28 Cdo 1775/2003
Datum rozhodnutí: 15.12.2003
Dotčené předpisy: § 4 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb., § 399 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 18 odst. 2 předpisu č. 90/1984Sb., § 19 odst. 4 předpisu č. 90/1984Sb.




28 Cdo 1775/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobkyně H. S., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) J. Š., 2) K. M., 3) J. M., všem zastoupeným advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 439/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2003, č. j. 19 Co 284/2002-191, 9/2003, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit prvnímu žalovanému náklady řízení o dovolání ve výši 3.175,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2003, č. j. 19 Co 284/2002-191, 9/2003, byl ve vztahu k prvnímu žalovanému (proti zamítnutí žaloby vůči dalším dvěma žalovaným nepodala žalobkyně odvolání) potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 3. 2002, č. j. 17 C 439/95-139, kterým byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí; těmito nemovitostmi byl dům č.p. 933 v P. a dále pozemky parc. č. 2722 zast. plocha a parc. č. 2733 zahrada, vše zapsáno pro k. ú. B. na LV č. 1870 u Katastrálního úřadu P. Žalobkyni odvolací soud zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení, vzniklých prvnímu žalovanému.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil i právním závěrům nižší instance, pokud jde o statut žalobkyně jako osoby oprávněné podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích ve spojení s nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. 164/1994 Sb. Restitučním důvodem bylo odsouzení žalobkyně pro trestný čin opuštění republiky rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 1 T 51/83, datovaným 14. 10. 1983, s následnou trestní rehabilitací týmž soudem v roce 1991. Shodně se soudem prvního stupně však odvolací soud dovodil, že první žalovaný J. Š., jako spoluvlastník nemovitostí k ½, není povinnou osobou ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. První žalovaný byl jedním z nabyvatelů nemovitostí od státu (OPBH v P.). Poté, co tehdejší státní notářství odmítlo počátkem roku 1985 registrovat smlouvu o prodeji domu a dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemků mezi státním podnikem a manželi Š. a B. ze dne 28. 5. 1984 pro vydání nového cenového předpisu (vyhlášky č. 128/1984 Sb. o cenách staveb, pozemků, porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků) v mezidobí, došlo dne 22. 10. 1985 k sepisu nové smlouvy mezi těmito účastníky, v níž byla výchozí kupní cena domu stanovena na základě znaleckého posudku částkou 47.035,- Kč. Rozdíl mezi tímto oceněním podle nově platného cenového předpisu a oceněním dřívějším ve výši 20.638,- Kč (podle vyhlášky č. 43/1969 Sb.) byl kupujícím prominut podle § 23 vyhlášky č. 90/1984 Sb. o správě národního majetku, přičemž podkladem tohoto postupu bylo stanovisko Ministerstva financí ČSR z 28. 5. 1985, vydané v reakci na výše uvedený přístup státních notářství. V prominutí části kupní ceny nespatřoval odvolací soud nabytí nemovitostí v rozporu s tehdy platnými předpisy; s ohledem na tento závěr již považoval za nadbytečné přezkoumávat, zda došlo zásadní přestavbou ke ztrátě původního stavebně technického charakteru domu (§ 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), jak uzavřel soud prvního stupně.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Dovodila v něm zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s nastolenou určující otázkou, zda bylo možné se při prodeji domu z národního majetku do vlastnictví občanů odchýlit od tehdejších obecně závazných cenových předpisů . Namítla, že aplikací § 23 vyhlášky č. 90/1984 Sb. o správě národního majetku byl porušen zákon; ustanovení § 18 odst. 2 téže vyhlášky totiž ukládá povinnost uskutečnit převod vlastnictví národního majetku úplatně za cenu podle cenových předpisů. Pouhé stanovisko resp. sdělení tehdejšího ministerstva financí na tom nemohlo nic změnit. Ke snížení ceny domu by byl nezbytný souhlas Č. c. ú. podle § 23 vyhlášky č. 128/1984 Sb., což se nestalo. Dovolatelka vytkla napadenému rozhodnutí též neúplné zjištění skutkového stavu a nesprávný právní názor, pokud jde o výklad ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v souvislosti s údajnou ztrátou stavebně technického charakteru domu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil kromě rozsudku odvolacího soudu také rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil první instanci k dalšímu řízení.

První žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho zamítnutí. Ztotožnil se s výkladem rozhodných ustanovení odvolacím soudem a považoval za podstatný již závěr o platnosti kupní smlouvy mezi státem a nabyvateli, opřený o § 399 odst. 2 občanského zákoníku (dále o. z. ); sjednaná nižší cena než podle cenových předpisů se nedostala do rozporu s tímto ustanovením. V tomto směru, ale i z hlediska postupu státních notářství ve vztahu ke změně cenového předpisu, pak rekapituloval tehdejší interpretační přístupy v judikatuře.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátkou, podala dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu dále o. s. ř. ). Dovolání považoval dovolací soud za přípustné. Ke zjevné ani skryté diformitě rozsudků nižších soudů (§ 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.) sice nedošlo, bylo však žádoucí dovodit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. Pro věc určující právní otázka - dovolatelkou ne zcela přesně formulovaná, ale jde o oprávněnost nižší kupní ceny než podle cenového předpisu v relaci k možnému rozporu kupní smlouvy s tehdy platnými předpisy nebyla totiž ve všech aspektech dosud judikaturou dovolacího soudu vyřešena. Dovolatelka označila a konkretizovala dovolací důvody podle § 241 odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.

Dovolání však nelze považovat za důvodné.

Pro rozhodnutí ve věci samé má zajisté podstatný význam, že i v případě převodu nemovitosti ze státní organizace na občany bylo obecně přípustné dohodnout se na nižší ceně, než odpovídala cenovému předpisu (viz výklad ustanovení § 399 odst. 2 věty první o. z. v rozsudku Nejvyššího soudu ČSR z 29. 8. 1978, sp. zn. 4 Cz 10/78, publikovaný ve Sborníku rozhodnutí tehdejších Nejvyšších soudů poř. č. IV, str. 599). Při posouzení eventuality případného rozporu kupní smlouvy s tehdy platnými (nikoli jen obecně závaznými) předpisy bylo však nutno konkrétněji zkoumat, zda převodce dodržel povinnosti, diktované mu při správě národního majetku vyhláškou č. 90/1984 Sb. Časový rozsah tohoto posouzení přitom musel zahrnout nejen samotnou smlouvu z 22. 10. 1985, ale i předchozí zjištěné skutečnosti, pokud s uzavřením smlouvy souvisely (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 561/2003).

Vyhláška č. 90/1984 Sb. o správě národního majetku umožňovala převádět národní majetek do vlastnictví občanů. Uplatňovala při tom zásadu, že takový převod musel být úplatný, za cenu podle cenových předpisů (§ 18 odst. 2 cit. vyhl.). Připouštěla však výjimku bezplatnosti převodu a podmiňovala použití takové výjimky, kromě schválení nadřízeným orgánem, souhlasem příslušného ministerstva financí (§ 19 odst. 4).

Dovolací soud je přesvědčen o oprávněnosti subsumpce zjištěného skutkového stavu pod takto popsaný právní režim. Vydalo-li Ministerstvo financí ČR s přihlédnutím k více než spornému postupu státních notářství při aplikaci vyhlášky č. 128/1984 Sb. dne 28. 5. 1985 stanovisko, v němž připustilo v zájmu odstranění tvrdosti prominutí cenového rozdílu mezi cenou předchozí a novou (vyšší) ze strany státní socialistické organizace vůči občanům, pak šlo o svého druhu generální pardon vydaný k němu příslušným státním orgánem, kterým se státní organizace při sjednávání smluv s občany mohly řídit, byť se nejednalo o autentický výklad aplikovaného předpisu (vyhlášku č. 90/1984 Sb.vydalo federální ministerstvo financí).

V kupní smlouvě ze dne 22. 10. 1985 byl použit nepřiléhavý odkaz na ustanovení § 23 vyhlášky č. 90/1984 Sb. o prominutí pohledávky zcela či zčásti. Tento odkaz ovšem nemůže mít rozhodující význam pro řešení otázky souladu či rozporu kupní smlouvy s tehdy platnými předpisy. Jednak byla tato formulace převzata z výše zmíněného stanoviska ministerstva financí, v němž byla použita na podporu jeho znění. Především však zjevným motivem postupu účastníků smlouvy o převodu domu a zřízení užívacího práva k pozemkům bylo zohlednění stavu, jenž vznikl po vydání nového cenového předpisu a po odmítnutí státního notářství registrovat předchozí smlouvu (viz dopis OPBH v P. manželům Š. z 21. 3. 1985).

Prominutím části kupní ceny ve druhé ze smluv ze dne 22. 10. 1985, která se stala deklarací předchozího již smluvně zakotveného projevu vůle účastníků, nedošlo k poškození nebo zvýhodnění té či oné ze stran. První žalovaný a další nabyvatelé zaplatili za převod tolik, kolik správně měli podle cenových předpisů zaplatit v době uzavření první ze smluv ze dne 28. 5. 1984. V obecné rovině je tento názor vyjádřen tehdejší judikaturou, podle níž měl být použit cenový předpis platný v den uzavření smlouvy, nikoli předpis platný v den rozhodování státního notářství o návrhu na registraci smlouvy (R 14/88 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 268/113/).

Dovolací soud proto uzavírá, že k nabytí nemovitostí fyzickými osobami od státu na základě smlouvy ze dne 22. 10. 1985 nedošlo v rozporu s tehdy platnými předpisy podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Interpretace ustanovení § 399 odst. 2 věty první o. z. a § 18 odst. 2, § 19 odst. 4 vyhlášky č. 90/1984 Sb. vylučuje závěr o pasivní věcné legitimaci prvního žalovaného jako povinné osoby.

Nebylo možné přisvědčit ani citaci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 1036/2000, dovolatelkou. Tento rozsudek shledal rozpor nabytí nemovitosti s tehdy platnými předpisy ve věcné nesprávnosti ocenění rodinného domku, které zvýhodnilo nabyvatele cenou nižší o více než 25%. V nyní posuzované věci však nešlo o nesprávnost stanovení ceny nemovitosti podle cenového předpisu (ta byla v řízení zjištěna jako odpovídající), ale o sjednané prominutí části kupní ceny, odůvodněné již popsanými okolnostmi a podložené zákonem.

Následkem závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace prvního žalovaného ztratil význam meritorní přezkum zbylé části dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., totiž otázky výkladu § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Dále nebylo možné přikročit k přezkumu v dovolání naznačeného procesního pochybení odvolacího soudu (mělo dojít k neúplnému zjištění skutkového stavu), neboť dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. není přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 c/ o. s. ř. otevřen (srov. např. R 34/94). V dovolání také není vymezena procesněprávní otázka, ohledně níž by bylo namístě ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. sjednocovat resp. vytvářet judikaturu.

Přípustný dovolací důvod uplatněný v dovolání tedy nebyl naplněn. Dovolací soud též neshledal ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., že by řízení před některou z nižších instancí trpělo procesní vadou zmatečnostní povahy či jinou vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Pro správnost rozsudku odvolacího soudu dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

V dovolacím řízení úspěšnému prvnímu žalovanému vzniklo podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady spočívaly v odměně právního zástupce za jeden úkon právní služby vyjádření k dovolání -, a to s výchozí sazbou podle § 7 písm. e/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 6.200,- Kč. Po krácení na polovinu (vzhledem k předchozímu zastoupení dovolací soud neshledal důvodným úkon převzetí a přípravy zastoupení v dovolacím řízení) podle § 18 odst. 1 cit. vyhlášky činila sazba odměny za úkon 3.100,- Kč, s přičtením režijního paušálu (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) pak představovaly náklady řízení protistrany výsledných 3.175,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 15. prosince 2003

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu