28 Cdo 1744/2002
Datum rozhodnutí: 19.02.2004
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1744/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobců 1) JUDr. J. V. a 2) RNDr. A. V., obou zastoupených advokátem, proti žalované J. R., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 5/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.5.2002, č.j. 21 Co 145/2002-175, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou dne 19.12.1990 u Obvodního soudu pro Prahu 4, domáhali se žalobci vyklizení bytu blíže popsaného v petitu žaloby s tím, že původní uživatel bytu ing. B. N. zemřel dne 28.11.1989, tím jeho užívací právo k předmětnému bytu zaniklo. O převod údajného užívacího práva k tomuto bytu požádala žalovaná, podmínky pro něj však nesplňovala.

Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13.11.1996, č.j. 20 C 252/90-127, žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že na žalovanou ze zákona přešlo právo užívání předmětného bytu. Pokud mezi účastníky došlo navíc k uzavření dohody o užívání bytu ze dne 5.2.1990, kvalifikoval ji soud prvního stupně jako privativní novaci podle § 90 o.z., když tato dohoda nahrazovala původní dohodu uzavřenou Ing. B. N. K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17.6.1998, č.j. 51 Co 302/97-166, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.

K dovolání žalované Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 29.6.2000, č.j. 20 Cdo 2482/98-188, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17.6.1998, č.j. 51 Co 302/97-166, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Učinil tak pro porušení procesních ustanovení týkajících se dokazování, když vytýkal odvolacímu soudu, že hodnotil nepřípustným způsobem důkazy, které sám nezopakoval.

V dalším průběhu řízení odvolací soud rozsudkem 12.12.2000, č.j. 16 Co 360/2000-97, zrušil rozsudek soud prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 30.11.2001, č.j. 23 C 5/2001-156 žalobu zamítl. Vyšel přitom ze zjištění, že žalovaná nebyla osobou, která by měla v době úmrtí ing. N. vlastní byt a smlouvu ze dne 3. 2. 1994 považoval za platnou vzhledem k jejímu právnímu posouzení, které učinil odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14.5.2002, č.j. 21 Co 145/2002-175, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Po skutkové stránce tak vycházel ze zjištění, že bydlení žalované v J., kde pracovala v zemědělském družstvu, nesplňovalo podmínky bytu, neboť žalovaná bydlela se spolubydlící v jedné místnosti se společným umyvadlem a WC. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázáno, že nájemníkům nebyly vydávány dekrety a nájemné bylo minimální 50-90 Kč měsíčně. Rovněž tak zjistil, že dům byl ve značně zdevastovaném stavu, družstvo do něj příliš neinvestovalo a ohledně domu se nedochovaly žádné doklady ani na družstvu ani na stavebním úřadě. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně ubytování žalované posoudil jako ubytovnu, neboť nenaplňovalo znaky bytu, jak byl definován v tehdy platném znění zákona č. 41/1964 Sb.

Při těchto zjištěních dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobcům se nepodařilo prokázat, že žalovaná měla v době úmrtí svého otce vlastní byt. Ztotožnil se též se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná tedy splnila obě podmínky pro přechod nájmu bytu (tehdy užívacího práva k bytu) a s ohledem na přechod práva nájmu na žalovanou ze zákona je nutno považovat nájemní smlouvu ze dne 3.2.1994 za platně uzavřenou. Vyslovil závěr, že podle ustálené judikatury se pojem mít vlastní byt vykládá jako dispozice takovým právním titulem, který zakládá právo na bydlení nikoli jen přechodného charakteru.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 31.7.2002 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a § 237 odst. 3 o.s.ř. Namítal, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to ohledně obou podmínek přechodu nájmu bytu, t.j. jak podmínky soužití žalované v předmětném bytě ve společné domácnosti s jejím otcem v den jeho smrti, tak podmínky, že žalovaná neměla v den smrti svého otce vlastní byt. Podle dovolatele řízení je rovněž postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Dovolání směřoval i proti výroku o nákladech řízení. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 30.11.2001, tedy za účinnosti o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. K existenci shora zmíněného měnícího rozhodnutí odvolacího soudu nelze přihlížet, když toto bylo zrušeno výše citovaným rozsudkem dovolacího soudu. Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení, nýbrž svou pozornost soustředil pouze na otázku, zda způsob výkladu ustanovení § 179 o.z., ve znění účinném do 31.12.1991, odpovídá ustálené judikatuře.

Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby na vyklizení v této věci bylo závislé na zjištění, zda žalované přísluší právní titul k užívání předmětného bytu. Z nesporných skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož žalované vzniklo užívací právo k předmětnému bytu. Lze přisvědčit odvolacímu soudu pokud dospěl k závěru, že v projednávané věci byly splněny podmínky přechodu užívacího práva k předmětnému bytu podle § 179 o.z., v tehdy platném znění.

Dovolací soud nemá důvodů přehlédnout dosavadní rozhodnutí, která byla vydána k aplikaci § 179 o.z., ve znění účinném do 31. 12. 1991. K výkladu zaujatému odvolacím soudem lze připomenout závěry vyslovené Nejvyšším soudem České republiky v rozsudku ze dne 30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96 s tím, že mít vlastní byt ve smyslu § 179 odst. 1 o.z., ve znění účinném do 31.12.1991, znamená disponovat takovým právním titulem, který zakládá právo na bydlení, jež podle povahy slouží k trvalému (nikoli přechodnému) uspokojování potřeby bydlet.

Pro úplnost nutno uvést, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Pak ovšem posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobci, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalované v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. února 2004

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu