28 Cdo 1713/2000
Datum rozhodnutí: 26.04.2001
Dotčené předpisy:




28 Cdo 1713/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání žalované obci h. m. P., zast. advokátem, které bylo podáno proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2000, sp. zn. 53 Co 602/99 (v právní věci žalobce F. J., zast. advokátem, proti žalované obci h. m. P., zast. advokátem, o vydání věci podle zákona č. 87/91 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 21 C 217/98) takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :



V projednávané věci nejprve rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 10, který věc usnesením ze dne 15. října 1992 pod čj. 21 C 177/92-6 z procesních důvodů zastavil. Toto rozhodnutí obvodního soudu Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 18. června 1993 pod čj. 19 Co 225/93-15 zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení, když došel k závěru, že nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení.

Ve svém meritorním rozhodnutí potom Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 1. listopadu 1994, čj. 21 C 177/92-36 stanovil, že žalovaná je povinna uzavřít s protistranou dohodu o vydání dvou ideálních třetin předmětného pozemku. K odvolání obou stran se věcí zabýval Městský soud v Praze, který svým rozsudkem ze dne 24. dubna 1995, čj. 19 Co 115/95-53 rozsudek prvoinstančního soudu tak změnil, že žalobu zamítl ve vyhovujícím výroku ve věci samé. Na základě podání žalobce bylo zahájeno dovolací řízení, které bylo završeno rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. dubna 1998, čj. 3 Cdon 631/96-77, který zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze, tak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. listopadu 1994 a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.

Věcí se tady znovu zabýval Obvodní soud pro Prahu 10, který rozsudkem ze dne 11. května 1999, čj. 21 C 217/98-115 opětovně shledal žalovanou vůči žalobci povinnou k uzavření dohody o vydání dvou ideálních třetin předmětných nemovitostí. Návrh, aby žalovaná byla povinna uzavřít se žalobcem dohodu o vydání ideální jedné třetiny sporných nemovitostí byl zamítnut. Obvodní soud zároveň žalované určil povinnost zaplatit státu na soudních poplatcích na účet soudu celkem 1.340,- Kč a uhradit žalobci k rukám jeho právního zástupce jednu třetinu nákladů řízení, tedy 5.111,- Kč, rovněž do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

K odvolání žalobce i žalovaného se věcí zabýval Městský soud v Praze, který rozsudek soudu I. stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k přesvědčení, že soud I. stupně rozhodl na základě úplných skutkových zjištění, provedené důkazy náležitě zhodnotil a vyvodil z nich odpovídající právní závěry, s nimiž se městský soud prakticky bez výjimky ztotožnil. Ohledně odvolacích námitek pak zaujal následující stanoviska. Pokud žalovaná namítala nedostatek své pasivní legitimace ve sporu s tím, že ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích pozemek, jehož vydání se žalobce domáhá, nedržela a není tak osobou povinnou, jak ji definuje ustanovení § 4 odst. 1 citovaného zákona, odkazuje odvolací soud na již ustálenou soudní praxi, jež dovodila, že ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/91 Sb. vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují. Jestliže tedy byl v posuzovaném případě uplatněn nárok na vydání věci až dne 18. září 1991, stalo se tak po účinnosti zákona č. 172/91 Sb., jež nastala dne 24. května 1991, z čehož vyplývá, že předmětný pozemek dnem účinnosti zákona č. 172/91 Sb. přešel na žalovanou a ta je tak osobou povinnou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. k jeho vydání.

Jako nepřípadné posoudil pak odvolací soud rovněž odvolání žalobce, jímž tento s odkazem na nález Ústavního soudu ČR vydaný pod č. I. ÚS 340/96 napadl zamítavý výrok ohledně třetinového podílu po původní spoluvlastnici M. S. Podle názoru odvolacího soudu totiž odvozeným" oprávněným osobám (právním nástupcům) což je případ žalobce nemůže být přiznáno více práv než původně prvotně" oprávněné osobě příslušelo. Oprávněné osobě odvozující svůj nárok na vydání věci po jednom spoluvlastníkovi tak nemůže přirůst" podíl po jiném ze spoluvlastníků, který zemřel a nezanechal osob uvedených v ust. § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., či pokud tyto osoby nárok na vydání věci neuplatnily. Odvozeným" oprávněným osobám nemůže být vydáno více než bylo odňato jejich právním předchůdcům.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, ve kterém vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry odvolacího soudu. Podle ust. § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je povinnou osobou stát nebo právnická osoba, která ke dni účinnosti zákona (tedy k 1. 4. 1991) věc (která je předmětem právní úpravy) drží. Ke dni 1. 4. 1991 držel věc subjekt odlišný od žalované. Pokud věc přešla do vlastnictví žalované, pak podle příslušného ust. zák. č. 172/1991 Sb., tedy dnem 24. 5. 1991, tj. po účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích. Žalovaná není navíc ani držitelem sporné nemovitosti, čímž není naplněna hmotněprávní podmínka zákona. Žalovaná dále napadá právní konstrukci o přechodu povinnosti vydat věc novým nabyvatelem spolu s přechodem vlastnického práva k věci na něho. Tento závěr nelze podle mínění žalované opřít o žádnou konkrétní právní úpravu ani o obecně platnou zásadu.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Protože dovolání bylo podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., dovolací soud věc projednal a rozhodl na základě bodu 17 přechodných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb. podle dosavadních předpisů.

Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.). Dovolací soud se však především musel zabývat otázkou, zda v daném případě - kdy byl ve věci samé odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně - je dovolání přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je vždy přípustné, jestliže řízení trpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o.s.ř., které způsobují tzv. zmatečnost rozhodnutí. K takovým vadám přihlíží dovolací soud - bylo-li dovolání podáno včas a oprávněným subjektem - z úřední povinnosti, tedy i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 druhá věta o.s.ř.). V posuzovaném případě dovolatel vady ve smyslu citovaného ustanovení netvrdil a ani z obsahu spisu se jejich existence nepodává.

Je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zbývá posoudit jeho přípustnost z pohledu ustanovení § 238 a § 239 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.) a proti rozsudku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolatel se domáhá přípustnosti právě podle posledně uvedeného ustanovení; po projednání věci však dovolací soud dospěl k závěru, že pod citované rozhodnutí souzenou věc subsumovat nelze.

Jak již bylo Nejvyšším soudem ČR vysloveno (rozhodnutí pod sp. zn. 23 Cdo 1075/98), dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem dovolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Jak z uvedeného rozhodnutí vyplývá, výslovnou podmínkou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení je, že kasační rozhodnutí (tj. rozsudek rušící předchozí rozhodnutí prvoinstančního soudu) vydá soud odvolací.

V projednávané věci však odvolacím soudem nebyl zrušující rozsudek ve věci samé vydán. Usnesení obvodního soudu ze dne 15. října 1992 pod čj. 21 C 177/92-6 sice bylo zrušeno rozhodnutím Městského soudu v Praze usnesením ze dne 18. června 1993 pod čj. 19 Co 225/93-15, ovšem nikoliv pro důvody hmotněprávního posouzení, ale z příčin procesních. Meritorní rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2000 pod čj. 53 Co 602/99-132, které je napadeno dovoláním, je rozhodnutím potvrzujícím, kterým dal odvolací soud za pravdu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. května 1999 čj. 21 C 217/98-115. Tímto rozsudkem obvodního soudu bylo co do 2/3 rozsahu vyhověno žalobě, stejně jak už bylo stanoveno rozsudkem téhož soudu ze dne 1. listopadu 1994, čj. 21 C 177/92-36. I z tohoto důvodu se tedy nemůže jednat o případ přípustnosti dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b), neboť soud prvního stupně rozhodl v obou svých rozsudcích stejně, zatímco dikce cit. ustanovení předpokládá zrušujícím rozsudkem odvolacího soudu vynucenou" změnu rozhodnutí prvoinstančního soudu.



Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud (na návrh nebo i bez návrhu) ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu § 239 odst. 1 o.s.ř.). Takový výrok však rozsudek odvolacího soudu neobsahuje.

Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.). O přípustnosti dovolání v intencích tohoto ustanovení nelze uvažovat, když žalobce nenavrhl, aby odvolací soud přípustnost dovolání vyslovil.

Za této procesní situace, kdy nelze dovodit přípustnost dovolání podle žádného v úvahu připadajících ustanovení občanského soudního řádu, dovolacímu soudu nezbylo, než bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) dovolání žalobce jako nepřípustné odmítnout (§ 243b odst. 4, 5, § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.), aniž by se mohl zabývat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu věcnou správností napadeného rozsudku.

O nákladech řízení o dovolání rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci náklady řízení nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. dubna 2001

JUDr. Oldřich J e h l i č k a, CSc., v.r.

předseda senátu