28 Cdo 1727/2015
Datum rozhodnutí: 23.11.2016
Dotčené předpisy: § 43 odst. 2 o. s. ř., § 241a odst. 2 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř., § 243 odst. 1 písm. e) o. s. ř.



28 Cdo 1727/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce L. D. zastoupeného JUDr. Janem Stančíkem, advokátem se sídlem v Bystřičce, Mikulůvka 141, proti žalované L. N., o nejasnou věc , vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí pod sp. zn. 52 Nc 2038/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2014, č. j. 57 Co 322/2014-29, takto:


Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2014, č. j. 57 Co 322/2014-29, v části výroku I., jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. a III., a ve výroku II, o náhradě nákladů řízení, a dále usnesení Okresního soudu ve Vsetíně pobočka Valašské Meziříčí ze dne 3. února 2014, č. j. 52 Nc 2038/2013-13, vyjma výroku I., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Vsetíně pobočka Valašské Meziříčí k dalšímu řízení. Ve vztahu k části výroku I. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2014, č. j. 57 Co 322/2014-29, jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku I., o zamítnutí žádosti žalobce o ustanovení zástupce, se dovolání odmítá .
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí usnesením ze dne 3. února 2014, č. j. 52 Nc 2038/2013-13, ve výroku I. zamítl žádost žalobce o ustanovení bezplatného právního zástupce, ve výroku II. odmítl jeho žalobu ze dne 28. listopadu 2013 a ve výroku III. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. července 2014, č. j. 57 Co 322/2014-29, ve výroku I. potvrdil usnesení soudu prvního stupně a ve výroku II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 o. s. ř. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva (náležitostí žaloby) odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., konkrétně v právní otázce, zda nečinnost žalobce v podobě nedoplnění žaloby mohla být procesně sankcionována jejím odmítnutím podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř., aniž bylo pravomocně rozhodnuto o jeho žádosti o ustanovení zástupce. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, od nějž se měl odvolací soud odchýlit a navrhoval, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno ve všech výrocích a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak
Námitka, že se odvolací soud při posouzení otázky splnění podmínek pro odmítnutí žaloby v situaci, kdy nebylo prvotně rozhodnuto o žádosti žalobce o ustanovení zástupce, odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od usnesení ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, zakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., které současně nutno považovat za důvodné.
Z obsahu spisu je patrné, že žalobci bylo dne 20. 12. 2013 doručeno usnesení (ze dne 11. 12. 2013, č. j. 52 Nc 2038/2013-2) obsahující výzvu k odstranění vad neprojednatelné žaloby. Žalobce na ně ve stanovené lhůtě reagoval sdělením, že není schopen žalobu řádně doplnit a současně požádal o ustanovení bezplatného zástupce s poukazem na to, že v jiném řízení mu byl advokát ustanoven. V reakci na toto sdělení byl žalobce vyzván k doplnění některých rozhodujících skutečností a k předložení listinných důkazů; uvedená výzva byla žalobci doručena 20. 1. 2014. Jmenovaný na ni reagoval s poukazem na své předchozí sdělení a současně doložil Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech . Soud prvního stupně následně bez dalšího odmítl žalobu ze dne 28. 11. 2013 a nevyhověl žádosti o ustanovení bezplatného zástupce. Odvolací soud poté k odvolání žalobce v napadeném usnesení závěry soudu prvního stupně bez dalšího aproboval, když uvedl, že podání žalobce je neúplné, neboť z vylíčení rozhodujících skutečností není jasno, jaký skutek má být předmětem řízení, a žalobní petit je nesrozumitelný a neurčitý, neboť z něho nelze dovodit, o jaká práva a povinnosti jde, tedy čeho se žalobce po žalované domáhá, to vše i přesto, že žalobce byl řádně doručenou výzvou, jejíž obsah je srozumitelný i pro osobu, která nemá právnické vzdělání, vyzván k doplnění žaloby v požadovaných směrech. Nakonec ani v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně neodstranil nedostatky žaloby a nedoplnil žalobní petit.
Ze shora podaného je beze všech pochyb zřejmé, že soud prvního stupně odmítnul žalobu současně se zamítnutím žádosti o ustanovení zástupce (§ 30 o. s. ř.), tedy přistoupil k procesní sankci za neodstranění vad žaloby, aniž dal žalobci, který žádal o kvalifikované bezplatné zastoupení, možnost reagovat na to, že mu zástupce ustanoven nebyl. V dovolatelem označeném usnesení přitom Nejvyšší soud dovodil, že zamítá-li soud žádost o ustanovení zástupce (§ 30 o. s. ř.) žalobci, jenž podal u soudu žalobu, která trpí vadami, bránícími pokračovat v řízení, může ho ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. usnesením vyzvat, aby žalobu opravil nebo doplnil, teprve v době, kdy usnesení o zamítnutí žádosti je v právní moci. Uvedené závěry jsou logické, neboť teprve když je účastník seznámen s tím, že se nemůže spoléhat na právní pomoc soudem ustanoveného advokáta, lze od něj požadovat pod sankcí odmítnutí žaloby, aby vady žaloby odstranil např. s pomocí zástupce, kterého si zvolí, případně aby se o odstranění vad pokusil sám. Z uvedeného vyplývá, že se odvolací soud skutečně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolání je proto v této části důvodné.

Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení o odmítnutí žaloby, tedy správné není a Nejvyšší soud je proto v této části výroku I., jakož i v souvisejícím výroku nákladovém (II.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že stejné důvody, pro něž je rušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve výrocích o odmítnutí žaloby (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení (výrok III.) i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolatel sice v úvodu dovolání uvádí, že napadá usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak ve vztahu k části, jíž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně i ve výroku I., o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce, dovolatel nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 a § 237 až § 238a o. s. ř.), resp. neuvádí vůbec ničeho (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a proto Nejvyšší soud dovolání v této jeho části postupem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 23. listopadu 2016

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu