28 Cdo 1793/2002
Datum rozhodnutí: 26.06.2003
Dotčené předpisy: § 218c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1793/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátkou, proti žalované J. K., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 26/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.11.2001, č.j. 19 Co 462/2001-127, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobě na vyklizení bytu podané dne 4.2.1999 a doplněné dne 10.8.1999 vyhověl Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1.2.2001, č.j. 13 C 26/99-100. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16.11.2001, č.j. 19 Co 462/2001-127, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením.

Po skutkové stránce tak vycházel ze zjištění, že žalobkyně je od roku 1998 vlastnicí domu, v němž se nachází předmětný byt, přičemž žalovaná se fakticky přestěhovala do předmětného bytu v roce 1964, poté se z bytu odstěhovala a přistěhovala se znovu v roce 1981. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázáno, že tvrzení žalované o vedení společné domácnosti s původní nájemkyní bytu M. P. bylo vyvráceno výpověďmi spolunájemníků v domě J. H., K. Š. a J. Z., kteří poukazovali na to, že pokud někdo skutečně pečoval o M. P. a vedl s ní společnou domácnost, byl to synovec K. K., který se však v roce 1997 údajně pro neshody s žalovanou z bytu odstěhoval. Od té doby bydlela M. P. v bytě sama a občas ji navštívila žalovaná. Soudy obou stupňů vzaly též za prokázáno, že po odstěhování pana K. z bytu nebylo o M. P. postaráno, ačkoli byla nepohyblivá a odkázána na pomoc další osoby. Odvolací soud se ztotožnil i s další části skutkových zjištění, podle nichž M. P. byla hospitalizována v léčebně dlouhodobě nemocných nepřetržitě od 6.5.1997 do 31.10.1997 a od 4.11.1997 do 22.3.1999 byla umístěna v Domově důchodců K.

Při těchto zjištěních dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná neprokázala, že v období posledních tří let před smrtí původní nájemkyně předmětného bytu M. P. či před jejím opuštěním bytu s ní vedla společnou domácnost, t.j. trvalé soužití v předmětném bytě a společné uhrazování nákladů na své potřeby podle § 115 o.z. Ztotožnil se též se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná se v bytě nachází bez právního důvodu a žalobkyně jako vlastnice domu má podle § 126 o.z. právo domáhat se jejího vyklizení. Dále dodal, že doplnění dokazování výslechem svědkyně P. je v systému neúplné apelace v odvolacím řízení nepřípustné, neboť tento důkaz nebyl navržen v řízení před soudem prvního stupně a nejde rovněž o důkaz ve smyslu § 205a písm. e) o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 5.3.2002 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam spočívající v otázce pobytu člena domácnosti mimo bydliště v důsledku plnění jeho povinností v zaměstnání z hlediska dalšího trvání společné domácnosti. Dále podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu vychází z důkazů provedených v rozporu s § 124 o.s.ř.a porušujících povinnost lékařské mlčenlivosti. Rovněž vytýkala odvolacímu soudu, že v rozporu s § 157 odst. 2 o.s.ř. nehodnotil důkazy, přičemž poukazovala na nedostatečné, neúplné a nesprávné hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení a současně navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 1.2.2001, tedy za účinnosti o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Pak ovšem dovolací soud nemohl přezkoumávat námitky skutkové povahy uplatněné v dovolání, nýbrž svou pozornost soustředil pouze na otázku, zda způsob výkladu ustanovení § 706 odst. 1 o.z. odpovídá ustálené judikatuře.

V dané věci odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně v tom, že neuvěřil tvrzením žalované o danosti projevu jeho vůle nesoucí se k založení společné domácnosti s původní nájemkyní předmětného bytu.

Odvolacímu soudu lze přisvědčit v přiléhavém výkladu otázky, zda jeden a tatáž osoba může být účastníkem více spotřebních společenství (být příslušníkem více domácností). Z obsahu pojmu vedení společné domácnosti, resp. společného hospodaření plyne, že tato podmínka může být naplněna jen ve vztahu k jedné domácnosti, charakterizované objektivním kritériem společným uhrazováním společných potřeb a subjektivním hlediskem vůle takové osoby sdílet společnou domácnost (společné hospodaření) s dalšími konkrétními osobami. Uvedený výklad souvisí s důsledky, které zákon (tak typicky v ustanovení § 706 odst. 1 o.z., o jehož interpretaci v této věci jde) spojuje s naplněním tohoto pojmu. Odhlédne-li se od výjimečných časově omezených případů transformace někdejšího práva osobního (resp. společného) užívání bytu na právo nájmu (resp. právo společného nájmu) podle ustanovení § 871 o.z. ve znění účinném od 1. 1. 1992, je založeno na smluvním principu. Ustanovení § 706 odst. 1 o.z. zakládá právo nájmu ve prospěch zvláště kvalifikovaných subjektů v něm vyjmenovaných, u nichž převažuje příbuzenský vztah, za současné existence dalších dvou předpokladů, to je, že takové osoby (nebo osoba) vedly s původním nájemcem společnou domácnost a neměly vlastní byt. Svou povahou jde tedy o ustanovení, které vybočuje z pravidelného způsobu vzniku nájemního vztahu (totiž uzavřením smlouvy nájemní) a ze zákona zakládá jiný - náhradní - způsob vzniku takového nájemního vztahu, který je zřejmě odůvodněn jak respektováním příbuzenského vztahu, tak dalšími shora zmíněnými podmínkami. Je tedy zřejmé, že výklad tohoto ustanovení musí být spíše restriktivní, neboť v opačném případě by mohlo docházel k nežádoucímu omezení práv pronajímatele bytu. Z toho dále plyne, že ke vzniku práva nájmu podle tohoto ustanovení může dojít jen při prokázání vedení společné domácnosti s původním nájemcem (který zemřel), jež musí existovat v době jeho úmrtí. Jde tedy o výklad pojmu, zda fyzická osoba může být současně v postavení příslušníka více domácností. Tento závěr je zřejmě pojmově vyloučen. Ustanovení § 115 o.z., jež je použitelné i v jiných právních odvětvích (tak typicky v oblasti trestního práva hmotného a procesního) definuje pojem fyzické osoby jako příslušníka pouze jediného spotřebního společenství. Shodně k věci přistupují i předpisy práva finančního (srov. např. ust. § 12, § 15 zákona ČNR o daních z příjmů č. 586/1992 Sb., v platném znění). Ten, kdo tvrdí, že se shora uvedeným postupem stal nájemcem bytu, musí prokázat, že prvky charakterizující trvalé spotřební společenství mezi osobou uvedenou v § 706 odst. 1 o.z. a původním (později zemřelým) nájemcem bytu, byly na straně žalobce dány ku dni úmrtí nájemce. Absence byť i jednoho z předpokladů (totiž existence společné domácnosti s nájemcem a okolnost, že osoba uvedená v ustanovení § 706 odst. 1 o.z. neměla vlastní byt vylučuje možnost aplikace § 706 odst. 1 o.z. s důsledky vzniku nájemního vztahu vůči takové osobě. Abstraktně uvažováno, vedl by opačný výklad k nepřiměřenému omezení práv pronajímatele (zpravidla vlastníka nemovitosti, v níž se byt nachází, případně bytu ve vlastnictví pronajímatele), což by hraničilo s nepřípustným omezením jeho vlastnických práv z hlediska ústavněprávních předpisů. K tomu se sluší připomenout závěry ustálené judikatury, která vyžaduje průkaz společného bydlení trvalého, tedy takového, při němž jak nájemce bytu, tak i spolužijící osoba považují soužití za trvalou základnu pro uskutečňování potřeby bydlení a kdy spolužijící osoba považuje prostředí bytu nájemce za svůj domov a také nájemce toto jejich soužití takto chápe.

Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalované, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. června 2003

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu