28 Cdo 1790/2011
Datum rozhodnutí: 05.12.2012
Dotčené předpisy: § 451 odst. 1 obč. zák., § 451 odst. 2 obč. zák.




28 Cdo 1790/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně A. P., zastoupené JUDr. Miroslavou Srbovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Korunní 104, proti žalované E. B., zastoupené JUDr. Veronikou Faltysovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, o zaplacení 240.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 110/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2010, č. j. 68 Co 390/2010-176, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í:

O žalobě na zaplacení 240.000 Kč s příslušenstvím, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 1. 2010, č. j. 10 C 110/2006-155. Ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 70.344 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále výrokem sub. II. zamítl žalobu o zaplacení 169.656 Kč s příslušenstvím ve znění blíže specifikovaném ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně. Výrokem sub. III. rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a výrokem IV., V. o povinnosti žalované uhradit náklady řízení státu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení úroků z prodlení z částky 240.000 Kč za dobu od 26. 4. 2004 do 24. 4. 2006, zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil. Ve výroku II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (výrok II.) a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok III.) a ve výrocích o náhradě nákladů řízení státu (výrok IV. a V.). Odvolací soud dále ve výroku III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně v plném rozsahu a ztotožnil se s jeho právním posouzením.
Podle odvolacího soudu podílovému spoluvlastníku, který užívá společnou věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, vzniká bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 451 odst. 1, 2 o. z. Zaujal názor, že podílový spoluvlastník není schopen spotřebované plnění v době výkonu práva nájmu vrátit, proto musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1596/2009 a 28 Cdo 3316/2009.
Vzal za prokázané, že vlastníkem domu č. p. 533 a pozemku parcely č. 1413 a 1414 vše v k. ú. B. byly v rozhodné době v roce 2004 až 2006 žalobkyně v podílu 3/8, žalovaná v podílu 1/4 a M. P., (která není účastnicí řízení), v podílu 3/8. Mezi účastnicemi nebylo sporu o tom, že žalobkyně předmětné nemovitosti neužívá. Soud prvního stupně správně vyšel ze zjištění, že žalovaná užívá bytovou jednotku o výměře 96,45 m2 a M. P. bytovou jednotku o rozloze 93,98 m2. Ze znaleckého posudku Ing. L. K. zjistil, že podlahová plocha obou bytových jednotek činí celkem 190,43 m2, přičemž z této podlahové plochy má žalovaná právo na užívání 47,6 m2, což odpovídá výši jejího spoluvlastnického podílu. Přisvědčil správnosti závěrů soudu prvního stupně správně dovodil, že žalovaná nad rámec svého spoluvlastnického podílu užívá 48,85 m2 podlahové plochy bytových jednotek.
Pokud jde o obvyklou tržní cenu nájemného stanovenou u bytové jednotky užívané žalovanou, odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně , který vyšel při stanovení tržního nájemného z posudku Ing. Jana Beneše, který při stanovení obvyklé tržní ceny nájemného zohlednil inzerovanou cenu nájmu v nabídce realitních kanceláří u srovnatelných objektů v dané lokalitě a čase, která činí 150,- Kč/m2/měsíc a ponížil ji o 20 %, neboť realizovaná cena je nižší než nabídková. Odvolací soud považoval za nedůvodnou odvolací námitku žalobkyně, že měl být proveden důkaz skutečně realizovanými nájemními smlouvami, výslechem realitního makléře či vypracováním revizního znaleckého posudku.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně při stanovení výše bezdůvodného obohacení žalované správně přihlédl k tomu, že nemovitosti jsou i ve spoluvlastnictví Magdaleny Pacovské, a pokud tedy žalovaná nad rámec svého spoluvlastnického podílu užívá bytovou jednotku o 48,85 m2, pak při ceně tržního nájemného 120,- Kč/m2/měsíc se obohacuje měsíčně o částku 5.862,- Kč na úkor obou dalších spoluvlastnic nemovitosti. Každá z nich je spoluvlastnicí 3/8 nemovitostí, proto vůči každé z nich se žalovaná v rozhodné době obohacovala o částku 2.931,- Kč měsíčně. Podle odvolacího soudu nelze považovat za správnou úvahu odvolatelky, že pokud M. P. užívá bytovou jednotku nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemůže se již podílet na bezdůvodném obohacení, které jí vzniklo užíváním dalšího bytu žalovanou. Žalobkyni náleží vůči žalované právo na vydání jen toho, oč se žalovaná obohatila na její úkor. Případné další vyrovnání mezi dalšími spoluvlastnicemi nemovitostí není předmětem tohoto sporu.
Odvolací soud rovněž neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že žalovaná užívá více sklepních a půdních prostorů, než zjistil soud prvního stupně. Znaleckým posudkem Ing. Ladislava Kubíka bylo prokázáno, že podlahová plocha sklepů a chodeb činí 82,53 m2 a podlahová plocha půdy činí 88,17 m2. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně tedy vyslovil závěr, že žalovaná z uvedených prostor naopak užívala mnohem méně, než připadalo na její spoluvlastnický podíl. Pokud jde o užívání zahrady, bylo postaveno najisto, jakou část zahrady která ze spoluvlastnic užívala pro svoji potřebu, a že žalovaná užívala část zahrady situovanou před nemovitostí, tzv. předzahrádku, zčásti oplocenou plůtkem a část pozemků před garáží až k vysazeným rybízům, který je situován k jihu, tedy 1/4 zahrady. M. P. s rodinou užívala část zahrady za nemovitostí odpovídající podílu 3/4. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že ani za užívání zahrady nemá žalobkyně vůči žalované právo na vydání bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud též přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že přiznat žalobkyni úroky z prodlení by bylo v rozporu s dobrými mravy proto, že žalovaná prostřednictvím své právní zástupkyně již v dopise ze dne 27. 10. 2004, kterým odvolací soud zopakoval důkaz, nabízela žalobkyni úhradu částky 3.000,- Kč měsíčně za to, že užívá nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Učinila tedy žalobkyni vyšší nabídku, než jaká odpovídá reálnému nároku žalobkyně tak, jak byl zjištěn v řízení. Vyslovil, že při posouzení rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 o. z. je třeba dbát účelu úroků z prodlení, spočívajícího v sankcionování dlužníka za porušení povinnosti splnit dluh řádně a včas . Odepřít ochranu práva věřitele je proto možno tehdy, pokud požadavek na úrok z prodlení toto hledisko přehlíží a nevychází ze smyslu institutu prodlení. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1024/2010. Podle odvolacího soudu taková podmínka je v dané věci splněna.
Proti uvedenému rozsudku (do části obsažené ve výroku II., III.) odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítala, že předmětný dům byl ve spoluvlastnictví třech spoluvlastnic a nebyl reálně ani fakticky rozdělen s tím, že žalovaná s třetí spoluvlastnicí užívaly v domě oba byty, sklepy a společné části domu. Podle dovolatelky ustanovení § 137 o. z. vyjadřuje spoluvlastnický podíl míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci, v daném případě především k domu s tím, že v souladu se zákonem je každý vlastník oprávněn předmět svého vlastnictví mimo jiné i užívat.
Nesouhlasila se se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná užívala předmětný dům a zahradu nejen na úkor žalobkyně, ale i na úkor třetí spoluvlastnice, která není účastníkem řízení. Tvrdila, že předmětný dům jako celek i zahrada byl užíván rovněž třetí spoluvlastnicí nad rozsah jejího spoluvlastnického podílu a tedy na úkor žalobkyně, která ani dům ani zahradu nemohla užívat, ta však třetí ze spoluvlastníků nažalovala, neboť se s ní na vypořádání za její nadužívání dohodla. Podle dovolatelky byl soud povinen v souladu se zákonem vycházet z užívání nemovitosti jednotlivými spoluvlastníky jako celku a měl dům, resp. jeho obytnou plochu o velikosti 190,43 m2 rozdělit mezi všechny spoluvlastnice podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů. Vytýkala odvolacímu soudu, že otázku vzniku bezdůvodného obohacení zvažoval pouze v rámci užívání obytných prostor v prvním nadzemním podlaží domu, tedy pouze části společného domu bez zřetele na užívání společného domu jako celku. Tvrdila, že ze skutkového zjištění obou soudů, že dům užívala žalovaná a třetí spoluvlastnice, nebyl učiněn odpovídající právní závěr.
Dovolatelka rovněž nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že přiznání úroků z prodlení ode dne podání žaloby, by bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná dopisem ze dne 27. 10. 2004 žalobkyni nabízela za nadužívání domu nad rozsah spoluvlastnického podílu částku 3.000 Kč. Poukazovala na skutečnost, že žalovanou nic neomezovalo v tom, aby částku 3.000 Kč za nadužívání nemovitosti žalobkyni měsíčně poukazovala. Podle dovolatelky je v rozporu s dobrými mravy, že odvolací soud potvrdil právní názor odvolacího soudu, aniž zhodnotil skutečnost, že žalovaná za nadužívání nemovitosti žalobkyni nic neuhradila. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupena advokátkou, podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., t. j. pro nesprávné právní posouzení věci. Dospěl poté k závěru, že dovolání v této věci není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1638/99; dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 19/1995). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45). Právním předpisem (právem) jsou zde především normy práva hmotného, v případech, kde se věci (předmětu řízení) týkají i procesněprávní předpisy, je třeba správně aplikovat rovněž tyto právní normy.
V projednávané věci dovolací soud plně odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které vychází z konstantního výkladu tam uvedených ustanovení a dopadá na skutková zjištění v této konkrétní věci.
Je vhodné dodat, že obdobnou problematikou se Nejvyšší soud ČR zabýval rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011. Ve shora citovaném rozhodnutí zaujal názor, že pokud spoluvlastník je (v rámci svého podílu) oprávněn užívat celou věc, ještě neznamená, že ji může bez dalšího užívat nad rámec podílu na úkor ostatních spoluvlastníků. Majetkový prospěch dosažený tímto užíváním považuje judikatura tradičně za obohacení získané bez právního důvodu; dovolací soud neshledává podmínky a nezná přesvědčivé důvody pro odklon od tohoto judikatorně ustáleného závěru. Dovolací soud v uvedeném rozhodnutí tedy uzavřel, že užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. o. z.).

S ohledem na výše uvedené dovolací soud převzal závěry odvolacího soudu, že v dané věci byly splněny zákonné předpoklady bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1, 2 o. z. a tyto náležitě posoudil v souladu s dosavadní výkladovou praxí, aniž by otázky namítané dovolatelkou představovaly otázku zásadního právního významu.
Pokud dovolání směřovalo proti důvodům rozsudku odvolacího soudu o odepření žalobního nároku na úrok z prodlení spočívajícím v odkazu na rozpor s dobrými mravy, pak se dovolací soud ztotožňuje předně s právním posouzením věci, jak ji provedl odvolací soud. Z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí je totiž patrno, že respektoval dosavadní výkladovou praxi k citovanému ustanovení, podle níž požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institut prodlení, nevycházel by z jeho smyslu, případně by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2895/99 ze dne 29. 3. 2001). Stejně tak měl odvolací soud evidentně na zřeteli důsledky plynoucí z právní věty uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 633/2002 ze dne 12. 8. 2003, podle něhož ustanovení § 3 odst. 1 o.z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem nevymezeného okruhu. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu.
Z hlediska přípustnosti dovolání , resp. uplatnění dovolacího důvodu dovolatelem, směřujícím proti posouzení podmínek aplikace ustanovení § 3 odst. 1 o.z. odvolacím soudem, jsou rozhodující závěry dosavadní soudní praxe, která zdůrazňuje, že pokud je řešení konkrétní právní otázky spojeno s posuzováním jedinečného skutkového základu, nečiní to rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1731/99 ze dne 15. 2. 2001, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, rozsudek téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 3226/2009 ze dne 10. 3. 20910, usnesení téhož soudu sp. zn. 29 Cdo 821/2000 ze dne 9L. 1. 2001 a další) počívá-li tedy právní posouzení odvolacího soudu na hodnocení skutkových okolností konkrétního případu, vymyká se otázka předložená dovolacímu přezkumu pojmu otázky zásadního významu s důsledky nepřípustnosti uplatnění takového dovolacího soudu.
Ve světle shora uvedených zákonných ustanovení a zmíněných výkladových závěrů dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není přípustné, neboť otázka předložená dovolacímu přezkumu nesplňuje požadavek otázky zásadního právního významu.
Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. prosince 2012 JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu