28 Cdo 1794/2003
Datum rozhodnutí: 30.10.2003
Dotčené předpisy: § 13 odst. 3 předpisu č. 229/1991Sb., § 16 odst. 3 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 1794/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Petra Hübnera a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně J. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému Z. B., s.p. v likvidaci, zastoupenému advokátem, o náhradu za znehodnocení nemovitosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 41 C 229/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18.3.2003 č.j. 21 Co 32/2003 138, takto:

I. Dovolání se odmítá .

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. J. H.

O d ů v o d n ě n í :

V řízení, zahájeném dne 10.2.1993, se žalobkyně domáhala zaplacení 719.198,60 Kč, jako náhrady za znehodnocení nemovitostí v k.ú. S. H., které jí byly vydány jako oprávněné osobě v rámci restituce, s odkazem na § 14 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zák. o půdě ).

Ve věci rozhodl soud I. stupně poprvé rozsudkem ze dne 13.3.1995 č.j. 41 C 229/93 17 tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. K odvolání žalovaného byl rozsudek soudu I. stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23.1.1996 č.j. 37 Co 294/95 26 a soudu I. stupně bylo uloženo odstranit procesní vady, spočívající v nedostatečně určitém označení žalovaného jako právnické osoby, nedostatečném vylíčení rozhodných skutečností a nepřesném označení nemovitosti, za jejíž znehodnocení žalobkyně náhradu požaduje.

Soud I. stupně rozhodl podruhé ve věci rozsudkem ze dne 19.11.1997 č.j. 41 C 229/93 87 tak, že řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby o částku 54.432,60 Kč zastavil (výrok I/), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 664.766,- Kč a nahradit jí náklady řízení (výrok II/). Dále uložil žalovanému povinnost k zaplacení soudního poplatku a náhradě znalečného (výrok III/). K odvolání žalovaného byl tento rozsudek ve výrocích II/ a III/ zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30.11.2001 č.j. 14 Co 183/98 100. Odvolací soud se v odůvodnění svého usnesení ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že žalobkyně je oprávněnou osobou k náhradě dle § 14 zák. č. o půdě. Soudu I. stupně vytkl, že v odůvodnění rozhodnutí neuvedl, na základě jakých skutkových zjištění dospěl k závěru, že žalovaný je povinnou osobou. Vyslovil se však současně, že je-li žalovaný povinnou osobou, pak žalobkyně jako oprávněná osoba splnila podmínku zachování lhůty k uplatnění nároku dle 16 odst. 3 zák. o půdě. Uvedl: V těchto případech lhůta k podání výzvy k náhradě za znehodnocení nemovitosti počíná běžet ode dne právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu a je šestiměsíční. Byť soud I. stupně se výslovně včasností výzvy nezabýval, lze míti za to, že pokud žalovaný odpověděl na výzvu žalobkyně ze dne 17.9.1992 svým dopisem ze dne 1.10.1992, pak výzva (s ohledem na datum rozhodnutí pozemkového úřadu) je podána ve lhůtě . Odvolací soud dále po zjištění, že soud I. stupně při určení výše náhrady vycházel ze znaleckého posudku, ač z obsahu spisu nevyplývá, že by jím provedl důkaz v souladu s § 122 odst. 1 a 127 o.s.ř., napadený rozsudek zrušil a soudu I. stupně uložil zabývat se otázkou, zda žalovaný je osobou povinnou, a v kladném případě provést důkaz znaleckým posudkem a vypořádat se s námitkami žalovaného týkajícími se výše požadované náhrady.

Soud I. stupně po doplnění dokazování rozhodl ve věci potřetí rozsudkem ze dne 23.9.2002 č.j. 41 C 229/93 124. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 664.766,- Kč (výrok I/), zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 64.383,- Kč k rukám jejího právního zástupce ( výrok II/) a konečně zaplatit státu soudní poplatek ve výši 25.592,- Kč a znalečné ve výši 6.119,- Kč (výrok III/), vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání žalovaného rozhodl Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18.3.2003 č.j. 21 Co 32/2003 138 tak, že rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé (I/) a ve výroku o náhradě nákladů řízení (II/) potvrdil. Ve výroku ad III/ rozsudek soudu I. stupně změnil jen tak, že žalovaný je povinen zaplatit státu na soudním poplatku 26.592,- Kč, jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil. Dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14.915,- Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně. Konstatoval, že referát Pozemkového úřadu Okresního úřadu v Jihlavě rozhodnutím z 11.6.2002 (správně 1992) za situace, kdy povinný odmítl vydat žalobkyni předmětné nemovitosti dopisem z 30.10.1991, rozhodl, že vlastníkem nemovitostí je žalobkyně jako oprávněná osoba. Bylo zjištěno, že žalovaný je povinnou osobou, přičemž výše náhrady byla určena znaleckým posudkem. S ohledem na to, že jedinou odvolací námitkou žalovaného bylo tvrzení, že při jednání dne 16.9.2002 vznesl námitku promlčení práva žalobkyně, vyjádřil se odvolací soud k této námitce tak, že z protokolu o jednání před soudem I. stupně ze dne 16.9.2002, který je veřejnou listinou, vyplývá, že zástupce byl u tohoto jednání přítomen, byl poučen o povinnosti uvést u tohoto jednání všechny skutečnosti i důkazy (§ 119a o.s.ř.) i o následcích jejich neuvedení (§ 205a o.s.ř.), přesto tvrzení o tom, že vznáší námitku promlčení, neuvedl. S ohledem na ust. § 205a o.s.ř. pak se jí ani odvolací soud nemohl zabývat. Nad rámec věci odvolací soud přesto dodává, že lhůta uvedená v ust. § 16 odst. 3 zákona o půdě, ze které žalovaný dovozuje promlčení nároku, se nevztahuje na uplatnění nároku žalobkyní jako povinnou (správně oprávněnou) osobou u soudu, ale jedná se o prekluzivní šestiměsíční lhůtu, ve které žalobkyně dopisem ze dne 15.9.1992 vyzvala osobu povinnou k poskytnutí náhrady, jinými slovy jedná se o lhůtu prekluzivní, která byla žalobkyní dodržena. Z těchto důvodů rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku o věci samé a výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky jako věcně správné dle § 219 o.s.ř. potvrdil. Dále odůvodnil změnu výroků o soudním poplatku a náhradě svědečného.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z naplnění podmínek § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a dovolací důvod opírá o § 241 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Uvedl, že napadený soud se s námitkou promlčení vypořádal na základě nesprávného právního posouzení. Přesněji se s touto námitkou nevypořádal vůbec, když dovodil, že nebyla vznesena, jak vyplývá ze zdůvodnění napadeného rozsudku. Žalovaný může v dané fázi jen konstatovat, že při jednání 16.9.2002 námitku promlčení vznesl. Pokud tato skutečnost nevyplývá z protokolu, jde o pochybení soudu. Námitka promlčení protokolována byla, a to formou nahrávky do záznamového zařízení. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení. Namítla, že žalovaný na žádném z jednání, kterého se zúčastnila žalobkyně nebo její právní zástupce u soudu I. stupně, nevznesl námitku promlčení. Odvolací soud se však nad rámec věci zabýval námitkou promlčení vznesenou v odvolání v souvislosti s během lhůt dle § 16 odst. 3 zák. o půdě a nedůvodnost námitky vyložil a odůvodnil. Tuto šestiměsíční prekluzivní lhůtu k uplatnění nároku žalobkyně dodržela, když dopisem ze dne 15.9.1992 vyzvala povinnou osobu k poskytnutí náhrady. Proto i kdyby skutečně žalovaný námitku promlčení v řízení před soudem I. stupně vznesl, nebyla by důvodná.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vycházel při posuzování tohoto dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 1, 15 a 17 zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. V souladu s těmito ustanoveními postupoval dovolací soud dle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001, proto v odůvodnění tohoto usnesení jsou jeho ustanovení uváděna ve znění této novely.

Dovolání, které bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a účastníkem zastoupeným advokátem dle plné moci (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve věci samé. Nešlo tu o potvrzení rozsudku soudu I. stupně, jímž by tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který by dřívější rozhodnutí soudu I. stupně zrušil (srov. § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Bylo proto nutné posoudit přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu pro právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Podstatou dovolání je tvrzení, že odvolací soud ..se s námitkou promlčení vypořádal na základě nesprávného právního posouzení věci. Přesněji se s touto námitkou nevypořádal vůbec, když dovodil, že nebyla vznesena, jak vyplývá ze zdůvodnění napadeného rozsudku. Odhlédnuto od vnitřního logického rozporu tohoto tvrzení (tvrzení, že námitka promlčení práva byla nesprávně právně posouzena, vylučuje závěr, že se s ní soud nevypořádal vůbec, a naopak), zakládá dovolatelka přípustnost svého dovolání tvrzením o řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s odst. 3 o.s.ř.) a dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a též, byť i když nikoli výslovně, v existencí vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 214a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).

Právní posouzení věci není správné, jestliže soud daný právní vztah posoudil podle právního předpisu, který se na něj nevztahuje, nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Právním předpisem je především předpis práva hmotného (příp. jeho určitá norma). Pokud se věci týkají i procesněprávní předpisy, je třeba správně aplikovat i jejich právní normy.

Odvolací soud se otázkou zachování lhůt k uplatnění nároku žalobkyně na náhradu za znehodnocené nemovitosti zabýval v řízení opakovaně. Poprvé se k této otázce aniž by žalovaný námitku marného uplynutí lhůt vznesl - vyjádřil již ve svém zrušujícím usnesení ze dne 30.11.2001 č.j. 14 Co 183/98 100. Vyslovil jednoznačný právní názor, že lhůta k uplatnění nároku podle § 16 odst. 3 zák. o půdě počíná běžet ode dne právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu a je šestiměsíční. S ohledem na skutková zjištění (za splnění podmínky, že žalovaný je povinnou osobou viz výše) dovodil, že žalobkyně podala výzvu povinné osobě na náhradu za znehodnocení nemovitostí v této lhůtě. Tím také vyslovil závazný právní názor pro soud I. stupně (§ 226 odst. 1 o.s.ř.) pro stav, kdy žalovaný je povinnou osobou.

Opakovaně se odvolací soud k zachování lhůt k uplatnění nároku žalobkyně vyjádřil v usnesením ze dne 18.3.2003 č.j. 21 Co 32/2003 138, které je předmětem tohoto dovolacího přezkumu. Poznamenal, že tak činí nad rámec věci , neboť námitku promlčení žalovaný nevznesl v řízení před soudem I. stupně, ale až ve svém odvolání, v rozporu s § 205a odst. 1 o.s.ř. Odvolací soud znovu jasně a stručně vyložil, že lhůta stanovená v § 16 odst. 3 zák. o půdě, na niž žalovaný odkazuje, není lhůtou promlčecí, v níž by měla žalobkyně uplatnit svůj nárok u soudu, nýbrž lhůtou hmotněprávní, a to prekluzivní, v níž musí žalobkyně svůj nárok na náhradu uplatnit u povinné osoby. Tuto lhůtu žalobkyně při uplatnění nároku proti povinné osobě dodržela.

Zbývalo proto posoudit, zda odvolací soud řešil otázku v rozporu s hmotným právem a zda jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V daném případě postupoval odvolací soud s ohledem na mylné skutkové odůvodnění námitky promlčení dle § 16 odst. 3 zák. o půdě, který se na řešený případ - ve vztahu k námitce - vztahuje. Podle tohoto ustanovení oprávněná osoba vyzve k vydání náhrady nejpozději ve lhůtách uvedených v § 13. Závisí-li právo na náhradu na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu, končí tato lhůta uplynutím šesti měsíců ode dne právní moci rozhodnutí. Dle 13 odst. 3 cit. zák. oprávněná osoba může vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitostí a požádat o poskytnutí náhrad podle § 14 až 16 do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděla, kdo je povinnou osobou.

Protože právo žalobkyně na náhradu záviselo na rozhodnutí pozemkového úřadu, skončila žalobkyni tato prekluzivní lhůta k uplatnění nároku u povinné osoby uplynutím šesti měsíců ode dne právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu. Bylo-li rozhodnutí vydáno dne 11.6.1992, pak ani okolnost, že v rozhodnutích soudů obou stupňů není uveden okamžik nabytí jeho právní moci, nebrání závěru, že žalobkyně podala výzvu na náhradu za znehodnocení nemovitostí ve výši dle znaleckého posudku u povinné osoby včas dopisem ze dne 15.9.1992. Žalovaný jako povinná osoba totiž její požadavek na finanční náhradu výslovně odmítl dopisem ze dne 1.10.1992, žalobkyně na tomto požadavku trvala a zdůraznila jej znovu v dopisu ze dne 22.11.1992. Je proto zcela správný závěr odvolacího soudu, že žalobkyně svůj nárok na náhradu uplatnila u povinné osoby včasnou výzvou. Odvolací soud též správně uvedl, že žalovaný nesprávně zaměňuje právní institut prekluze s promlčením práva. Lhůta stanovená v § 16 odst. 3 ve spojení s § 13 zák. o půdě se nevztahuje na uplatnění práva u soudu. Z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé a vyplývá to ze skutkových zjištění učiněných v průběhu řízení že soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, že žaloba byla podána u soudu před uplynutím promlčecí doby.

Dovolací soud se s právním názorem odvolacího soudu, že právo žalobkyně se do dne zahájení řízení nepromlčelo, ztotožňuje. Není-li pro uplatnění nároku na náhradu za znehodnocení nemovitosti stanovena v zákonu o půdě zvláštní promlčecí doba, v níž je třeba právo na náhradu za znehodnocení nemovitosti uplatnit u soudu, pak je třeba aplikovat ustanovení § 101 občanského zákoníku, stanovící obecnou promlčecí dobu tříletou, běžící ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. V případě žalobkyně mohlo být právo u soudu na zaplacení náhrady za znehodnocení nemovitosti proti povinné osobě uplatněno poprvé po uplynutí šesti měsíců ode dne doručení výzvy k náhradě povinné osobě (srov. § 16 odst. 4 zák. o půdě). Vzhledem k tomu, že výzva byla povinné osobě doručena před 1.10.1992 a žaloba byla podána dne 10.2.1993, nemohla do dne uplatnění nároku u soudu tato obecná tříletá promlčecí doba marně uplynout a námitka žalované o tom, že je nárok žalobkyně promlčen, proto není důvodná.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil ke všem relevantním právním otázkám, které bylo třeba pro konečné rozhodnutí ve věci řešit. Žalovaný v dovolání vytkl pouze jediné nesprávné řešení právní otázky, a to otázky promlčení práva žalobkyně na peněžitou náhradu. Dovolací soud dospěl k závěru, že vyjádřil-li se odvolací soud k této otázce v odůvodnění svého rozhodnutí, zčásti již jen reprodukoval a doplnil svůj shodný dříve vyjádřený právní názor na včasnost uplatnění nároku v usnesení ze dne 30.11.2001. Jestliže žalovaný svoji námitku promlčení mylně spojil s během prekluzivní lhůty dle § 16 odst. 3 zák. o půdě, byla tato právní otázka v průběhu řízení již dříve vyřešena pro soud I. stupně jako závazná a bylo možno z ní pro další posouzení věci vycházet, aniž by bylo nutné se k ní opětovně vyjadřovat. Závěr odvolacího soudu však v sobě obsahuje i správné posouzení otázky promlčení práva, když dovodil, že k promlčení práva žalobkyně nedošlo, čímž se odvolací soud s touto námitkou vypořádal ve své úplnosti, byť ji žalovaný založil na svých nesprávných skutkových a právních předpokladech, vážících se ke skutkovým zjištěním spojeným s řešením otázky prekluze nároku.

Z tohoto hlediska již není podstatné, že žalovaný v dovolání namítá, že se odvolací soud s námitkou promlčení nevypořádal vůbec , ač ji vznesl při jednání soudu I. stupně dne 16.9.2002. Za situace, kdy se s námitkou odvolací soud vypořádal, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, není třeba zjišťovat, zda ji žalovaný skutečně při jednání soudu I. stupně vznesl či nikoli. Je tomu tak proto, že pro případ, že ji žalovaný v průběhu řízení před soudem I. stupně nevznesl, nedošlo k vadě řízení, stejně jako v případě, že by ji skutečně vznesl (ač to odporuje obsahu spisu), neboť odvolací soud se námitkou na základě odvolacích tvrzení vypořádal. Řízení proto tvrzenou vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. zatíženo není.

Z výše uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř., neboť odvolací soud vyřešil vytčenou právní otázku v souladu s hmotným právem a jeho rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. Řízení též netrpí vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolání tak není přípustné, proto muselo být dle § 234b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn dle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobkyni v důsledku odmítnutí dovolání vzniklo právo na náhradu nákladů spočívajících v odměně právního zástupce za písemné vyjádření k dovolání ve smyslu § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhl. č. 484/2000 Sb., při krácení dle § 18 odst. 1 cit. vyhlášky, ve výši 7.500,- Kč, spolu s jednou paušální náhradou hotových nákladů ve výši 75,- Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. (k výši sazby odměny za právní zastoupení v případě, že předmětem dovolacího řízení je zaplacení peněžité částky převyšující 170.000,- Kč, srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, publikované jako R 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 30. října 2003

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu