28 Cdo 1787/2002
Datum rozhodnutí: 16.07.2003
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 1787/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce V. G., zastoupeného obecnou zmocněnkyní JUDr. I. G., proti žalovanému M. N., zastoupenému advokátem, o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 4 C 197/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18.4.2002, čj. 27 Co 102/2002-268, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Předmětem řízení je návrh žalobce na přechod vlastnického práva žalovaného ke stavebnímu pozemku č. 148 a zahradě č. 93/14 v B., podle § 8 odst. 1 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Oba pozemky původně tvořily část pozemku č. 93/1 v B., jež byla bez právního důvodu odňata jeho matce A. G. a ponechána v užívání A. R., babičce žalovaného. Poté, co si uživatelka postavila spolu se svým manželem na uvedených pozemcích domek, dosáhli její dědici uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání, jež posléze přešlo v právo vlastnické.

Okresní soud Praha-východ opakovaně žalobu zamítl; poprvé rozsudkem z 26.5.1999 s odůvodněním, že A. R. pozemky vydržela pro stát a nedošlo tedy k jejich přechodu na stát z důvodů uvedených v § 6 odst. 1 zákona o půdě. Po zrušení tohoto rozsudku odvolacím soudem rozhodl soud prvního stupně znovu, rozsudkem ze dne 19.9.2001. Podle jeho názoru došlo k přechodu pozemků na stát na základě prohlášení finančního odboru ONV P. na základě vydržení, a nebylo prokázáno ani naplnění některé skutkové podstaty uvedené v § 8 odst. 1 zákona o půdě při nabytí pozemků žalovanými.

Na základě odvolání žalobce Krajský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyslovil přechod vlastnického práva žalovaného k oběma pozemkům na žalobce, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právními závěry. Vyložil, že k právním účinkům vydržení vlastnictví podle tehdy platného § 116 odst. 1 a § 145 ObčZ mohlo dojít jen na základě oprávněné držby, tj. držitel musel být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že věc mu vlastnicky náleží. Dobrá víra musela zahrnovat i právně způsobilý důvod nabytí držby jako atributu vlastnického práva. Odvolací soud dovodil, že tak tomu nebylo u A. R., která se stala vlastnicí jiného pozemku , a to p.č. 318/8 v B. Byla si vědoma závazku založeného kupní smlouvou k tomuto pozemku, totiž respektovat jeho budoucí výměnu za část pozemku č. 93/1 v B. ve vlastnictví A. G., s tím, že v budoucnu mělo dojít k převodu tohoto pozemku do vlastnictví jednotného zemědělského družstva, s nímž bude směna dojednána. A. R. proto v době, kdy začala část pozemku č. 93/1 v B. užívat (dnes pozemky č. 148 a 93/14), nemohla být v dobré víře, že jí takto oddělený pozemek náleží, a ani později nedošlo k takové skutečnosti, která by mohla představovat způsobilý důvod pro vznik její dobré víry, že je vlastníkem pozemku. Takovým důvodem nebyla okolnost, že si spolu s manželem na pozemku postavili domek čp.113. V roce 1984 převedla svůj podíl na domku na svou dceru. Neuzavřela ani směnnou smlouvu se zemědělským družstvem, které užívalo její pozemek č. 318/8 v B., tento pozemek byl nepřetržitě v jejím vlastnictví a po její smrti byl předmětem dědictví. Odvolací soud uzavřel, že pokud na základě této situace vydal finanční odbor ONV P. prohlášení o vydržení pozemků pro stát, což mělo za následek zápis vlastnictví státu v evidenci nemovitostí, šlo o postup porušující obecně uznávaná lidská práva, tj. vlastnické právo A. G. ve smyslu § 6 odst. 1 písm.r) zákona o půdě. Protiprávní zvýhodnění žalovaných spatřoval a tom, že uživatel pozemku byl zvýhodněn zřízením práva osobního užívání k takto získanému pozemku, s následným přechodem do vlastnictví podle § 872 odst. 1 ObčZ ve znění dle zákona č. 509/1991 Sb. Dovodil totiž souvislost mezi prohlášením ONV P. o vydržení pro stát a zřízením práva osobního užívání pozemku ve prospěch vlastníků domu čp.113. Rovněž vyšel z toho, že i když je stavební pozemek č. 148 je zastavěn stavbou, nebránilo by to jeho vydání, protože stavba byla postavena předtím, než pozemek přešel do vlastnictví státu (§ 11 odst. 1 písm.c) zákona o půdě).

Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž navrhl jeho zrušení. I když dovolání neobsahuje výslovné označení dovolacího důvodu, podle jeho obsahu lze usoudit, že dovolatel napadá správnost právního posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu § 241a odst. 2 písm.b) OSŘ. V prvé řadě mu vytýká závěr, že A. R. nebyla v dobré víře, že jí pozemek náleží, a že nezhodnotil z tohoto hlediska obsah kupní smlouvy na pozemek č. 318/8 v B., v němž se konstatuje, že pozemek A. G. č. 93/1 v B., který měla užívat namísto pozemku č. 318/8 tamtéž, připadne v budoucnu do vlastnictví JZD, o čemž dle obsahu smlouvy bylo již Krajským národním výborem v P. právoplatně rozhodnuto. Pozemek byl také již vykolíkován předtím, než jej začala A. R. užívat. Státní orgány pak s rodinou R. jednaly jako s vlastníky pozemku, povolili jim vyhloubení studny, vybudování chaty a její následnou přestavbu na rodinný dům. Navíc se žalovaný dovolává zásady, že v pochybnostech se má zato, že držba je oprávněná. Okolnost, že pozemek č. 318/8 v B. zůstal ve vlastnictví A. R. a po její smrti byl předmětem dědictví, nepovažuje za rozhodující k vydržení vlastnictví k části pozemku č. 93/1 v B. podle jeho názoru došlo již v roce 1961 podle § 115 a násl. ObčZ ve znění platném do roku 1964. Okolnost, že tento pozemek nebyl ve vlastnictví A. R., se žalovaný dozvěděl až v průběhu dědického řízení a v souladu s právním řádem platným v té době jednal se státními orgány o vydržení pozemku ve prospěch státu a zřízení práva osobního užívání. Dovolatel také poukazuje na to, že A. G. žalovala stát na určení vlastnictví a v řízení byly provedeny důkazy o dobré víře A. R., že jí pozemky náleží. Pokud svědci vypovídali, že pozemek byl stále ve vlastnictví A. G., nebylo prokázáno, že by v tomto směru někdy mluvili s A. R.

Dovolatel dále uvádí, že mu není zřejmé, z čeho odvolací soud usoudil, že došlo k protiprávnímu zvýhodnění žalobce (správně zřejmě žalovaného) v době zřízení práva osobního užívání, k němuž došlo 12.9.1989, avšak registrováno bylo až 9.1.1990 z důvodu vyčkávání výsledku soudního řízení. Rovněž poukazuje na to, že k zápisu vlastnictví čs. státu došlo již v roce 1986. Pokud by bylo jednáno s ohledem na osobu žalovaného, došlo by k zřízení práva osobního užívání dříve. Nešlo ani o postup v rozporu s právními předpisy, když přeměna práva osobního užívání na vlastnictví byla učiněna přímo zákonem.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Dovolání splňuje předpoklady stanovené v § 240 a 241a OSŘ a je přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (§ 237 odst. 1 písm.a) OSŘ). Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek z důvodů uvedených v dovolání, přičemž dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Právní posouzení soudu není správné, jestliže daný právní vztah posoudil podle právního předpisu, který se na něj nevztahuje, nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. V dané věci odvolací soud správně aplikoval ustanovení § 8 odst. 1 v souvislosti s § 6 odst.1 zákona o půdě v otázce, zda předmětné pozemky by podléhaly vydání, kdyby byly ve vlastnictví státu nebo právnické osoby, a to v souvislosti s ustanoveními občanského zákoníku o oprávněné držbě a o vydržení v jejich znění, platném v době, kdy k vydržení mělo dojít. Klíčovou otázkou je, za jakých okolností přešly pozemky na stát, tj. zda se tak stalo některým ze způsobů uvedených v § 6 odst. 1 zákona o půdě, nebo zda došlo k jejich řádnému vydržení občanem ve prospěch státu dle občanského zákoníku. Dovolací soud shledává argumenty, uvedené v rozsudku odvolacího soudu a vedoucí k závěru, že A. R. nemohla být v dobré víře, že je vlastnicí předmětného pozemku (pozemků), správnými, a odkazuje na jeho dostatečné odůvodnění. Vzhledem k obsahu dovolání dodává, že ani okolnost, že A. R. byla srozuměna s tím, že v budoucnu dojde k převodu vlastnictví A. G. na JZD, s eventuelní další výměnou za její pozemek č. 318/8, nemohla založit její dobrou víru, že je sama vlastnicí pozemku, když k žádné výměně nedošlo, a sama zůstala vlastnicí pozemku č. 318/8. Z obsahu spisu je zřejmé, že ani v době, kdy byly povoleny stavby na pozemku, který užívala, netvrdila, že je vlastnicí pozemku, a vydržení pozemku před rokem 1964 netvrdil ani žalovaný v době, kdy usiloval o zřízení práva osobního užívání. Tato situace odpovídala běžným přístupům k zemědělským pozemkům, kdy užívací vztahy byly důležitější než vztahy vlastnické. Dle názoru dovolacího soudu mohlo tak dojít pouze k vydržení práva pozemek užívat, nikoli k vydržení jeho vlastnictví. Za této situace se jeví prohlášení finančního odboru ONV P. z roku 1986, o tom že došlo k vydržení vlastnického práva k pozemkům pro stát jako odporující občanskému zákoníku a vydané účelově, aby bylo dosaženo souladu ve vlastnických vztazích ke stavbě na pozemku zřízené, a užívacími vztahy ke stavebnímu pozemku a zahradě. Prohlášení ostatně nemělo konstitutivní povahu a zápis vlastnictví státu mohl být napaden soudní žalobou. Tak se ostatně i stalo; ze spisu však vyplývá, že soud se tehdy otázkou dobré víry vydržitelky nezabýval a žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu na žalobě s odůvodněním, že zápis vlastnictví státu byl již učiněn.

Dovolací soud proto akceptuje názor odvolacího soudu, že k zápisu vlastnictví státu k předmětným pozemkům došlo v důsledku postupu státního orgánu porušujícího obecně uznávaná práva vlastníků zemědělských pozemků, a protože nedošlo ke správnímu ani k soudním rozhodnutí v řízení, jehož účastníkem by byla i původní vlastnice A. G., i v rozporu s právními předpisy.

Dovolací soud souhlasí s tím, že k obdobnému řešení dlouhodobého užívání pozemku mohl teoreticky státní orgán přistoupit i v jiných případech, pokud by učinil potřebná zjištění včetně stanoviska vlastníka zapsaného v pozemkové evidenci, mohl by tak však učinit jen na základě právní skutečnosti, směřující k vzniku vlastnictví (např. kupní smlouvy později prohlášené za neplatnou). V dané věci došlo k neoprávněnému zvýhodnění nabyvatele i v tom, že nebylo přihlédnuto k tomu, že za pozemek nebylo nikdy nic zaplaceno, ani nedošlo k převodu pozemku č. 318/8 na stát, a přitom při zřízení práva osobního užívání nebyla uživateli žádná náhrada stanovena a žalovaný tak neoprávněně získal pozemek bez jakékoli protihodnoty. Zřízení práva osobního užívání by daném případě bylo možno hodnotit i jako rozpor s právními předpisy, protože ve skutečnosti nebyl pozemek, k němuž bylo právo osobního užívání zřízeno, ve vlastnictví státu, jak vyplývá z odůvodnění shora.

Rozsudek odvolacího soudu bylo proto shledán správným a dovolání bylo podle § 243b odst. 2 věta před středníkem OSŘ zamítnuto.

Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalobci, který by s ohledem na výsledek dovolacího řízení měl nárok na jejich náhradu, náklady tohoto řízení nevznikly (§ 243b odst.5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. července 2003

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu