, protože šlo o výsledek hospodaření přídělce na přiděleném majetku za podmínek stanovených státem, podle hodnocení se strany státu i přídělce samého. Pokud další hospodaření na přídělu již nepovažovala některá ze stran za možné, bylo možno takový vztah ukončit, a to nejen odnětím přídělu, ale i dohodou o vrácení přidělených nemovitostí státu. V dané věci nebyly nalezeny listiny, které by přímo prokazovaly takové výslovné rozhodnutí státu o odnětí přídělu nebo písemnou dohodu, v níž by bylo výslovně stanoveno, že příděl se vrací státu. Soud ale provedl důkaz listinou, která o takové dohodě svědčí nepřímo. Je jím zápis o vyúčtování s odcházejícím přídělcem,v němž je uvedeno, že špatně hospodařil a jako důvod odchodu z přídělu je uvedeno "zbavení". Žalobce A. S. zápis převzal a reklamoval pak pouze výši vyúčtování, v čemž mu bylo vyhověno.

Dovolací soud řešil uvedenou problematiku v rozsudku ze dne 25.3.2002, sp.zn. 22 Cdo 465/2000, v němž dospěl k závěru, že pokud se přídělce vzdal vlastnictví k přídělu nabytému podle dekretu č.28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy , znamenalo to obnovení vlastnického práva státu. Za správný považoval závěr, že listina o zápisu o vyúčtování se odcházejícím přídělcem, a o odevzdání usedlosti, jsou právní úkony, kterými se přídělce vzdal vlastnictví k přídělu.

Ústavní soud ČR v nálezech ze dne 18.1.1996, sp.zn. I ÚS 188/94 a ze dne 11.11.1997, sp.zn. I ÚS 308/96 konstatoval, že odnětí přídělu jako restituční důvod ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě nezná a zdůrazňoval povinnost přídělce na půdě osobně hospodařit.

Dovolací soud z obsahu spisu dovozuje, že v dané věci byl s ohledem na hospodaření žalobce A. S. na přidělených nemovitostech a opuštění hospodářství dán důvod pro odnětí přídělu; tomu, že se tak stalo, by nasvědčovala i poznámka na zápisu o vyúčtování s ním. I pokud však nedošlo k vydání písemného rozhodnutí příslušného orgánu o odnětí přídělu, a přídělce projevil dostatečně svou vůli z usedlosti trvale odejít (např. tím, že skutečně odešel na základě organizovaného náboru do jiného odvětví) a majetkově se státem vypořádat, vrátil tak předmětné nemovitosti státu, což je třeba hodnotit jako dohodu se státem o ukončení přídělu, tedy právní důvod pro zpětný přechod nemovitostí na stát. Pokud přídělce navíc ani nezaplatil přídělovou cenu, nemohlo tím vůči němu dojít k majetkové křivdě, jejichž odčiňování je hlavním účelem restitučních zákonů, včetně zákona o půdě.

Uvedené argumenty se týkají nároků žalobce A. S. Nároky prvé žalobkyně M. K. se odvíjejí od původního vlastníka V. S., která byla v jiné situaci. Odvolací soud se z tohoto hlediska věcí nezabýval ( s ohledem na jiný právní názor) a jeho rozsudek nemohl být proto po této stránce přezkoumán. Podle § 243b odst. 1 věta za středníkem OSŘ byl proto zrušen celý rozsudek odvolacího soudu a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. V něm je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu; rozhodne též nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.



S ohledem na výsledek řízení nerozhodoval dovolací soud zvlášť o návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. března 2003

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu