28 Cdo 1756/2010
Datum rozhodnutí: 09.02.2012
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb., § 451 obč. zák., § 458 obč. zák.




28 Cdo 1756/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobců a) M. M., a b) J. M., zastoupených Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti žalované České republice, za niž vystupují Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, a Český úřad zeměměřičský a Katastrální, se sídlem v Praze 8, Pod Sídlištěm 9, o zaplacení částky 2.500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 86/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009, č. j. 35 Co 430/2009-73, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobou podanou dne 29. 6. 2007 u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhali se žalobci po žalované zaplacení částky 2.500.000,- Kč, představující škodu způsobenou nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Kladně v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 20 C 249/2005 a rovněž Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Slaný a Katastrálního pracoviště Kladno. Uvedený nesprávný úřední postup žalobci spatřovali v tom, že Okresní soud v Kladně ve výše uvedeném řízení, ve kterém se žalobci domáhali proti společnosti Timber Trade Lenešice, s. r. o., určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, nezaslal žalobu na určení vlastnictví příslušnému Katastrálnímu pracovišti Kladno, nýbrž ji omylem zaslal Katastrálnímu pracovišti Slaný, které ji Katastrálnímu pracovišti Kladno nepostoupilo. Podle žalobců žaloba o určení vlastnictví tedy nebyla na toto katastrální pracoviště doručena, proto také nebyla vyznačena poznámka o probíhajícím soudním řízení vztahující se k určení vlastnictví těchto nemovitostí.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 2. 2009, č.j. 17 C 86/2007-40, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobcům částku 2.500.000,- Kč. Vyšel ze zjištění, že žalobci jako původní vlastníci předmětných nemovitostí uzavřeli se společností EKVITA Kladno s. r. o. smlouvu o propadné zástavě, která byla rozsudkem Okresního soudu v Kladně vedeném ve věci sp. zn. 20 C 249/2005 prohlášena za neplatnou a žalobci byli určeni jako vlastníci předmětných nemovitostí, přičemž ještě dříve, než z procesních důvodů zapříčiněných žalovanou v tomto řízení mohla být vyznačena právní moc, proběhla v rámci souběžně probíhajícího exekučního řízení na majetek povinného dražba, v rámci níž nemovitosti vydražil Ing. Z. T. Vzal za prokázané, že následně došlo k zápisu duplicitního vlastnictví v katastru nemovitostí. Též zjistil, že dalším rozsudkem Okresního soudu v Kladně ve věci sp. zn. 11 C 88/2007 bylo určeno, že výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí je jejich vydražitel Ing. Z. T. a následně byl z katastru nemovitostí odstraněn zápis o duplicitním vlastnictví. Věc posoudil podle ustanovení § 13 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon č. 82/1998 Sb. ) s tím, že neshledal existenci všech předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu. Vyslovil, že žádný právní předpis soudu neukládá povinnost zaslat příslušnému katastrálnímu úřadu na vědomí podanou žalobu na určení vlastnického práva k nemovitosti, a to na rozdíl od povinnosti soudu zaslat tomuto úřadu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti nebo zřízením soudcovského zástavního práva k ní, pravomocná rozhodnutí o vlastnických vztazích či oznámení o podání návrhu na vydání předběžného opatření, kterým se má oprávnění vlastníka nemovitosti omezit. Konstatoval, že z pokynů zeměměřičského a katastrálního úřadu sice vyplývá, že poznámku lze zapsat na podkladě podané žaloby o určení vlastnického práva, avšak soud nemá povinnost ke sdělení této informace katastrálnímu úřadu. Současně poznamenal, že žalobcům nic nebránilo v tom, aby sami podanou žalobu na určení vlastnického práva zaslali katastrálnímu úřadu a navrhli vyznačení poznámky k předmětným nemovitostem. Uvedl, že žádný z právních předpisů nezakazuje dispozici s nemovitostí i za situace, že je u nich vyznačena poznámka v katastru nemovitostí.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 11. 2009, č. j. 35 Co 430/2009-73, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Odkázal zcela na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně aplikoval na daný případ ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. s tím, že nebyl splněn jeden z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu spočívajícího v existenci nesprávného úředního postupu dotčených orgánů státu. Odvolací soud dále dodal, že stávající právní úprava, z níž povinnost soudu zaslat příslušnému katastrálnímu úřadu žalobu týkající se určení vlastnického práva k nemovitosti nevyplývá, nepředstavuje jediný důvod, pro který nelze podané žalobě vyhovět. Zaujal názor, že institut poznámky není sám o sobě způsobilý zamezit vzniku následku, který nastal v důsledku dražebního prodeje dotčených nemovitostí v rámci exekuce nařízené na majetek subjektu, jenž byl aktuálně zapsán v katastru nemovitostí jako její vlastník. Tato skutečnost vyplývá nejen z ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., nýbrž zejména z právní úpravy exekučního prodeje nemovitostí obsaženého v ustanovení § 335 a násl. o. s. ř. Poukazoval na ustanovení § 336b odst. 2 písm. k) o. s. ř., v souladu s nímž je součástí usnesení o nařízení dražebního jednání též výzva, aby každý, kdo má právo, které nepřipouští dražbu (§ 267), je uplatnil u soudu a aby takové uplatnění práva prokázal nejpozději před zahájením dražebního jednání. Pokud je na uvedenou výzvu reagováno, je v souladu s ustanovením § 336i odst. 1 o. s. ř. namístě dražební jednání odročit, a to až do pravomocného rozhodnutí o podané žalobě, přičemž v opačném případě se k právu nepřipouštějícímu provedení dražby nepřihlíží a dražba se provede. Odvolací soud zaujal též názor, že pokud bylo vydražením nemovitostí vlastněných žalobci v rámci exekuce vedené na majetek od nich odlišného subjektu dosaženo zániku, popř. částečného zániku závazku tohoto subjektu, který měl vůči svému věřiteli, došlo na straně zmíněného subjektu ke vzniku bezdůvodného obohacení právě na úkor žalobců, a to ve výši odpovídající obvyklé ceně majetku, jehož zpeněžením se tento subjekt svého závazku zprostil. Dospěl k závěru, že žalobcům tak v souladu s ustanovením § 451 odst. 1 a § 458 odst. 1 o. z. primárně svědčí právo domáhat se proti zmíněnému subjektu vydání tohoto bezdůvodného obohacení. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84, ze dne 3. 4. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1863/2004 a ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 3029/2005. V souvislosti s tím vyslovil závěr, že podané žalobě nelze vyhovět, neboť žalobci se nemohou domoci svého nároku vůči společnosti Timber Trade Lenešice, s. r. o.

Proti tomuto rozsudku v celém rozsahu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost zdůvodňovali ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle dovolatelů nebylo prozatím vyřešeno, zda vlastník věci, který neoprávněně pozbyl vlastnické právo ke svým nemovitostem, má právo na náhradu škody proti státu způsobené nesprávným úředním postupem. Tvrdili existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konstatovali, že právní úprava, která by měla založit dostatečné preventivní prostředky proti tomu, aby nenastala daná situace, je nedostatečná a diskutabilní. Dovozovali, že nesprávným úředním postupem není pouze to, že v řízení o určovací žalobě soud prvního stupně omylem zaslal žalobu na určení vlastnického práva jinému katastrálnímu pracovišti, ale i to, že exekutor provedl úkony k nucenému prodeji nemovitostí ve vlastnictví žalobců, které byly z formálních důvodů doposud zapsány jako výlučné vlastnictví povinného, čímž žalobci pozbyli vlastnického práva k předmětu svého vlastnictví. Dovolatelé se tedy následně obrátili na stát, aby jim nahradil to, co jim ušlo neoprávněným prodejem jejich majetku. Podle dovolatelů připouští-li nedostatečná právní úprava, aby v exekučním řízení byl prodán majetek třetí osoby, o němž je veden spor o určení vlastnictví, přičemž je možné, aby se o tomto prodeji vlastník věci dozvěděl až po provedeném prodeji v rámci dražby, je každý takový prodej vzhledem k ústavní garanci vlastnického práva sám o sobě nesprávným úředním postupem. Poukazovali na skutečnost, že v době konání dražby ještě nebyli zapsáni jako vlastníci nemovitostí, tedy neměli pravomocně rozhodnuto o svém vlastnickém právu a tudíž se ani nedozvěděli o tom, že předmět řízení o určovací žalobě se dne 7. 7. 2006 stal předmětem dražby. Tvrdili, že odvolací soud dovodil, že se obohatila společnost Timber Trade Lenešice, s. r. o., k uspokojení jejíhož závazku byly nemovitosti žalobců vydraženy, přičemž nebylo zjištěno, že se nelze domoci tohoto nároku proti této společnosti. K tomu uvedli, že pokud odvolací soud dospěl k tomuto závěru, měly se tyto skutečnosti stát předmětem dokazování a soud měl podle § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzvat k doplnění tvrzení o tom, že svoji pohledávku nemohou proti tomuto subjektu uplatnit. Takový závěr by bylo možné učinit i v řízení o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem jako závěr o předběžné otázce. Dovolatelé v dovolání shrnuli, že neoprávněným postupem státu, tedy postupem kteréhokoli orgánu nebo nedostatkem právní úpravy, došlo k tomu, že pozbyli vlastnické právo ke svým nemovitostem, ohledně nichž bylo krátce před dražbou pravomocně určeno jejich vlastnické právo a jen v důsledku dalších procesních úkonů nemohlo být toto vlastnické právo včas vyznačeno v katastru nemovitostí. Konstatovali, že stát tímto způsobem neoprávněně zasáhl do základního práva žalobců a nuceně jim odebral vlastnické právo k jejich nemovitostem, které jim krátce před tím prostřednictvím Okresního soudu v Kladně přiznal. Dovozovali, že přes absenci výslovné právní úpravy, směřující k povinnostem zúčastněných orgánů, je tedy zapotřebí přiznat žalobcům právo na náhradu škody způsobené neoprávněným odebráním vlastnického práva, a to zejména s ohledem na ústavní garanci na nedotknutelnost vlastnického práva a obecný princip spravedlnosti. Vytýkali odvolacímu soudu nesprávný názor, že žalobci proti státu nemají nárok na náhradu škody, neboť k protiprávnímu postupu (protiprávnímu odebrání vlastnického práva) nepochybně došlo. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Zjistil, že žalobci, zastoupeni advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Také podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí, resp. jím řešená právní otázka, odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).

V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že v dané věci nebyl splněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., a to nesprávný úřední postup dotčených orgánů státu.

Nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod uplatňuje dovolatel (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.

Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006, před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

K tvrzením dovolatelů o jím uplatněném výkladu, pro nějž by mělo být dovolání přípustné při existenci otázky zásadního právního významu uvádí dovolací soud, že o takový případ se nejedná.

Odvolacím soudem řešenou právní otázkou se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Vždy dovodil, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky (z titulu bezdůvodného obohacení) vůči tomu, kdo tento prospěch získal a je povinen mu ho vydat (srov. např. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84, Výběr 1985; z aktuální judikatury pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 31, pod C 3031; usnesení ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004; usnesení ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 3029/2005; nebo usnesení ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3782/2008). Nastala-li totiž v důsledku výkonu veřejné moci taková situace, že mezi účastníky právního vztahu existují určitá práva a povinnosti, která nejsou plněna, pak újma odškodnitelná podle zákona č. 82/1998 Sb. vznikne teprve tehdy, jestliže v právním vztahu účastníků není možno dosáhnout plnění. Jinými slovy, svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může úspěšně uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vůči státu. Pouze v případě, že pohledávku oprávněného vyplývající z bezdůvodného obohacení nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká oprávněnému majetková újma (škoda), spočívající ve ztrátě majetku (k tomu mutatis mutandi srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2222/2004; nebo usnesení ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004). Sama okolnost, že osoba, která se bezdůvodně obohatila, neplní vůči tomu, na jehož úkor bezdůvodné obohacení získala, svoji povinnost vydat mu bezdůvodné obohacení s odůvodněním, že nemá žádné prostředky ani majetek, neznamená vznik škody podle zák. č. 82/1998 Sb. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004).
Dovolací soud považuje za správný závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci žalobcům svědčí v souladu s ustanovením § 451 odst. 1 a § 458 odst. 1 o. z. právo domáhat se své pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení vůči tomu subjektu, který tento prospěch získal. V této souvislosti poukazuje na své rozhodnutí ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4229/2010. Zde vyslovil, že k otázce souběhu nároku na bezdůvodné obohacení proti dlužníku a nároku na náhradu škody z výkonu veřejné moci proti státu je třeba říci, že případná odpovědnost státu nemá povahu všeobjímajícího institutu, který by jako jediný reparoval veškeré potenciální škody vzniklé poškozenému subjektu. Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), je speciální předpis. Tento zákon mj. v ustanovení § 8 odst. 3 in fine vede poškozeného k tomu, aby ještě před případným uplatněním nároku proti státu využil všech ( jiných ) procesních prostředků k ochraně svého práva, s jejichž uplatněním by bylo spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Takovým prostředkem nepochybně mohlo být i uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

Dovolací soud na závěr odůvodnění usnesení shrnuje, že žalobci nenaplnili předpoklady pro přiznání náhrady škody, způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
Pokud jde o dovolání žalobců do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde
o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř, neboť je v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání žalobců odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci neměli se svým dovoláním úspěch a žalované v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2012
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu

.