28 Cdo 1740/2002
Datum rozhodnutí: 29.10.2002
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 126 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




28 Cdo 1740/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání M. Ž., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 15. května 2002, sp. zn. 29 Co 141/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ćeské Lípě pod sp. zn. 12 C 1190/2000 (žalobkyně M. Ž., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. B. a 2) V. B., oba zastoupeni advokátem, o vyklizení bytu), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v České Lípě rozhodl rozsudkem ze dne 23. 1. 2002, č. j. 12 C 1190/2000-75, o povinnosti obou žalovaných i spolubydlících osob vyklidit byt č. 3, II. kategorie, o kuchyni a 3 pokojích s příslušenstvím, v prvním nadzemním podlaží domu č. p. 22 v H. v L. h., a to do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 14.204,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku, k rukám jejího právního zástupce.

Soud prvního stupně vycházel z předchozího právního názoru odvolacího soudu a dovodil, že dohoda o odevzdání a převzetí bytu ze dne 19. 5. 1970 se Státním statkem J. v P. nezaložila užívací právo žalovaných k bytu. Žalovaní neprokázali existenci rozhodnutí o přidělení bytu, které mělo dohodě předcházet. Pokud dne 29. 12. 1995 uzavřel žalovaný M. B. smlouvu o nájmu bytu s P. f. Č. r., pak ani ta nebyla platná. P. f. totiž neměl zákonné oprávnění sjednat smlouvu na dobu neurčitou. Soud prvního stupně však přiznal právní účinky nájemní smlouvě na dobu určitou od 21. 4. 1999 do 30. 6. 2000, sjednané mezi žalobkyní jako novou vlastnicí domu a žalovanými. Po uplynutí dohodnuté doby již žalovaní užívali byt bez právního důvodu a vlastnickému právu žalobkyně bylo třeba poskytnout ochranu podle ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku. Delší šestiměsíční lhůtu k vyklizení bytu stanovil soud prvního stupně s ohledem na to, že žalovaní důvody neplatnosti předchozích právních úkonů nezavinili a nemají jinou možnost bydlení.

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodl k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 29 Co 141/2002, o změně rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud přisvědčil právním závěrům soudu prvního stupně, pokud jde o nedostatek právního důvodu užívání bytu žalovanými od roku 1964, i ohledně neplatnosti smlouvy s P. f. Č. r. Odlišně však posoudil, s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku o dobrých mravech, otázku bytové náhrady. Žalovaní užívali byt přes třicet let v dobré víře v existenci právního důvodu užívání. Nemají jinou možnost bydlení a žalobkyně, která má své bydlení zajištěno, počítala po nabytí vlastnictví k domu s nájmem žalovaných i do budoucna. Proto odvolací soud přiznal žalovaným bytovou náhradu ve formě náhradního bytu, s patnáctidenní lhůtou k vyklizení bytu dosavadního, počínající běžet od zajištění náhradního bytu.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Ztotožnila se s právními závěry soudu prvního stupně a namítala, že ustanovení občanského zákoníku o dobrých mravech bylo odvolacím soudem nesprávně použito. Žalovaní uzavřeli smlouvu o nájmu bytu na dobu určitou dobrovolně. Museli tedy počítat s tím, že po uplynutí sjednané doby nájmu budou v bytě bydlet bez právního důvodu. Přiznáním bytové náhrady žalovaným odvolací soud nepřípustně omezil vlastnické právo žalobkyně. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Dovolací soud zjistil, že dovolání podala včas oprávněná osoba, zastoupená advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu). Dovolání je přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu). Dovolací důvod spočívá podle dovolatelky v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ téhož předpisu).

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu a průběhu řízení dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalobkyně není důvodné.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku nesmí výkon práv a povinností, vyplývajících z občanskoprávních vztahů, bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Při posuzování správnosti aplikace tohoto ustanovení musel dovolací soud vyjít, s ohledem na rozsah dovolacího přezkumu, daný uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první občanského soudního řádu), z právního závěru o užívání bytu žalovanými bez právního důvodu po uplynutí doby určité podle nájemní smlouvy žalovaných se žalobkyní. V takovém případě je výjimečně přípustné přiznat vyklizovaným bytovou náhradu podle výše citovaného ustanovení občanského zákoníku o dobrých mravech. Výkladový závěr o přípustnosti přiznání bytové náhrady vzhledem k okolnostem konkrétního případu, i když je tím omezeno vlastnické právo vlastníka domu, zaujal dovolací soud již v předchozích rozhodnutích (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Odvolací soud při svých úvahách správně neopomenul okolnost, že žalovaní dlouhodobě užívali byt v přesvědčení, že jim svědčí platný titul bydlení. Žalovaní též nezpůsobili nedostatky, které ovlivnily právní posouzení platnosti důvodu užívání bytu. Nebylo možné pominout ani to, že žalovaní prokazatelně nemají možnost užívat jiný byt. Všechny tyto skutečnosti vedou k závěru, že výjimečné přiznání bytové náhrady vyklizovaným, a to náhradního bytu, bylo v rámci právního posouzení věci odvolacím soudem odůvodněné.

Dovolací soud nezjistil v řízení vady ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 občanského soudního řádu či jiné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3, věta druhá, téhož předpisu).

Ze všech uvedených důvodů považuje dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání žalobkyně proto zamítl (§ 243b odst. 2 občanského soudního řádu).

Žalovaní byli v dovolacím řízení úspěšní, žádné náklady jim však nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 občanského soudního řádu).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 29. října 2002

JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc., v. r.

předseda senátu