28 Cdo 1771/2003
Datum rozhodnutí: 09.12.2003
Dotčené předpisy: § 531 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 241a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1771/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce Městské části P., zastoupeného advokátem, proti žalované ing. I. S., o zaplacení 140.616,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 143/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2003, č. j. 35 Co 49/2003-106, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2003, č. j. 35 Co 49/2003-106, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze k odvolání žalované změnil rozsudkem ze dne 14. 3. 2003, č. j. 35 Co 49/2003-106, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 9. 2002, č. j. 22 C 143/2001-91, tak, že zamítl žalobu o povinnost žalované zaplatit žalobci částku 140.616,- Kč s příslušenstvím.

Na rozdíl od soudu prvního stupně, který dovodil oprávněnost žaloby o dlužné nájemné a služby ze smlouvy o nájmu nebytových obchodních prostor, uzavřené mezi účastníky dne 23. 5. 1997, odvolací soud upřednostnil užívání prostor v období od srpna roku 2000 L. M. (po jeho dohodě o převodu placení nájemného se žalovanou) a dovodil tak převzetí dluhu jmenovaným (§ 531 občanského zákoníku dále o. z. ), za konkludentního souhlasu žalobce. Ten byl vyjádřen postojem žalobce, jenž před časovým intervalem vzniku dluhu (březen až září 2001) přijímal úhrady nájemného a služeb od L. M. bez výhrad. Žalovaná tak podle odvolacího soudu nebyla pasivně věcně legitimována.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Tvrdil zejména, že nebyl oprávněně dovozen jeho konkludentní souhlas s převzetím dluhu. Nájemné bylo hrazeno na účet pronajímatele bez ztotožnění osoby plátce a z dokazování nevyplynuly žádné skutečnosti, jež by svědčily pro vědomost žalobce o dohodě mezi žalovanou a L. M. ze dne 28. 7. 2000, či o konkludentním souhlasu žalobce s převzetím dluhu. Odvolací soud tedy vycházel ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném pokazování, a žalobce navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. ). Dovolání bylo přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.

Dovolání je důvodné.

K nesouladu výchozích skutkových zjištění s výsledky provedeného dokazování dochází postupem odvolacího soudu v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř. mimo jiné v tom směru, že soud pokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která však z dokazování ve věci nevyplývá.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobce začal od třetí osoby, tedy od L. M., bez výhrad přijímat plnění nájemného a úhrady za služby a byl s touto změnou srozuměn .Takto popsaný postoj žalobce však nemá oporu v hodnocení důkazů soudem prvního stupně, z něhož odvolací soud vyšel.

V odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu (mimochodem, rozvláčném a málo přehledném) se uvádí, že žalobce vzal na vědomí, že prodej masa a uzenin bude v nebytovém prostoru fakticky provozovat L. M. . Ani tento hodnotící závěr však nemá oporu v provedeném dokazování. Z obsahu listinných a svědeckých důkazů lze pouze dovodit, že o dohodě žalované s L. M. byl informován správce domu A., s. r. o., nikoli ovšem přímo žalobce. Jak vyplývá z protokolů o jednání před soudem prvního stupně ve dnech 12. 8. 2002 a zejména 17. 9. 2002, snažil se, po obsahově ne zcela konkrétní výpovědi svědka M., soud marně přimět stranu žalovanou, aby předložila listiny, které by prokazovaly jednání její resp. L. M. o převzetí dluhu se žalobcem.

Odvolací soud mohl odstranit skutkové pochybnosti vážící se k eventualitě souhlasu žalobce s převzetím dluhu, pokud by v zájmu předvídatelnosti svého rozhodnutí poučil ve smyslu § 118a odst. 2 a § 211 o. s. ř. zejména žalující stranu, že hodlá - na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž spatřoval v dohodě žalované s L. M. maximálně přistoupení jmenovaného k dluhu - posoudit věc podle ustanovení § 531 o. z., předpokládajícího pro platné převzetí dluhu souhlas věřitele. Pak by mohl například právě žalobce blíže konkretizovat ta svá tvrzení, která uplatnil až v dovolání. Ke zmíněnému poučení však odvolací soud nepřikročil.

Pro svůj závěr o platném, byť konkludentním, souhlasu žalobce s převzetím dluhu třetí osobou namísto žalované (§ 531 odst. 1 o. z.) si tedy odvolací soud neobstaral takový hodnotící skutkový závěr, který by měl oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod uplatněný žalobcem byl naplněn a dovolací soud proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).

V dalším řízení, při němž budou vzaty v úvahu i náklady vzniklé žalobci v dovolacím řízení, je odvolací soud vázán závěry vyslovenými dovolacím soudem (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 9. prosince 2003

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu