28 Cdo 1757/2013
Datum rozhodnutí: 26.08.2013
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř., § 159a odst. 1 o. s. ř.




28 Cdo 1757/2013

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.Dr., o dovolání dovolatele Mechel Service Stahlhandel Czech Republic, s. r. o. , IČ 4712 4121, Pardubice, Průmyslová 461, zastoupeného Dr. Erwinem Hanslikem, advokátem, 110 00 Praha 1, U Prašné brány č. 1, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 18 Co 518/2012, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 29/2011 (žalobce Ing. J. B. , zastoupeného Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem, 530 00 Pardubice, Zelená 267, proti žalovanému Mechel Service Stahlhandel Czech Republic, s. r. o. (dříve COGNOR Stahlhandel Czech republic, s. r. o.), Pardubice Pardubičky, Průmyslová 461, zastoupenému Dr. Erwinem Hanslikem, advokátem, 110 00 Praha 1, U Prašné brány č. 1, o určení neplatnosti smlouvy a o určení vlastnictví), takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í:
O žalobě žalobce, podané u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 29/2011, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 4. 2012, č. j. 6 C 29/2011-244. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto jednak, že se zastavuje řízení o neplatnosti smlouvy ze dne 27. 9. 1995, a dále, že se určuje, že žalobce Ing. J. B. je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. 99/52 a parc. č. 118/2 v katastrálním území D. (zapsaných na listu vlastnictví č. 930 pro katastrální území D.) a také pozemků parc. č. 1373/2 a parc. č. 531/13 v katastrálním území P. (zapsaných na listu vlastnictví č. 50376 pro katastrální území P.). Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 30.720,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že se žalobci vrací z účtu Okresního soudu v Pardubicích soudní poplatek 1.000,- Kč.

O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 21. 1. 2013, č. j. 18 Co 518/2012-316. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 4. 2012, č. j. 6 C 29/2011-244, potvrzen ve výrocích označených II. (o určení vlastnictví) a IV. (o náhradě nákladů řízení). O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na jejich náhradu 24.926,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

Odvolací soud poukazoval na to, že v daném případě jsou žalobce i žalovaný zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení, a to žalobce na základě rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 7. 2008, č. j. 10 C 9/2007-108, a žalovaný na základě kupní smlouvy, kterou žalovaný uzavřel jako kupující dne 27. 9. 1995 s Továrnou mlýnských strojů, akciovou společností, jako s prodávajícím. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) byl toho názoru, že kupní smlouva, kterou uzavřel žalovaný v roce 1995, je neplatná, a to jednak proto, že byla uzavřena v rozporu s ustanovením § 3 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) a dále proto, že akciová společnost Továrny mlýnských strojů nemohla na žalovaného převést nemovitosti, neboť nebyla jejich vlastníkem . Odvolací soud dovozoval totiž, že byl-li tu uplatněn restituční nárok, nemohla povinná osoba (Továrny mlýnských strojů, a. s.) převést tento majetek v rámci privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. na žalovanou akciovou společnost (viz § 3 zákona č. 92/1991 Sb. a § 3 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb.) a povinnou osobou tu nadále zůstávaly Továrny mlýnských strojů, a. s. Vlastníkem předmětných nemovitostí byl v roce 1995 stát (Česká republika), který tak mohl (pokud to nebylo v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.) převést na žalovaného nemovitosti, o něž jde v tomto soudním řízení. Pokud k převodu přikročily Továrny mlýnských strojů, a. s. (se sídlem v Pardubicích) a převedly předmětné nemovitosti na žalovaného, ač nebyly jejich vlastníkem, pak od nevlastníka v žádném případě nemohla žalovaná společnost do svého vlastnictví nemovitosti nabýt. Naproti tomu odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že žalobce Ing. J. B. je vlastníkem nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, když totiž vlastnictví nabyl rozhodnutím soudu rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 7. 2008, č. j. 10 C 9/2007-108, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 22 Co 368/2008. Žalobci se tedy podařilo, dovozoval odvolací soud, doložit, že další vlastník, který je zapsán duplicitně spolu s ním jako vlastník v katastru nemovitostí ohledně předmětných nemovitostí, vlastníkem být nemůže a kupní smlouva ze dne 27. 9. 1995 je tedy absolutně neplatná. Žalobě žalobce na určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, mohlo tedy být vyhověno.

Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v odvoláním napadených výrocích II. a IV. jako věcně správný (§ 219 občanského soudního řádu) včetně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně.

O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto a poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Odvolací soud ve svém rozsudku ještě dodával, že žalovaná akciová společnost v průběhu odvolacího řízení (dne 20. 12. 2012) změnila svůj název a proto ji odvolací soud označil ve svém rozsudku jejím novým názvem.

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 5. 3. 2013 doručen advokátu, který žalovanou společnost s. r. o., v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalovaného bylo v pondělí dne 6. 5. 2013 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolávající se Mechel Service Stahlhandel Czech republic, s. r. o., navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 21. 1. 2013, č. j. 18 Co 518/2012-316, i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 4. 2012, č. j. 6 C 29/2011-244, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Uvedený dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a občanského soudního řádu).

Podle názoru dovolatele se při řešení této právní věci odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive od praxe, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla plně vyřešena .

Odvolacímu soudu dovolatel zejména vytýkal, že v otázce subjektivní meze závaznosti předchozího souvisejícího pravomocného soudního rozhodnutí je výklad odvolacího soudu v rozporu s ustanovením § 159a občanského soudního řádu. Odvolací soud totiž ve svém rozsudku ze dne 21. 1. 2013 uvedl, že neměl pochybnosti o tom, že žalobce Ing. J. B. je vlastníkem předmětných pozemků, o něž jde v tomto řízení, když tyto pozemky nabyl rozhodnutím soudu rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 7. 2008, č. j. 10 C 9/2007-108. Podle názoru dovolatele však nemohly odvolací soud ani soud prvního stupně v rámci právního posouzení (této právní věci sp. zn. 6 C 29/2011 Okresního soudu v Pardubicích) vycházet ze závěru, podle něhož bylo rozhodnuto v jiném soudním řízení, jehož žalovaný nebyl účastníkem (tj. řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 9/2007 Okresního soudu v Pardubicích). Podle názoru dovolatele takový závěr odvolacího soudu představuje nesprávné posouzení práva žalovaného, a to ve smyslu ustanovení § 159a občanského soudního řádu, jelikož závaznost uvedeného rozsudku neplatí bez dalšího pro žalovaného, a bylo proto třeba v tomto dalším řízení zopakovat dokazování, když účastníkem tohoto dalšího řízení byl žalovaný na rozdíl od uvedeného předchozího řízení, z něhož odvolací soud vycházel . Dovolatel má za to, že uvedený nesprávný postup odvolacího soudu představuje navíc porušení práva žalovaného Mechel Service Stahlhandel (dříve COGNOR Stahlhandel), s. r. o., na spravedlivý proces, v němž oběma stranám řízení musí být dána možnost seznámit se se stanovisky a důkazy předloženými soudu a vyjádřit se k nim, aby tak obě strany měly možnost řádně se účastnit řízení před soudem. Dovolatel dovozoval, že pouhý odkaz na rozhodnutí soudu v řízení, jehož žalovaný nebyl účastníkem, vede v konečném důsledku k tomu, že žalovaný neměl možnost se účinně vyjádřit zejména k posudku, který se stal rozhodným pro závěr obecných soudů o vlastnictví k předmětným pozemkům .

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu, podle něhož není-li stanovené jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se dovolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejíž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo o níž v rozhodování dovolacího soudu nedošlo dosud k jejímu vyřešení nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.

Co do důvodnosti svého dovolání dovolatel v daném případě poukazoval na ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc ve svém rozsudku ze dne 21. 1. 2013 (sp. zn. 18 Co 518/2012 Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích) zejména podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními § 9 odst. 1 a 6 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) a s ustanovením § 7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.

Podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení občanského soudního řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by bez tohoto určení jeho právní postavení se stalo nejistým (viz již č. 17/1972 a č. 53/1972, str. 107, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Účelu rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. odpovídá, aby pozemkový úřad ve svém rozhodnutí rozhodl jednak o tom, že povinná osoba je povinna vydat oprávněné osobě nemovitost, a jednak o tom, že tato vydávaná nemovitost je vlastnictvím oprávněné osoby na základě toho, co v konkrétním případě vyplynulo z ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (viz č. 34/1993, str. 124 /258/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Proti rozhodnutí pozemkového úřadu, vydanému ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 229/1991 Sb.), je možné podat opravný prostředek k soudu.

Má-li být zápis práva v katastru nemovitostí proveden záznamem (§ 7 zákona č. 265/1992 Sb.), může se tak stát jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, z něhož vyplývá právní vztah, který má být zapsán.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že soud nemůže vycházet z jiného právního závěru o existenci či neexistenci nároku mezi účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 94/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že pravomocný rozsudek o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu), je ve smyslu § 195a odst. 1 občanského soudního řádu závazný.

Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by se tu odvolací soud (ve svém rozsudku ze dne 21. 1. 2013, proti němuž směřuje dovolání dovolatele (předložené Nejvyššímu soudu 13. 6. 2013), při řešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo se zabýval řešením otázky hmotného nebo procesního práva, která by dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vůbec vyřešena, anebo by měla být posouzena jinak. Nebyly tedy u dovolání dovolatele shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu.

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než podle ustanovení § 243c odst. 1 občanského soudního řádu přikročit svým usnesením k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání, které není přípustné.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobci v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu