28 Cdo 1739/2014
Datum rozhodnutí: 07.10.2014
Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.



28 Cdo 1739/2014 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalované H. S., P., o zaplacení částky 21.973,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 64/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2013, č. j. 53 Co 305/2013-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. 10. 2012, č. j. 10 C 64/2011-81, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 21.973,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Požadovaná částka měla dle žalobkyně představovat bezdůvodné obohacení, jež žalované vzniklo užíváním pozemků náležících žalobkyni, k jejichž užívání žalované nesvědčil žádný právní titul. Obvodní soud sice shledal, že by nároku žalobkyně bylo možno přiznat opodstatnění, avšak za daných okolností odporuje jeho uplatnění dobrým mravům, pročež žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 9. 12. 2013, č. j. 53 Co 305/2013-105, potvrdil ve výroku o věci samé, změnil ve výroku nákladovém (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přitakal skutkovým zjištěním i právnímu posouzení soudu prvního stupně, a jeho rozhodnutí tudíž jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., s návrhem, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu, zakládající se na nesprávném právním posouzení věci, i rozhodnutí jemu předcházející zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně i včas a osobou oprávněnou i k tomu způsobilou dle § 241 odst. 2 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jelikož v projednávané věci bylo dovoláním napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, v němž bylo rozhodováno o peněžitém plnění nepřesahujícím uvedený bagatelní limit, aniž by se jednalo o vztah ze spotřebitelské smlouvy či vztah pracovněprávní, je na podané dovolání třeba pohlížet jako na nepřípustné. S ohledem na uvedené proto Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. října 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu