28 Cdo 1756/2015
Datum rozhodnutí: 06.10.2015
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 písm. k) předpisu č. 229/1991Sb., § 6 odst. 1 písm. p) předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 1756/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. J. Z. , zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, za účasti: 1) statutárního města Brna , se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, 2) České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 3) České republiky Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vlastnictví oprávněné osoby , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 79/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2014, č. j. 18 Co 451/2013-112, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. května 2013, č. j. 29 C 79/2011-81 (jímž tento soud rozhodl, že se zamítá žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem označených pozemků v katastrálním území S., původně dle pozemkového katastru pod označením p. č. 227/1), jen tak, že se zamítá žaloba na znovuprojednání věci, rozhodnuté Ministerstvem zemědělství
Pozemkovým úřadem Brno dne 14. 2. 2011, pod č. j. 294/92/13-RN .

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost podle § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení relevantních právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a to v otázce platnosti kupní smlouvy, uzavřené dne 25. 8. 1975 mezi žalobcem a čsl. státem, za nějž tehdy jednala organizace INVESTPROJEKT, jakož i v otázce, zda uzavřená kupní smlouva se zřetelem k výši kupní ceny stanovené dle tehdy platné vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek (zda byly naplněny restituční tituly dle § 6 odst. 1 písm. k/ a p/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů dále jen zákon o půdě ).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je se zřetelem k datům zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí
rozhodující pro dovolací přezkum (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Shledal, že dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

K dovolatelem označené otázce platnosti kupní smlouvy ve vazbě na posouzení oprávnění (městským národním výborem zřízené) organizace k zastupování příslušného obvodního národního výboru při uzavírání smluv o převodu majetku do státního (socialistického) vlastnictví (jejímž prostřednictvím dovolatel kritizuje závěr o absenci restitučního důvodu dle § 6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě) lze z rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2005, sp. zn. 30 Cdo 1496/2005 (jenž je spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) . V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že zřídil-li Městský národní výbor v Brně v rámci své pravomoci (§ 26b odst. 2 tehdy platného zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech) k výkonu činnosti vymezené zřizovací listinou samostatnou hospodářskou organizaci (později pod názvem INVESTPROJEKT, městská projektově-inženýrská organizace v Brně, jejímž předmětem činnosti bylo zabezpečit přípravu a realizaci společenské výstavby v Brně), byla tato organizace oprávněna zastupovat příslušný obvodní národní výbor i při uzavření smlouvy o převodu majetku do státního socialistického vlastnictví od občanů (které v daném případě vyplývalo ze zřizovací listiny i ze Statutu města Brna).

Nejvyšší soud neshledává důvody, pro které by tato dovolacím soudem již dříve vyřešená otázka měla být posouzena jinak.

Kritizuje-li dále dovolatel závěr odvolacího soudu stran rozsahu oprávnění označené projektově-inženýrské organizace, činí tak vesměs prostřednictvím námitek směřujících proti hodnocení důkazu zřizovací listinou ze dne 11. 1. 1967, jež není otázkou právního posouzení věci, nýbrž otázkou skutkových zjištění. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené platí i pro žalobcem kritizovaný závěr, že smlouvu podepsal (byť nečitelným podpisem) pracovník příslušné organizace (§ 20 odst. 2 obč. zák., § 20 hospodářského zákoníku). Tvrdí-li žalobce s odstupem desítek let že smlouvu podepsala osoba nekompetentní, svá tvrzení neprokázal (nehledě na důsledky plynoucí z překročení oprávnění). Není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (tj. když časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) děly obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, právě na tom, kdo to tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 3255).

Ustálené judikatury se odvolací soud přidržel i při posouzení otázky, byl-li naplněn restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, tedy byla-li předmětná kupní smlouva uzavřena nejenom ve stavu tísně, ale též za nápadně nevýhodných podmínek.

Soudní praxe spatřuje nápadně nevýhodné podmínky zejména v podstatném rozporu s cenovými předpisy v rozhodné době platnými (např. s vyhl. č. 43/1969 Sb.), ale i v jiných okolnostech (např. nuceném vystěhování vlastníka z obce aj.), přičemž objektivní existenci takových podmínek v době právního úkonu je třeba posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu (srov. např. stanovisko Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. července 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). U úplatných smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění a zda objektivně v daných souvislostech byl poměr získané hodnoty k vydávané protihodnotě nápadně nevýhodný. V případech, kdy kupní cena byla mezi smluvními stranami dohodnuta podle cenových předpisů platných v době uzavření kupní smlouvy, nelze bez dalšího usoudit na neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy, a tedy na nápadně nevýhodné podmínky (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, uveřejněný pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak přitom plyne i z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 27. června 1996, sp. zn. I. ÚS 65/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5, poř. č. 56, nebo nález ze dne 16. listopadu 1994 , sp. zn. I. ÚS 139/93, uveřejněný tamtéž, sv. 2, č. 55), konkrétní cenu je třeba vždy posuzovat v souvislosti s hodnotami, které reprezentovala ve své době.

Dostalo-li se v posuzovaném případě žalobci (prodávajícímu) za prodej pozemku kupní ceny blížící se maximální ceně stanovené dle tehdy platných cenových předpisů (jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů) a nebyly-li zjištěny další skutečnosti, z nichž bylo lze učinit závěr o nevýhodnosti podmínek, kterou by bylo možno označit za nápadnou je zřejmé, že závěry odvolacího soudu ze shora citované ustálené soudní rozhodovací praxí nevybočují. Dovolateli v dané věci neprospívají ani (jím předestřené) závěry z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. září 1996, sp. zn. I. ÚS 168/1995 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6, č. 79), jestliže se v posuzované věci žalobci dostalo za prodej pozemků právě vyšší náhrady jako za pozemky v osobním vlastnictví (§ 14 vyhlášky č. 43/1969 Sb.), nikoliv náhrady za pozemky ve vlastnictví soukromém (§ 15 cit. vyhlášky), čímž žalobce nebyl tedy dotčen kritériem dělení vlastnictví na soukromé a osobní, které z hlediska výše náhrady (a případného důvodu k restituci)
hodnotí Ústavní soud ve zmíněném nálezu jako diskriminační.

Jelikož všechny relevantní právní otázky, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil napadeným rozsudkem v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a Nejvyšší soud neshledává přesvědčivé důvody, pro které by tyto v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešené právní otázky měly být posouzeny jinak, dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. října 2015

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu