28 Cdo 1792/2003
Datum rozhodnutí: 25.09.2003
Dotčené předpisy: § 5 odst. 5 předpisu č. 87/1991Sb., § 80 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1792/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a soudců JUDr. Petra Hübnera a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobkyně E. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ M. C., 2/ Z. C., oběma zastoupeným advokátem, 3/ J. C., zastoupenému advokátem, 4/ S. R., 5/ J. W., o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 43/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18.2.2003 č.j. 47 Co 370/2001 101, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 29.3.2001 č.j. 17 C 43/96 73 rozhodl Městský soud v Brně, že návrh, aby bylo určeno, že podílovými spoluvlastníky k nemovitostem, zapsaným u Katastrálního úřadu B. v katastru nemovitostí na LV č. 582 pro k.ú. Z. (ve výroku blíže specifikovaným) jsou žalovaní č. 1, 3, 4 a 5, se zamítá. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.

Žalobkyně se domáhala (poté, kdy v průběhu řízení byla připuštěna změna žaloby) shora požadovaného určení s tvrzením, že dne 27.9.1991 podala jako oprávněná osoba ze zák. č. 87/1991 Sb. řádnou výzvu k vydání svého spoluvlastnického podílu na nemovitostech, v žalobě specifikovaných, proti osobě povinné. Ta uzavřela dne 3.10.1991 dohodu o vydání nemovitostí s jinými oprávněnými osobami a uplatněný nárok žalobkyně byl pominut. Žalobkyně proto podala 23.3. 1992 proti osobám, jimž byla věc vydána, žalobu dle § 5 odst. 5 zák.č. 87/1991 Sb., vedenou pod sp.zn. 33 C 128/92 Městského soudu v Brně. Protože tyto osoby však v roce 1993 uzavřely mezi sebou dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k vydaným nemovitostem s účinky vkladu ke dni 15.9.1993, podala v tomto řízení žalobu na určení neplatnosti dohody o tomto vypořádání. Po uzavření darovací smlouvy mezi žalovanými ze dne 18.1.1995 podala též v jiném řízení žalobu o určení neplatnosti této darovací smlouvy (sp.zn. 45 C 187/96 Městského soudu v Brně). V roce 1999 žalobkyně navrhla připuštění změny žaloby v řízení pod sp.zn. 17 C 43/96 tak, aby v souladu s podmínkami povolení změny zápisu vlastnických práv v katastru nemovitostí bylo určeno, že vlastníky vydaných nemovitostí jsou osoby, kterým je vydala povinná osoba dle dohody o vydání ze dne 3.10.1991. Dle jejího názoru je třeba, aby byl vlastnický vztah k nemovitostem vrácen do stavu po uzavření dohody o vydání dle zák. č. 87/1991 Sb., neboť v řízení o vydání věcí dle § 5 odst. 5 cit. zák. by se mohly tyto osoby své povinnosti vydat jí její spoluvlastnický podíl na nemovitostech zprostit tvrzením, že nemovitosti již nevlastní. Naléhavý právní zájem na tomto určení odůvodňuje svým včas uplatněným, avšak povinnou osobou pominutým restitučním nárokem.

Rozsudkem ze dne 29.3.2001 č.j. 17 C 43/96 73 rozhodl Městský soud v Brně, že návrh, aby bylo určeno, že podílovými spoluvlastníky k nemovitostem, zapsaným u Katastrálního úřadu Brno město v katastru nemovitostí na LV č. 582 pro k.ú. Zábrdovice (ve výroku blíže specifikovaným) jsou žalovaní č. 1, 3, 4 a 5, se zamítá. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.

Soud I. stupně po podrobném dokazování ohledně aktuálního stavu vlastnických práv k předmětným nemovitostem v důsledku později uzavřených smluv po vydání nemovitostí povinnou osobou dle zák. č. 87/1991 Sb. a po zjištění stavu ostatních soudních sporů, vyvolaných žalobkyní v souvislosti s uplatňováním jejího tvrzeného restitučního nároku k nim, dospěl k závěru, že v daném sporu není dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalovaných k těmto nemovitostem ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř. Vyslovil právní názor, že na určení vlastnictví k nemovitostem je vždy naléhavý právní zájem, má-li být rozsudek určující vlastnické právo žalobce zaznamenán do katastru nemovitostí a tím dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru. Žaloba na určení vlastnictví je proto v zásadě přípustná jen tehdy, má-li být takto rozhodnuto ve prospěch žalobce, nikoli ve prospěch žalovaných. Výjimky, které jsou možné, na tento případ nedopadají. Vedle tohoto důvodu je nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení v této věci dán i tím, že žalobkyně opírá žalobu o určení vlastnického práva o tatáž rozhodná skutková tvrzení, jimiž odůvodňuje i žaloby vedené pod sp. zn. 45 C 187/96 a zejména sp. zn. 33 C 128/92, kdy ve všech řízeních argumentuje svým řádně uplatněným, avšak ze strany povinné osoby nedůvodně opomenutým restitučním nárokem, se snahou dosáhnout vydání svého ideálního spoluvlastnického podílu na nemovitostech. Svého nároku však může dosáhnout i jen jedinou žalobou, a to buď žalobou na vydání svého spoluvlastnického podílu proti osobám, jimž byla věc vydána, dle § 5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb., případně rovnocennou žalobou na určení svého spoluvlastnického práva k nemovitostem. Každý z těchto rozsudků by pak byl způsobilým podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí. Žalobkyně již takovou žalobu podala, a to na vydání svého spoluvlastnického podílu dle § 5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. pod sp.zn. 33 C 128/92 u Městského soudu v Brně, kde bude soud jako otázku předběžnou řešit i platnost dohody o vydání nemovitostí ze dne 3.10.1991 se zřetelem k tvrzení žalobkyně o opomenutí jejího restitučního nároku povinnou osobou. Není proto dán naléhavý právní zájem na určení spoluvlastnického práva žalobkyně (správně spoluvlastnických práv žalovaných) k nemovitostem podle stavu po vydání nemovitostí dohodou ze dne 3.10.1991, neboť její právní postavení ve vztahu k nemovitostem by se tím nijak nezměnilo ani nezlepšilo vzhledem k zápisům vlastnických práv v katastru nemovitostí, ani by na základě tohoto rozhodnutí o určení vlastnictví žalovaných nedosáhla účelu, který sleduje, tj. vydání svého spoluvlastnického podílu na nemovitostech. Z tohoto důvodu proto soud I. stupně žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18.2.2003 č.j. 47 Co 370/2001 101 potvrdil rozsudek soudu I. stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu I. stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, neboť právní postavení žalobkyně je dostatečně ošetřeno již žalobou na vydání spoluvlastnického podílu projednávanou v řízení pod sp. zn. 33 C 128/92 Městského soudu v Brně, kde povinnými osobami dle § 5 odst. 5 zák.č. 87/1991 Sb. jsou ty osoby, jimž byly nemovitosti vydány, bez ohledu na další převody vlastnického práva k těmto nemovitostem (v tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 2 Cdon 1030/97). Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek dle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil. Výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a prvými třemi žalovanými odůvodnil dle § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o.s.ř. procesním úspěchem žalovaných, zatímco čtvrtá a pátý žalovaní náklady nepožadovali .

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala ze splnění podmínek stanovených ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř. Na podporu svého názoru o přípustnosti dovolání argumentovala tvrzením, že Krajský soud v Brně v obdobné věci rozhodl zcela rozdílně, když žalobě na určení vlastnického práva po podání žaloby dle § 5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. vyhověl. Konkrétní rozhodnutí krajského soudu neoznačila. Poukazovala dále na to, že žalovaní věděli, že včas uplatnila své restituční nároky u povinné osoby, a že si mezi sebou vypořádali dohodou spoluvlastnické vztahy k předmětným nemovitostem až poté, kdy jim byla doručena její žaloba dle § 5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb., vedená pod sp.zn. 33 C 128/1992. Je proto v rozporu se zákonem, když oprávněné osoby nakládají s majetkem,, aniž by respektovaly řádně uplatněný restituční nárok další oprávněné osoby; z toho důvodu se na ně též vztahuje ustanovení § 9 odst. 1 cit. zákona. Tuto morální stránku chování oprávněných osob soudy obou stupňů dle žalobkyně přehlédly. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce dle jejího názoru zásadní právní význam, neboť se bezprostředně dotýká jejího nároku na vydání vlastnického podílu. Nesdílí názor odvolacího soudu, že její právní postavení je dostatečně ošetřeno již žalobou na vydání spoluvlastnického podílu k nemovitostem. Pokud totiž povinné osoby nevlastní předmětné nemovitosti, není již významné, že si soud bude platnost jejich smluv o převodu nemovitostí řešit jako otázku předběžnou, neboť ani případný vyhovující rozsudek, podle něhož budou tyto osoby povinny vydat jí její spoluvlastnický podíl na nemovitostech, nebude vykonatelný a pro katastrální úřad nepoužitelný. Proto musí být vlastnické vztahy k nemovitostem stejné jako po podepsání dohody o jejich vydání ze dne 3.10.1991. Odvolacímu soudu vytýkala, že jeho postup ji poškozuje v jejím právu vlastnit majetek, jakož i v jejím právu na ochranu vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z těchto důvodů navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Prvý žalovaný ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání pouze uvedl, že nesouhlasí s důvody dovolání, dle jeho názoru soudy obou stupňů ve věci rozhodly správně a není zde důvod pro zrušení napadených rozhodnutí.

Čtvrtá žalovaná v písemném vyjádření k dovolání opakovala své námitky, vznesené v průběhu řízení před soudy obou stupňů. Zejména namítala, že žalobkyně nesplňuje podmínky oprávněné osoby dle zák. č. 87/1991 Sb., neboť nemá státní občanství České republiky a nemá zde ani trvalý pobyt. Je občankou Spolkové republiky Německo, kde také trvale bydlí. Všechny její spory, které vede, považuje žalovaná za bezdůvodné.

Pátý žalovaný v písemném vyjádření k dovolání opakoval, že se finančně vypořádal s J. C. a v B. již žádnou nemovitost nevlastní.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vycházel při posuzování tohoto dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 1, 15 a 17 zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. V souladu s těmito ustanoveními postupoval dovolací soud dle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001, proto v odůvodnění tohoto usnesení jsou jeho ustanovení uváděna ve znění této novely.

Dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve věci samé. Nešlo tu o potvrzení rozsudku soudu I. stupně, jímž by tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který by dřívější rozhodnutí soudu I. stupně zrušil (srov. § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Bylo proto nutné posoudit přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu pro právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě posuzovaly soudy obou stupňů otázku existence naléhavého právního zájmu na určení spoluvlastnického práva žalovaných k předmětným nemovitostem za situace, kdy již dříve žalobkyně uplatnila svůj tvrzený restituční nárok na vydání spoluvlastnického podílu k těmto nemovitostem proti osobám, jimž byly nemovitosti vydány, žalobou dle § 5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. Odvolací soud dospěl ke shodnému závěru se soudem I. stupně, že k uspokojení restitučních nároků žalobkyně upravuje restituční zákon zvláštní právní prostředek, a to právě žalobu dle § 5 odst. 5 cit. zákona, kde v řízení zahájeném touto žalobou bude soud řešit jako předběžné mimo jiné i otázky platnosti smlouvy o vydání věcí povinnou osobou i smluv o převodech vlastnických práv k nemovitostem mezi oprávněnými osobami po vydání nemovitosti povinnou osobou, zejména pak právní význam těchto následných převodů vlastnictví a jejich dopad na vlastní restituční nárok žalobkyně jako opomenuté osoby ve vztahu k právní úpravě dle § 5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. Oba soudy shodně uzavřely, že za této situace zde nemůže být dán naléhavý právní zájem na určení spoluvlastnického podílu žalovaných k nemovitostem dle stavu ke dni účinnosti dohody ze dne 3.10.1991 o vydání věcí povinnou osobou.

Přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ve spojení s odstavcem třetím tohoto ustanovení, jehož se žalobkyně dovolává, není dána, neboť rozhodnutí odvolacího soudu neřeší otázku, která by nebyla dosud dovolacím soudem řešena, přičemž jeho rozhodnutí je s touto judikaturou v souladu. Ani argumentace dovolatelky, že přípustnost dovolání je dána tím, že Krajský soud v Brně rozhodl v jiné - blíže nespecifikované - věci odlišně, když vyhověl žalobě na určení vlastnického práva po podání žaloby dle § 5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb., není opodstatněna. Vedle okolnosti, že dovolatelka toto rozdílné rozhodování krajského soudu nedokládá konkrétním rozhodnutím, je podstatné, že dovolacímu přezkumu je v tomto řízení podrobeno rozhodnutí odvolacího soudu, v němž je předmětná právní otázka řešena konformně s judikaturou dovolacího soudu; přezkoumávané rozhodnutí proto není rozhodnutím, v němž by byla řešena právní otázka, která je odvolacími soudy ve vztahu k rozhodování dovolacího soudu řešena rozdílně.

Podle § 5 odst. 5 zák.č. 87/1991 Sb., o zmírnění některých majetkových a jiných křivd v období od 25.2.1948 do 1.1.1990, ve znění pozdějších předpisů, byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v odstavci 2 nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28.2.2001 sp.zn. 28 Cdo 180/2001 vyslovil v obdobné věci právní názor, že úspěšného uplatnění nároku dle § 5 odst. 5 zák.č. 87/97 Sb. lze dosáhnout pouze žalobou na vydání věci, nikoli určovací žalobou, přičemž žalobní návrh může znít přímo na vydání věci anebo na vyslovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci.

K povaze nároku oprávněné osoby dle § 5 odst. 5 zák.č. 87/1991 Sb. za situace, kdy osoba, jíž byla věc vydána, ji později převedla na jiného, se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 6.2.2001 sp. zn. 28 Cdo 434/2000. Přestože je zde řešen případ osoby, která se stala oprávněnou až na základě nálezu Ústavního soudu ČR publikovaného jako č. 164/1994 Sb., lze názor zde vyslovený přiměřeně aplikovat i v této věci. Nejvyšší soud dovodil, že dle § 5 odst. 5 cit. zák. mohou oprávněné osoby svůj nárok proti jiné oprávněné osobě, jíž byla věc vydána a která ji v mezidobí převedla na jiného, uplatnit žalobou na vydání bezdůvodného obohacení. Z tohoto závěru také implicitně vycházel Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 14.5.2003 sp.zn. 28 Cdo 792/2002, kde se vyslovil k předpokladům úspěšnosti žaloby a povaze nároku dle § 5 odst. 5 cit. zák. pro případ, kdy osoba, jíž byla věc ze strany povinné osoby vydána, ji později převedla na jiného. V odůvodnění svého zrušujícího usnesení m.j. uvedl: Bylo nutné, aby bylo ..objasněno, zda nároky žalobce byly řádně a včas uplatněny jako oprávněnou osobou u povinné osoby (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a zda tu došlo k uzavření po všech stránkách platné dohody o vydání věcí mezi povinnou osobou a žalovaným (srov. rozhodnutí pod č. 18/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože tu jde o žalobu o vydání věci soud může pro účely tohoto řízení posoudit platnost smlouvy (dohody), i když účastníky řízení nejsou všechny osoby, které smlouvu uzavřely (viz. rozhodnutí č. 53/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při výkladu § 5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. s podpůrným použitím § 4 odst. 1 téhož zákona bylo třeba objasnit, zda oběma těmito ustanoveními je skutečně sledován týž účel, a také to, zda ustanovení § 5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. má na zřeteli jen nárok na vydání věci (věcí) anebo případně i nárok jiného druhu ohledně věci, kterou by již nebylo možné vydat.

Z výše uvedených rozhodnutí dovolacího soudu je zřejmé, že nárok tzv.opomenuté oprávněné osoby ve smyslu § 5 odst. 5 zák.č. 87/1991 Sb. lze uplatnit žalobou na vydání věci, příp. žalobou na nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání věci; tam, kde oprávněná osoba, jíž byla věc vydána, tuto věc, event. její část zahrnující podíl opomenuté oprávněné osoby, převedla na jiného, závisí na skutkových okolnostech každého jednotlivého případu, zda je opomenuté osobě zachován proti tomu, komu byla věc vydána povinnou osobou, nárok na vydání věci (na uzavření dohody o vydání věci) či na jiné plnění, zejména vydání bezdůvodného obohacení, získaného na úkor opomenuté oprávněné osoby. Jde tedy vždy o možnost žalovat na plnění dle speciálního ustanovení § 5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. a nelze se uspokojení tohoto restitučního nároku domáhat žalobou na určení vlastnického práva, tím méně vlastnického práva osob, které jsou v postavení účastníků na straně žalované. Na takovém určení, které nemůže vést k uspokojení restitučních nároků žalobkyně, není dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř., jak správně dovodily soudy obou stupňů, a již z tohoto důvodu musí být žaloba na určení vlastnického práva, odůvodněná však tvrzeními rozhodnými z hlediska nároku dle § 5 odst. 5 zák.č. 87/1991 Sb., zamítnuta. Dovolací soud se v této souvislosti nemůže vyjadřovat k postupu soudu v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 33 C 128/92 Sb., kde žalobkyně uplatnila své nároky proti oprávněným (ve vztahu k žalobkyni povinným) osobám dle § 5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb., a to jak po stránce jeho procesní, tak hmotněprávní. Je nepochybné, že to je právě řízení pod sp.zn. 33 C 128/92 Sb., v němž budou řešeny hmotněprávní otázky povahy a důvodnosti uplatněného restitučního nároku žalobkyně. Zde bude posouzena i důvodnost námitek, které vznesla žalovaná Sylvie Rozumová v písemném vyjádření k dovolání, neboť jak sama uvedla, vznesla je ve všech sporech vyvolaných žalobkyní. Tyto námitky (tj. že žalobkyně není občankou ČR a nemá zde trvalý pobyt) nejsou z hlediska posouzení přípustnosti dovolání v této věci rozhodné.

Právní posouzení věci odvolacím soudem se tak v daném případě neodchyluje od dosavadní judikatury dovolacího soudu a z tohoto hlediska proto není jeho potvrzující rozsudek tím rozhodnutím, které by bylo zásadního právního významu ve smyslu § 137 odst. 1 písm. c/ ve spojení s odst. 3 cit. ustanovení. Z tohoto důvodu není podané dovolání přípustné.

Není-li dána přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nemůže se dovolací soud zabývat ani existencí tvrzených vad řízení, které žalobkyně spojuje s porušením jejích práv zaručených Listinou základních práv a svobod.. Nad rámec tohoto závěru dovolací soud poznamenává, že při uplatnění restitučního nároku na vydání věci dle zák.č. 87/1991 Sb. není předmětem řízení ochrana vlastnického práva tzv. oprávněné osoby, která se o vlastnictví věci teprve uchází, a že zamítnutím takového návrhu nejde o neoprávněný zásah soudu do práv každého vlastnit majetek a pojmově nemůže být ani odmítnutím ochrany vlastnického práva. Tím méně se může jednat o zásah do práva žalobkyně vlastnit majetek či do jejího práva na ochranu vlastnického práva, jestliže se v tomto řízení domáhala nikoli svého restitučního nároku, ale určení, že vlastníky nemovitostí byli k určitému okamžiku žalovaní.

Z výše uvedených důvodů dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti dle § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř., proto je dle § 234b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn v souladu s § 243b odst. 5 a § 224 odst. 1 o.s.ř. ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., výkladem a contrario; žalovaným M. C., Z. C., S. R. a J. W. v dovolacím řízení náklady nevznikly, přičemž písemné vyjádření J. C. k dovolání nelze pro jeho strohost považovat za úkon právní služby dle § 11 odst. 1 až 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. září 2003

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu