28 Cdo 1717/2003
Datum rozhodnutí: 09.12.2003
Dotčené předpisy: § 2 odst. 1 písm. a) předpisu č. 172/1991Sb., § 134 odst. 1 písm. a) předpisu č. 40/1964Sb.




28 Cdo 1717/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., v právní věci žalobce H. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. E., s. r. o., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 113/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2003, č. j. 15 Co 25/2003-47, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení v částce 2.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. J. H.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2003, č. j. 15 Co 25/2003-47, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 10. 2002, č. j. 21 C 113/2002-27, kterým bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 4325/1 o výměře 2320 m2, zapsaného na LV č. 2435 pro k. ú. Žižkov u Katastrálního úřadu P.

Odvolací soud převzal právní závěr soudu prvního stupně o vlastnictví žalobce k pozemku ke dni 31. 12. 1949, opřený v podrobnostech o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 652/98. Z toho vyplynul přechod pozemku ze státu na žalobce ke dni 24. 5. 1991 ex lege, podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Žalovaný sice dne 29. 6. 1998 pozemek vydražil v dobré víře o vlastnictví státu (který byl takto zapsán k uvedenému datu v katastru nemovitostí), ale do vydržecí doby mu byl započten jen časový úsek od dražby do doručení žaloby dne 16. 7. 2002. Doba předchozí držby státem od 1. 1. 1992 do konání dražby nemohla být započtena jako doba oprávněné držby, neboť stát (Sady, lesy a zahradnictví, s. p., vykonávající právo hospodaření k pozemku) nemohl být v dobré víře o vlastnictví k pozemku. Vydržení pozemku žalovaným, podmíněné uplynutím vydržecí doby deseti let (§ 134 odst. 1 občanského zákoníku), tedy nenastalo a vlastníkem pozemku zůstal žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovodil z tvrzeného zásadního právního významu rozsudku odvolacího soudu. Vytkl rozhodnutí nesprávné právní posouzení věci i procesní vadu, spočívající v nedostatečném rozsahu dokazování ohledně dobré víry právního předchůdce žalovaného před dražbou pozemku. V dovolání není výslovně vytýčena právní otázka, z jeho obsahu však lze dovodit, že žalovaný považuje za zásadní právní problém posouzení okolností možného zápočtu držby státu do vydržecí doby, včetně skutečností souvisejících s dražbou. Žalovaný žádal odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku a navrhl, aby byl tento rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl ve vyjádření k dovolání, v němž se zabýval hodnocením držby státem resp. státním podnikem v období před dražbou pozemku, odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal žalovaný včas a že je zastoupen advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu dále o. s. ř. ). Při shodě rozsudků obou řádných instancí, bez předchozího zrušení a vrácení věci odvolacím soudem, však bylo nutno se zabývat otázkou, zda je dovolání přípustné ve smyslu jediné v úvahu přicházející možnosti, totiž podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. tedy pro zásadní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé po právní stránce.

Z tohoto pohledu byly již předem vyloučeny z dovolacího přezkumu procesní námitky dovolatele, poněvadž zákonné předpoklady přípustnosti dovolání v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. směřují zčásti výslovně jen k meritornímu posouzení věci (řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem) a dovolatel ani nenastolil procesní otázku, ohledně níž by bylo namístě sjednotit judikaturu (viz ostatní varianty zásadního právního významu rozhodnutí, upravené v uvedeném ustanovení).

Ale ani hmotněprávní námitky dovolatele nemohly obstát. Dovolací soud neshledává důvod, pro nějž by měl vydělit otázku bližších podmínek případné oprávněné držby státem jako specifický problém; oprávněnost držby je tu třeba posoudit podle stejných kritérií, jako u kteréhokoli jiného subjektu. Judikatura Nejvyššího soudu opakovaně vymezila, za jakých okolností může být oprávněná držba dána; akcentuje se zejména titul, na jehož základě by mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo a z hlediska dobré víry držitele pak především objektivní hledisko, nikoli subjektivní přesvědčení držitele (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, 2 Cdon 431/96, 2 Cdon 1178/96). V posuzované věci nižší instance správně dovodily, že předchozí vlastnictví obce a vydání zákona č. 172/1991 Sb. musely (objektivně) vyvolat náležitou pozornost státního podniku vůči vlastnickým vztahům k pozemku a že za těchto okolností byla dobrá víra státu vyloučena.

Dovolací soud navíc sdílí i právní názor, podle něhož je dovolací soud vzhledem k výrazné míře quaestio facti v uvedené zákonné podmínce oprávněn přezkoumat otázku existence dobré víry držitele o tom, že mu věc patří, jen v případě, že by úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

Jak již výše naznačeno, odvolací soud vyřešil pro věc určující právní otázky v souladu s hmotným právem; citovaná rozhodnutí dokumentují, že ve vztahu k okolnostem posouzení doby držby právním předchůdcem žalovaného nelze dovodit ani jakoukoli kontradikci, tím méně pak neexistenci judikatury. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. tedy není dána.

Dovolací soud proto dovolání žalovaného za použití ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Při odmítnutí dovolání vzniklo žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243c odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.). Vyjádření žalobce k dovolání nutno posoudit jako úkon právní služby podle § 5 a § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., tedy v základní sazbě 5.000,- Kč, s následným krácením o polovinu na 2.500,- Kč (§ 18 odst. 1 cit. vyhl.). K posledně zmíněné částce dovolací soud připočetl 75,- Kč režijního paušálu (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 9. prosince 2003

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu