28 Cdo 1752/2002
Datum rozhodnutí: 15.01.2004
Dotčené předpisy: § 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1752/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů 1. J. S., 2. H. Z. a 3. M. S., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 14.11.2001, sp. zn. 25 Co 398/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 7 C 1389/99 (žalobců: A. J. S. a B. M. S., zastoupených advokátem, proti žalovanému Městu B., o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 27.5.1991, se žalobci J. S. a M. S. domáhali, aby žalovanému městu bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání pozemků parc. č. 1415, parc. č. 1416 a parc. č. 1417 v B. a se žalobcem J. S. ještě dohodu o vydání pozemku parc. č. 1414 v B. V žalobě uvedených žalobců byl obsažen údaj o tom, že pozemky parc. č. 1515, parc. č. 1416 a parc. č. 1417 v B. patřily původně F. S. (matce žalobce J. S.), která zemřela 9.9.1970. V souvislosti s tím, že rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru v B. z 20.9.1960 byl F. S. odňat dům čp. 104 v B. s pozemkem parc. č. 1414 (podle dříve platného vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a podle dříve platné vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu), převzalo žalované město i pozemky parc. č. 1415, parc. č. 1416 a parc. č. 1417 v B. a začalo s nimi nakládat jako s vlastními; stavby (dům čp. 105 a obilní sýpka), které byly umístěny na uvedených pozemcích, byly demolovány. Žalované město bylo vyzváno k vydání pozemků parc. č. 1414 v B. i pozemků parc. č. 1415, parc. č. 1416 a parc. č. 1417 v B., ale vydání těchto pozemků odmítlo s odůvodněním, že na nich byly zřízeny parkoviště, chodníky a zelené plochy.

Žalované město navrhlo zamítnutí žalob, a to jak žaloby J. S. ohledně pozemku parc. č. 1414 v B., tak i žaloby J. S. a M. S. ohledně pozemků parc. č. 1415, parc. č. 1416 a parc. č. 1417 v B. s poukazem na ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a na ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., neboť na těchto pozemcích jsou zřízeny stavby (parkoviště, chodníky a povrchová úprava), které slouží spolu s ostatními prostorami vybavení města.

Rozsudkem Okresního soudu v Benešově z 25.11.1993, čj. 3 C 306/91-67, bylo žalovanému městu uloženo uzavřít se žalobci J. S. a M. S. dohodu (ve znění navrženém žalobci) o vydání pozemků parc. č. 1415, 1416 a 1417 v B. Žalovanému městu bylo uloženo zaplatit žalobcům J. S. a M. S. na náhradu nákladů řízení 1.380 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě zaplatit na účet Okresního soudu v Benešově 17.720 Kč na úhradu zálohovaných nákladů řízení. Byl však zamítnut žalobní návrh uvedených žalobců, aby bylo rozhodnutím soudu určeno, že tito žalobci jsou vlastníky pozemků parc. č. 1415, parc. č. 1416 a parc. č. 1417 v B. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově z 25.11.1993, čj. 7 C 1134/93-18, bylo žalovanému městu ještě uloženo zaplatit žalobci J. S. na náhradu nákladů řízení 230 Kč do 1 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Usnesením Okresního soudu v Benešově ze 14.1.1992, čj. 3 C 306/91-106, bylo totiž řízení v právních věcech vedených u tohoto soudu pod sp. zn. 3 C 306/91 (týkající se pozemků parc. č. 1415, parc. č. 1416 a parc. č. 1417 v B.) a pod. sp. zn. 7 C 1134/93 (týkající se pozemku parc. č. 1414 v B.) spojeno ke společnému projednání.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze z 19.12.1996, sp. zn. 23 Co 366/96, byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (čj. 3 C 306/91-67), pokud jím bylo uloženo žalovanému městu uzavřít se žalobci dohodu (v navrženém znění) o vydání pozemků parc. č. 1415, parc. č. 1416 a parc. č. 1417 v B., a to tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. Dalším výrokem uvedeného rozsudku odvolacího soudu byl zrušen i rozsudek soudu prvního stupně (čj. 7 C 1134/93-18 Okresního soudu v Benešově), a to tak, že žaloba žalobce J. S. o uložení povinnosti žalovanému městu uzavřít s tímto žalobcem dohodu (v navrženém znění) o vydání pozemku parc. č. 1414 v B. (včetně katru a jedné pily). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani náhrada nákladů odvolacího řízení; ani státu nebyla přiznána náhrada zálohovaných nákladů řízení.

K dovolání žalobců J. S. a M. S. byl rozsudkem Nejvyššího soudu z 1.9.1999, 28 Cdo 89/98, zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze z 19.12.1996, sp. zn. 25 Cdo 366/96, i rozsudky Okresního soudu v Benešově z 25.11.1993, čj. 3 C 306/91-67 a 7 C 1134/98-18; věc byla vrácena Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení. Dovolací soud uváděl v odůvodnění svého rozsudku, že soud prvního stupně a odvolací soud dospěly při posuzování stavebně technického charakteru stavby na sporných pozemcích k odlišným závěrům, ale neměly na zřeteli, že této jejich právní úvaze měla předcházet úvaha o tom, zda z hlediska stavebních předpisů šlo na pozemku parc. č. 1414 v B. o vozovkovou úpravu, jež by mohla být jen součástí pozemku, anebo o vozovku, která má povahu stavby, zejména co do provedení podloží vozovky ve smyslu stavebních předpisů, a popřípadě, zda tu přichází v úvahu možnost eventuálního přemístění zřízeného parkoviště na tomto pozemku. Podle názoru dovolacího soudu by bylo v daném případě nejvhodnější provedení znaleckého posudku ohledně uvedených odborných otázek stavebně technického charakteru staveb na pozemcích, které jsou sporné mezi účastníky řízení.

V dalším průběhu řízení, v němž byl proveden důkaz posudkem znalce z oboru obytných a průmyslových staveb vynesl Okresní soud v Benešově rozsudek z 24.3.2000, čj. 7 C 1389/97-207, jímž zamítl žalobu žalobců J. S. a M. S. o uložení povinnosti žalovanému městu vydat jim část pozemků parc. č. 1415, 1416 a 1417 v katastrálním území B., a to části vyznačené v geometrickém plánu jako pozemek parc. č. 1415/14 (uvedený geometrický plán byl potvrzen Katastrálním úřadem v B. dne 3.11.1993 pod č. 1147/93). Zamítnut byl také žalobní návrh, aby bylo žalovanému městu uloženo uzavřít se žalobcem J. S. dohodu o vydání části pozemku parc. č. 1414 v B., označené na již uvedeném geometrickém plánu jako parc. č. 1415/17. Dalším výrokem téhož rozsudku byla zamítnuta žaloba žalobců se žalobním návrhem o určení, že žalobci jsou vlastníky pozemků parc. č. 1415, 1416 a 1417 v katastrálním území B. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Státu nebyla přiznána náhrada zálohovaných nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že ohledně pozemků parc. č. 1415 a parc. č. 1416 v katastrálním území B. bylo zjištěno, že přešly z původní majitelky F. S. na stát darovací smlouvou, uzavřenou v tísni ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb.; pozemek parc. č. 1417 byl vyvlastněn bez náhrady ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb.; pozemek parc. č. 1414 byl F. S., matce žalobce J. S., odňat postupem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a nárok žalobce J. S. se tu opírá o ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 403/1990 Sb. (jako závětního dědice původní vlastnice pozemku). Na uvedených pozemcích je zčásti parkoviště, které svými technickými a funkčními znaky představuje (podle závěrů znaleckého posudku) samostatnou věc, je se zemí spojena pevným základem a není součástí pozemku; nemá charakter provizorní stavební úpravy, má své podloží (15 cm pod okolním zatravněným terénem) a je ohraničeno betonovými silničními obrubníky, uloženými pevně do betonu. Jde tu o trvalou stavbu, která je na tomto místě 8 až 10 roků a jde o stavbu hlavní, která ma specifickou funkci v rámci komunikačního systému města. Soud prvního stupně proto žalobu žalobců o vydání těchto pozemků s poukazem na ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a na ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. zamítl.

Pokud se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníky pozemků parc. č. 1415, parc. č. 1416 a parc. č. 1417 v katastrálním území B. dospěl soud prvního stupně k závěru, že na straně žalobců není dána ani aktivní věcná legitimace, ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když tu bylo možné uplatňovat nárok na tyto pozemky pouze podle zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb. Proto i tato určovací žaloba byla soudem prvního stupně zamítnuta.

O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1, § 148 odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 24.3.2000 rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze 17.1.2001, sp. zn. 25 Co 395/2000. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrzen odvolacím soudem v odvoláním napadené části jen s upřesněním znění výroků tohoto rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se proti rozsudku odvolacího soudu připouští dovolání.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že skutkový stav, zjištěný soudem prvního stupně je dostatečným objasněním pro rozhodnutí ve věci. Proto odvolací soud pokládal za nadbytečné doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem, jak to navrhovali žalobci. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, byl toho názoru, že v řízení vypracovaný znalecký posudek podstatně odůvodnil závěr, že parkoviště na pozemcích v B., o něž v tomto řízení jde, je stavbou. Zásadní otázkou v projednávané právní věci bylo totiž posouzení toho, zda byly žalobci uváděné pozemky po převzetí státem zastavěny stavbou, když ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. stanoví, že nelze vydat pozemky, na nichž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemků státem. Rovněž podle ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. se pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po jeho převzetí státem, nevydává; oprávněné osobě přísluší za pozemek náhrada. Parkoviště na pozemcích bylo v dané případě vybudováno v souladu se stavebními předpisy, vztahujícími se na výstavbu parkovišť. Podlaží pro parkoviště tu tvoří až 18 centimetrová vrstva štěrku, na níž je položena další 18 centimetrová vrstva štěrku politého asfaltem a na povrchu je 18 centimetrová vrstva asfaltobetonu; celková tloušťka těchto vrstev dosahuje až 38 cm. Celé parkoviště je odkanalizováno do městské kanalizace a je ohraničeno betonovými silničními obrubníky, které jsou pevně zapuštěny do země; nejde tu o provizorní povrchovou úpravu. Toto parkoviště je novou stavbou, novou věcí a tato nová věc je způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů. Jde o stavbu relativně trvalého charakteru. Jde tedy v daném případě o zastavěné pozemky, které mají jiný charakter než měly původně.

U pozemku parc. č. 1417 v B. vycházel odvolací soud z toho, že bylo-li prokázáno, že i když jen část tohoto pozemku je zastavěna parkovištěm, nelze tento pozemek rovněž vydat.

Odvolací soud potvrdil proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu, a to včetně výroku o nákladech řízení.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 a § 151 občanského soudního řádu.

K dovolání žalobců Nejvyšší soud rozsudkem z 23.8.2001, 28 Co 1142/2001, zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 359/2000 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo vytýkáno odvolacímu soudu, že ve svém rozhodnutí vycházel z jiného právního názoru než dovolací soud v jeho zrušovacím rozsudku z 1.9.1999 (28 Cdo 891/98 Nejvyššího soudu), že totiž postup podle ustanovení § 8 odst. 3 i § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. přichází v úvahu jen tehdy, je-li na pozemku stavba, která je spojena se zemí pevným základem. Protože odvolací soud dospěl k jinému závěru a otázku propojenosti stavby se zemí pevným základem nezkoumal a konstatoval, že okolnost, zda stavba je tu spojena se zemí pevným základem či nikoli, není podstatná, dovolací soud přikročil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a věc znovu vrátil k dalšímu řízení.

V dalším průběhu řízení před odvolacím soudem po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze 14.11.2001, sp. zn. 25 Co 398/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl odvoláním napadený rozsudek Okresního soudu v Benešově z 24.3.2000, čj. 7 C 1389/99-207, potvrzen ve výrocích ve věci (označených I. a II.). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se zamítá návrh žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání.

Ze znaleckého posudku znalce prof. Ing. J. J., DrSc. provedeného v průběhu řízení, zjistil odvolací soud, že plocha parkoviště zbudovaná na části pozemků parc. č. 1414, parc. č. 1415, parc. č. 1416 a parc. č. 1417 v B. je tvořena třemi vrstvami o celkové tloušťce 38 cm a dno těchto vrstev je až 53 cm pod ostatním terénem. Plocha parkoviště odpovídá požadavkům na výstavbu parkovišť svojí skladnou i podložím. Parkoviště je odkanalizováno, jeho plocha je zapuštěna pod okolním terénem a je ohraničena silničními obrubníky, které jsou uloženy pevně do betonu. Parkoviště má specifickou funkci v rámci komunikačního systému města a nejde tu jen o odstavnou plochu. Nejde tu o pouhou úpravu povrchu terénu, ani o provizorní stavební úpravu. Vzhledem k provedenému uspořádání parkoviště i hloubce jeho založení považuje znalec parkoviště za stavbu. Znalec vyjádřil svůj jednoznačný odborný závěr, že stavba parkoviště je se zemí spojena pevným základem. Takto zjištěný skutkový stav považoval odvolací soud za dostatečný pro rozhodnutí ve věci. Provedení důkazu ještě dalším znaleckým posudkem, jak navrhla žalobci, pokládal odvolací soud za nadbytečné.

Protože tedy v daném případě šlo o pozemky, na nichž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemků státem a má podle poznatků obsažených ve znaleckém posudku povahu stavby spojené se zemí pevným základem, jak to má na zřeteli ustanovení § 119 odst. 2 občanského zákoníku, měl soud prvního stupně, jak uváděl odvolací soud, správně za to, že tu nelze žalobci uváděné pozemky vydat vzhledem k ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. i ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Nebylo tu rozhodné, podle názoru soudů obou stupňů, že sporný pozemek parc. č. 1417 v katastrálním území B. je zastavěn jen zčásti, když tu šlo o zastavení pozemku stavbou parkoviště o výměře 28 m2 i chodníkem o výměře 69 m2).

Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný včetně rozhodnutí o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 151 občanského soudního řádu. Návrhu žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání nebylo vyhověno, protože žalobci navrhované řešení právní otázky, zda je parkoviště nemovitostí, je otázkou skutkovou a nikoli právní otázkou zásadního významu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 22.3.2002 (stejně jako advokátu, který v řízení zastupoval žalované město). Dovolání ze strany žalobců bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Benešově 22.4.2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a případně i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé poukazovali na to, že dovolání je tu přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé zdůrazňovali, že k dořešení zásadní právní otázky bylo v daném případě nutné nespokojit se závěrem v řízení provedeného znaleckého posudku o tom, že parkoviště na sporných pozemcích je nemovitostí spojenou se zemí pevným základem, ale bylo nutno v této otázce jednoznačně vyřešit, co je tu vlastně pevným základem ve smyslu ustanovení § 119 odst. 2 občanského zákoníku a co je tu nadzemní částí stavby. Dovolatelé jsou toho názoru, že parkoviště je tu položeno na zemský povrch, jde tedy o součást pozemku s kvalitativním ztvárněním pozemku, popřípadě o zpracování pozemku. Dovolatelé byli i toho názoru, že tu není rozhodné, že na pozemku je zavedena kanalizace, že tu jsou kanalizační vpustě, protože kanalizace (kanalizační stavby) je součástí pozemku.

Dovolatelé zastávají právní názor, že v daném případě došlo ke zbudování parkoviště na násilně odňatých pozemcích ze soukromého vlastnictví, přičemž nebyly respektovány požadavky tehdejší právní úpravy (požadavek existence stavební dokumentace a vydání stavebního povolení).

Žalované město ve svém vyjádření k dovolání žalobců uvádělo, že se ztotožňujes názorem, vyjádřeným v rozhodnutí odvolacího soudu, vycházejícího z odborných poznatků znalce; nejde tu o řešení právní otázky zásadního významu, nýbrž jde o řešení skutkové otázky. Proto by dovolání žalobců nemělo být, podle názoru žalovaného města, vyhověno.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/1000 Sb.).

Také odvolacím soudům je v bodu 15 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů.

Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), podle něhož nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání přípustné, bylo-li podáno tímto účastníkem řízení, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl vysloven právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí odvolacího soudu, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 70/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že zastavěním pozemku je třeba rozumět zastavění pozemku trvalou stavbou, jež je tu stavbou hlavní, která má povahu nemovitosti a která má za následek trvalou změnu využití pozemku.

Stavbou, kterou má na zřeteli ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., lze rozumět pouze stavbu takovou, kterou nelze bez nežádoucích obtíží, spočívajících zejména v neúměrných nákladech, v technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení přemístit z pozemku, na němž stojí, na jiné místo, tedy stavbu relativně technického charakteru (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Za stavbu ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba rozumět stavbu, která z dříve nezastavěného pozemku činí pozemek zastavěný, přičemž jde o stavbu hlavní, k níž mají případné ostatní stavby funkci doplňkovou (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 120 odst. 2).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 34/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo zdůrazněno, že pro posouzení vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. není rozhodné, zda existuje stavební povolení k rekonstrukci nemovitosti, nýbrž zda stavební úpravy byly provedeny.

Pokud jde o pozemek, na němž stojí (je umístěna) stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem (§ 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. ve znění zákona č. 137/1991 Sb.), je tu rozhodující skutečnost umístění stavby na pozemku a nikoli ta skutečnost, zda jde o umístění celé stavby nebo její části (jde-li např. o stavbu umístěnou na dvou pozemcích). Jako stavbu nelze chápat např. vestavěné podzemní vedení, které nemění způsob užívání pozemku (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 112 a str. 113).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 22/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat názor, že i pozemek plnící funkci komunikace nebo ploch nezbytných pro provoz podniku, plní účel, pro který byl pozemek vyvlastněn.

S uvážením těchto právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů nemohl v daném případě dospět dovolací soud k závěru, že by tu u rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, šlo o rozhodnutí, které by se odchylovalo od ustálené soudní judikatury nebo by přinášelo judikaturu novou (srov. k tomu již shora citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 281/95, uveřejněné pod č. 19 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Pokud šlo o postup soudů v dalším průběhu řízení v této právní věci po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu z 1.9.1999 (28 Cdo 1142/2001 Nejvyššího soudu) odvolací soud respektoval právní názor dovolacího soudu o nutnosti provedení důkazu znaleckým posudkem ohledně stavebně technického charakteru stavby parkoviště na pozemcích, které jsou v daném případě sporné mezi žalobci a žalovaným městem; odvolací soud vycházel, s využitím odborných poznatků ze znaleckého posudku, v podstatě z citovaných právních závěrů z judikatury soudů v otázce stavby, která ma povahu nemovité věci spojené se zemí pevným základem.

Nemohl proto dovolací soud tedy dospět přesvědčivě k závěru, že by tu byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb., tedy zejména, že by rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatelů mělo po právní stránce zásadní význam, a to jako rozhodnutí, které by se svými závěry odchylovalo od ustálené judikatury soudů nebo přinášelo judikaturu novou.

Proto dovolacímu soudu nezbylo než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovoání úspěšní a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovaným městem na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ustanovení § 150 téhož právního předpisu; dovolací soud přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci a také k obsahu zmíněného vyjádření žalovaného k dovolání dovolatelů, rekapitulujícího procesní vyjádření žalovaného města, učiněné v podstatě již v průběhu řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 15. ledna 2004

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu