28 Cdo 1787/2015
Datum rozhodnutí: 06.10.2015
Dotčené předpisy: § 11a předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 1787/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce B. D. , zastoupeného JUDr. Danielou Filipovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Pecháčkova 8, proti žalované České republice Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků , vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 13/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. února 2015, č. j. 21 Co 458/2014-929, takto:

Dovolání se odmítá .

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové poté, co vyloučil věc týkající se převodu pozemkové parcely č. 88/5 v katastrálním území P. p. S. k samostatnému projednání a rozhodnutí potvrdil (částečný) rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 22. července 2014, č. j. 7 C 13/2012-895, jímž tento soud uložil žalované povinnost uzavřít s žalobcem smlouvy o bezúplatném převodu ve výroku označených pozemků, nacházejících se v katastrálních územích P. p. S. (bod 1 koncipované smlouvy), L. (bod 2) a D. M. Ú. (bod 3), k uspokojení nároku žalobce oprávněné osoby na převod náhradních pozemků za pozemky, které mu nelze vydat, plynoucí z označených rozhodnutí pozemkového úřadu (§ 11 odst. 2, § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů dále jen zákon o půdě ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejich vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. § 237 o. s. ř.).

K dané právní problematice se Nejvyšší soud vyslovil především v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 (uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž formuloval a odůvodnil závěr, že důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad; srov. § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba při liknavém postupu fondu vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalovaného . [V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud reagoval i na změnu právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněných osobám, k níž došlo z účinností od 14. 4. 2006, zákonem č. 131/2006 Sb., uzavíraje, že ani postup podle nového ustanovení § 11a zákona o půdě (jež zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek Pozemkového fondu) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností Pozemkového fondu k převodu náhradích pozemků.]

Odkazuje též na rozhodovací praxi Ústavního soudu (zejm. na nález ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. října 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05), Nejvyšší soud znovu připomněl, že poskytování náhradích pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem Pozemkového fondu, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Dodal, že takové rozhodnutí soudu, v němž bude Pozemkovému fondu ČR (předchůdce žalované) uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve vztahu k ostatním osobám oprávněným pokládat za diskriminující a že takové rozhodnutí je v souladu s principem ovládající soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva ( vigilantibus iura scripta sunt).

Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup Pozemkového fondu ČR (nyní pozemkového úřadu) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, jenž je spolu s ostatními rozhodnutím Nejvyššího soudu dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).

Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu pozemkového úřadu (jeho předchůdce Pozemkového fondu ČR) je pak především otázkou skutkových zjištění. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole nejsou zjevně nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantních hlediskům, jak byly zformulovány též citovanou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, nebo znovu i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).

Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu se shora citovanou judikaturou, měl-li odvolací soud na zřeteli nejenom dobu prodlení žalované (jejího předchůdce) s uspokojením nároku žalobce, ale vzal-li v úvahu též další okolnosti případu, jejichž zhodnocením dospěl k závěru, že postup žalované lze i ve věci nyní posuzované kvalifikovat jako liknavý a diskriminační (viz zjištění o aktivním přístupu žalobce, v kontrastu s jednáním žalované, resp. jejího právního předchůdce, jenž bez legitimního důvodu posléze znemožnil žalobci účast v nabídkových řízeních, uspokojování nároku ztěžoval i nesprávným oceněním žalobci odňatých a nevydaných pozemků a při uspokojování nároků upřednostňoval jiné osoby).

Uvedené závěry patří k závěrům skutkovým, pro které rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejichž případnou kritikou nemůže být založena přípustnost dovolání (na ní lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014 (jímž odvolací soud aproboval závěry soudů nižších stupňů, že v konkrétní věci jím tehdy posuzované nelze postup žalované označit za liknavý, svévolný či diskriminační) nelze mít za případný, bylo-li označené rozhodnutí vydáno za zcela jiných skutkových okolností, kdy liknavost a svévole na straně Pozemkového fondu nebyla doložena (kdy se oprávněná osoba ač tak postupovat mohla bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky žalovaného nezajímala).

Jelikož relevantní právní otázky, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil napadeným rozsudkem v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a Nejvyšší soud neshledává přesvědčivé důvody, pro které by tyto v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešené právní otázky měly být posouzeny jinak, dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).

O náhradě nákladů, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodnou soudy nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. října 2015

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu