28 Cdo 1768/2015
Datum rozhodnutí: 01.09.2015
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák.



28 Cdo 1768/2015 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně S. K. , K., zastoupené JUDr. Vladimírem Rybářem, advokátem se sídlem v Poděbradech, Fügnerova 651, proti žalovanému Ing. A. Č. , K., zastoupenému JUDr. Milanem Janouškem, advokátem se sídlem v Kolíně II, Politických vězňů 44, o zaplacení částky 280.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 110 C 45/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. března 2014, č. j. 32 Co 500/2013-100, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.761,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Milana Janouška do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 20. 3. 2013, č. j. 110 C 45/2012-59, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 280.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Požadovaný obnos odpovídal částce, kterou žalobkyně dle svých tvrzení poskytla žalovanému v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ze dne 23. 11. 2011, na základě níž nabyla do svého vlastnictví od společnosti Alico spol. s r.o. (dále též jen prodávající či prodávající společnost ) ve smlouvě blíže specifikovanou bytovou jednotku (společně s příslušnými spoluvlastnickými podíly k budově a pozemku). K zaplacení částky žalovanému, jenž prodej zajišťoval, ovšem nebyl dán žádný právní důvod, jelikož celou kupní cenu uhradila prodávající straně převodem. Soud vzal za zjištěné, že žalobkyně v souvislosti se zamýšlenou koupí bytové jednotky zaplatila žalovanému na základě smlouvy o smlouvě budoucí kupní (dále též jen smlouvy o smlouvě budoucí ) uzavřené s prodávající společností sumu 230.000,- Kč a zálohu na kupní cenu ve výši 50.000,- Kč. Ve smlouvě o smlouvě budoucí byla jako kupní cena uvedena částka 880.000,- Kč, zatímco v následně uzavřené kupní smlouvě částka 600.000,- Kč. Realizační smlouvou byla přitom smlouva o smlouvě budoucí zkonzumována, pozbyla tak své účinnosti, přičemž následné ujednání nižší kupní ceny nemůže být důvodem neplatnosti kupní smlouvy. Tvrdí-li žalovaný, že není v projednávané při pasivně věcně legitimován, neboť sporný obnos náleží prodávající společnosti, pomíjí, že jím obdržená záloha 50.000,- Kč se nestala součástí kupní ceny, jakož i to, že převzal-li na základě dodatku číslo 1 ke smlouvě o smlouvě budoucí částku 230.000,- Kč, nečinil tak jako zástupce uvedené společnosti. Na straně žalovaného tudíž došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. na úkor žalobkyně, pročež mu soud uložil vydat je i s příslušenstvím.

K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 24. 3. 2014, č. j. 32 Co 500/2013-100, změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud shledal, že ujednáními obsaženými ve smlouvě o smlouvě budoucí i jejím dodatku byl žalovaný určen za platební místo pro zaplacení zálohy 50.000,- Kč a další zálohy 230.000,- Kč. Žalovaný tedy přijal platební prostředky na základě řádně uzavřené dohody, aniž by bylo možno přiznat opodstatnění výtkám ohledně její neurčitosti. Ze smlouvy o smlouvě budoucí je totiž (nehledě na neuvedení kupní ceny v samotném textu předpokládané kupní smlouvy, ale toliko v rámci jiné pasáže) zřejmá vůle účastníků uzavřít smlouvu s dostatečně určitými předmětem i výší kupní ceny. Úvaha, dle níž byla uzavřením kupní smlouvy konzumována smlouva o smlouvě budoucí včetně jejího dodatku, neobstojí, neboť tímto byla realizována ujednání obsažená ve smlouvě o smlouvě budoucí, která však nepozbyla platnosti, z čehož se podává, že plnění takto poskytnuté nebylo vyplaceno bezdůvodně. Namítá-li žalobkyně, že dodatek ke smlouvě o smlouvě budoucí vlastnoručně nepodepsala, je její tvrzení vyvráceno tím, že na základě tohoto dodatku uhradila na účet žalovaného část kupní ceny. Za předestřené situace jsou pak bez relevance výhrady poukazující na následné ponížení kupní ceny v realizační smlouvě. Přijal-li žalovaný předmětné prostředky ve prospěch prodávající dle ujednání, v němž figuroval toliko jako platební místo, je zřejmé, že on sám nebyl oprávněn s prostředky nakládat a nemůže mu být uložena povinnost vydat je žalobkyni. Absence pasivní věcné legitimace žalovaného vedla odvolací soud ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. a současně za důvodné s ohledem na nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Závěr o platebním místu označila za nedostatečně důkazně podložený. Ani při běžné pečlivosti totiž nemohla zjistit, že by žalovaný měl jednat za prodávající, přičemž v kupní smlouvě se jeho osoba nevyskytuje a za stranu prodávající zde vystupuje výhradně jednatel společnosti. Byla-li celá kupní cena zaplacena převodem přímo prodávající, neměla důvod uhradit požadovanou částku žalovanému. Z listinných důkazů pak není jednoznačně zjistitelná právní povaha předmětných plateb, neboť různě volená označení jejich účelu brání závěru, že by mělo jít o zálohu na kupní cenu. Zmiňovaný dodatek ke smlouvě o smlouvě budoucí je navíc v průběhu řízení vypracovaným podvrhem. Dovolatelka rovněž poukázala na to, že předmětná částka byla převedena až po zaplacení kupní ceny, což z povahy věci vylučuje, aby mohlo jít o zálohu. Odvolací soud také pochybil, odmítl-li se zabývat jejími výhradami vztahujícími se k nižší kupní ceně uvedené v kupní smlouvě, stejně jako platností příslušného ujednání, ač je zjevné, že pozdější dohodou pozbyla původní dohoda své opodstatnění, a nevypořádal-li se s tím, že jiná částka než 600.000,- Kč v kupní smlouvě uvedena není. Ve smlouvě o smlouvě budoucí přitom v rámci textu předpokládané kupní smlouvy absentuje údaj o kupní ceně, a pro zmíněný nedostatek je třeba ji mít za neplatnou. Krom toho je vždy rozhodující pozdější obsah realizační smlouvy, vedle nějž ujednání smlouvy o smlouvě budoucí neobstojí. Žalobkyně závěrem zdůraznila, že předmětný obnos z ní žalovaný vylákal pod příslibem výmazu zástavního práva, aniž by však svému slibu dostál. S ohledem na předestřené pak navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl, případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil argumentaci žalobkyně a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. však dovolatelka Nejvyššímu soudu nepoložila. Nelze přehlédnout, že ve svém podání polemizuje spíše se skutkovými zjištěními odvolacího soudu než s jeho právními závěry, jež jsou v souladu s citovanými ustanoveními východiskem pro posuzování přípustnosti i důvodnosti dovolání. Jak totiž již dříve zdůraznil Nejvyšší soud, činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, respektive jde o právní posouzení věci (k tomu srov. více například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4434/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1842/2012, či usnesení téhož soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4490/2014). Nejvyššímu soudu proto nepřísluší zaobírat se námitkami, jejichž prostřednictvím jsou zpochybňována zjištění týkající se existence a obsahu smluvních ujednání, dle nichž žalovaný figuroval v rámci závazků žalobkyně a prodávající jako smluvních stran smlouvy o smlouvě budoucí, dodatku k této smlouvě i smlouvy kupní toliko jako platební místo, jakož i náhledu na účelové určení předmětných plateb. Dovolatelka přitom nevtěluje své výtky (ať již se týkají logiky a přiléhavosti skutkových závěrů či hodnocení vypovídací hodnoty jednotlivých důkazních prostředků) proti zmíněným zjištěním odvolacího soudu do námitek, jež by měly podobu nesouhlasu se způsobem aplikace hmotného či procesního práva, v jejichž světle by bylo možno se zabývat správností úvah odvolacího soudu.

Dále je třeba zdůraznit, že odvolací soud nenazíral na žalovaného jako na zástupce prodávající, neboť určení třetí osoby jako místa určeného k realizaci smluvené platby samo o sobě nikterak neznačí, že by daná osoba byla zmocněna k jednání za jiného, pročež nelze mít za opodstatněný poukaz na to, že pro žalobkyni nebylo seznatelné, že by měl žalovaný jednat za prodávající. Smluvním stranám přitom nic nebrání, aby se dohodly, že povinnost poskytnout plnění bude splněna prostřednictvím třetí osoby jako platebního místa, aniž by se však tato osoba stávala smluvní stranou. Zmíněný postup byl Nejvyšším soudem opakovaně akceptován jako korektní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2471/2009, či přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2380/2014), přičemž dovolatelka nepřichází s relevantními argumenty, jež by vyvracely přiléhavost takto směřovaných úvah odvolacího soudu. Postavení žalovaného jako platebního místa pak vylučuje relevanci posouzení platnosti smluvních ujednání týkajících se kupní ceny či dopadů následného (odlišného) stanovení kupní ceny, neboť i v případě neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí kupní, stejně jako při odpadnutí důvodu k poskytnutí části kupní ceny (v důsledku změny příslušného ujednání) by nebylo možno odhlédnout od toho, že šlo o plnění adresované druhé smluvní straně, již by pak stíhala povinnost plnění vydat (srov. § 457 obč. zák. a dále například přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3060/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2368/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012). Lze dodat, že judikatura Nejvyššího soudu setrvává na názoru, že určitost ujednání ohledně peněžitého plnění nezbytná pro platnost smlouvy o smlouvě budoucí je zachována, je-li ze smlouvy jednoznačně a srozumitelně zjistitelná jeho výše (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 1171/2005), čehož je možno dosíci například i prostřednictvím odkazu na již existující znalecký posudek (srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4404/2008), pročež z pouhého nezařazení tohoto údaje přímo do textu předpokládané kupní smlouvy by jen stěží bylo možno usuzovat na neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí. K dalším výhradám vztahujícím se k platnosti příslušného ujednání ve smlouvě o smlouvě budoucí je možno podotknout, že byť nelze vyloučit následnou modifikaci vzájemných práv a povinností smluvních stran na základě jejich další dohody, nejeví se žádného důvodu, pro nějž by bylo na místě spatřovat v této skutečnosti důvod neplatnosti předchozího ujednání (nehledě na případnou změnu jeho dopadů na právní vztahy účastníků).

K námitce upínající se k nesprávnému označení účelu platby ve výši 230.000,- Kč jako zálohy je třeba uvést, že ač zákon pokládá za zálohu platbu poskytnutou před uzavřením smlouvy (§ 498 obč. zák.), nemění to nic na tom, že figuroval-li žalovaný i pro účely zmíněné transakce jako platební místo (tuto úvahu dovolatelka úspěšně nezpochybnila viz výše), nelze z nekorektního označení či pochybností o účelu platby realizované až po daném okamžiku usuzovat na její směřování přímo do majetkové sféry žalovaného. Tvrzení, dle nějž sporný obnos měl být úplatou žalovanému za realizaci určitých úkonů ve prospěch žalobkyně, pak zcela postrádá opory ve skutkových zjištěních odvolacího soudu, v dovolacím řízení v zásadě nezpochybnitelných (jak bylo zmíněno shora), pročež ani jeho prostřednictvím nelze založit přípustnost podaného dovolání.

Jelikož tedy dovolatelka nepředestřela otázku, pro niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné, přistoupil Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. k jeho odmítnutí.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že v dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.420,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové částce 11.761,20 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 1. září 2015 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu