28 Cdo 1712/2005
Datum rozhodnutí: 27.09.2005
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1712/2005


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele F. W., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 17.3.2005, sp.zn. 22 Co 371/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp.zn. 4 C 93/97 (žalobce F. W., který byl v řízení zastoupen advokátem, proti žalované České republice-Ministerstvu financí ČR, 118 10, Praha 1, Letenská 15, o 55,343.019 Kč), takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobce, podané u soudu 26.5.1992, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze 16.3.1993, čj. 4 C 141/92-19, tak, že byl zamítnut žalobní návrh žalobce Ing. F. W., kterým bylo žádáno, aby žalované České republice-Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci, jakož i akciové společnosti T. Ch. bylo uloženo začlenit restituční nároky žalobce do privatizačního projektu žalované akciové společnosti T. Ch. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.


K odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové usnesením z 26.1.1994, sp.zn. 8 Co 287/93, připustil zpětvzetí žaloby proti žalované T. Ch., a.s.; vůči žalované České republice-Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení proti této žalované bylo zastaveno.


K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem z 22.4.1997, 3 Cdon 466/96, zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 26.1.1994, sp.zn. 8 Co 287/93, i rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze 16.3.1993, čj. 4 C 141/92-19, a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Chrudimi k dalšímu řízení.


Poté byl vynesen rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze 4.6.1998, čj. 4 C 93/97-103, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce Ing. F. W., proti žalované České republice-Ministerstvu financí ČR, kterou se domáhal, aby tato žalovaná byla uznána povinnou vypořádat restituční nárok žalobce formou bezúplatného převodu na žalobce 55.460 kusů akcií o jmenovité hodnotě 1.000 Kč, znějících na majitele, veřejně obchodovatelných ISIN CS 000001509, vydaných v zaknihované podobě, emitovaných Restitučním investičním fondem, a.s. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.


K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením z 21.12.1999, sp.zn. 20 Co 548/98, zrušil rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze 4.6.1998, čj. 4 C 93/97-103, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


V dalším řízení bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi z 24.5.2001, čj. 4 C 93/97-191, a to tak, že žalovaná Česká republika-Ministerstvo financí ČR je povinna vypořádat restituční nárok žalobce vydáním cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů (směnky), v minimální hodnotě ve výši 55,460.000 Kč, které budou vydány F. n. m., do 30 dnů od právní moci rozsudku . Žalované bylo také uloženo nahradit žalobci na nákladech řízení 678.885 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku.


K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením z 29.4.2002, sp.zn. 24 Co 337/2001, zrušil rozsudek Okresního soudu v Chrudimi z 24.5.2001, čj. 4 C 93/97-191, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi z 15.3.2003, čj. 4 C 93/97-291, bylo pak rozhodnuto, že řízení se zastavuje v části, ve které žalobce požadoval přiznání částky 116.981 Kč a dále bylo žalované České republice-Ministerstvu financí ČR uloženo vypořádat restituční nárok žalobce poskytnutím finanční náhrady v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů, směnky v minimální hodnotě 55,343.019 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. Žalované České republice-Ministerstvu financí ČR bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení částkou 804.060 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.


Poté došlo na základě ústavní stížnosti žalobce k vydání nálezu Ústavního soudu ČR z 23.6.2004, I. ÚS 647/03, jímž bylo vysloveno, že Krajský soud v Hradci Králové i Nejvyšší soud ČR průtahy v řízení vedeném pod sp.zn. 4 C 93/97 Okresního soudu v Chrudimi zasáhly do základních práv stěžovatele, garantovaného článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod . Bylo také rozhodnuto, že se zamítá návrh na uložení Okresnímu soudu ve Chrudimi, aby nepokračoval v průtazích ve věci vedené pod sp.zn. 4 C 93/97 a aby neprodleně v této věci jednal . Posléze bylo uvedeným nálezem Ústavního soudu ČR vysloveno, že se zakazuje Krajskému soudu v Hradci Králové, aby pokračoval v dalších průtazích řízení, vedeném pod sp.zn. 4 C 93/97 Okresního soudu v Chrudimi, a přikazuje se mu, aby o podaném odvolání neprodleně jednal .


O odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze 16.3.2004, čj. 4 C 93/97-291, rozhodl potom Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze 17.3.2005, sp.zn. 22 Co 371/2004. Rozsudek soudu prvního stupně byl v odvoláním napadených výrocích, označených II. a III., změněn tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná Česká republika-Ministerstvo financí ČR byla povinna vypořádat restituční nárok žalobce poskytnutím finanční náhrady v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů (směnky), v maximální hodnotě 55,343.019 Kč . Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani nákladů řízení za odvolací řízení.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované České republiky-Ministerstva financí ČR bylo shledáno důvodným.


Žalobce považoval odvolací soud za oprávněnou osobou podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jako dědice po původním vlastníku firmy F. W., veřejná obchodní společnost v Ch., Dr. Ing. F. W., který zemřel 6.10.1970. Žalobce uplatňuje nárok na poskytnutí náhrady podle ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., když k odnětí vlastnického práva k privatizovanému majetku došlo způsobem uvedeným v § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Nárok žalobce na vypořádání této náhrady byl sice zahrnut do privatizačního projektu akciové společnosti T. Ch., ale v rámci tohoto privatizačního projektu nebyl schválen a nárok žalobce nebyl vypořádán.


Odvolací soud se zabýval tím, zda tu rozhodování v tomto občanském soudním řízení bránilo pravomocné rozhodnutí v řízení u Okresního soudu v Chrudimi pod sp.zn. 4 C 139/92, v němž byli účastníky řízení žalobce Ing. F. W. a žalovaná Česká republika-Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci a také žalovaná akciová společnost T. Ch. Odvolací soud však byl toho názoru (shodně s názorem soudu prvního stupně), že tu nejde o překážku věci rozhodnuté, když v tomto předchozím řízení byl uplatněn jiný žalobní návrh (aby restituční nárok byl zapracován do privatizačního projektu T., a.s., Ch.).


Dále se odvolací soud zabýval námitkou žalované, že tu k odnětí majetku právních předchůdců žalobce nedošlo v rozhodném období (tj. od 25.2.1948 do 1.1.1990) ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud poukazoval na ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 100/1945 Sb., podle něhož se podniky znárodňovaly zestátněním dnem vyhlášení tohoto znárodnění podle ustanovení § 4 odst. 1 téhož dekretu ministrem průmyslu v Úředním listě. K přechodu vlastnictví na stát tu pak docházelo ze zákona k datu 27.10.1945. Na tom pak již nic neměnilo pozdější vymezení rozsahu majetkové podstaty podniku F. W. v Ch. až výměrem z 21.2.1948 a ani později zápis znárodnění v pozemkové knize. Proto odvolací soud dospěl k výslednému závěru, že nárok žalobce na poskytnutí náhrady podle ustanovení § 47 zákona č. 92/1991 Sb. tu není dán, neboť k odnětí majetku tu došlo před rozhodným obdobím (tj. před 25.2.1948-1.1.1990), a proto tu není dán restituční důvod podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem změněn podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu ve výroku o vypořádání restitučního nároku poskytnutím finanční náhrady v cenných papírech a tento žalobní návrh žalobce byl zamítnut. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 15.4.2005 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 23.5.2005 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Chrudimi, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.


Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Přípustnost svého dovolání odůvodňoval dovolatel ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, protože jeho dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci. Z obsahu dovolání dovolatele vyplývalo, že dovolatel uplatňuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem jako dovolací důvod.


Dovolatel měl především za to, že jádro sporu spočívá v posouzení toho, zda ze znárodnění majetku, za který měla být vydávána náhrada, došlo v rozhodném období . V této souvislosti dovolatel poukazoval na to, že uvedenou otázku posoudil odvolací soud v této právní věci rozdílně svými dvěma rozhodnutími, a to jednak rozhodnutím z 23.12.1999, sp.zn. 20 Co 548/98 Krajského soudu v Hradci Králové, a dále rozhodnutím ze 17.3.2005, sp.zn. 22 Co 371/2004, Krajského soudu v Hradci Králové. V prvním z těchto rozhodnutí zaujal odvolací soud podle názoru dovolatele správný právní závěr, vycházející i z nálezů Ústavního soudu ČR, že i na daný případ je třeba aplikovat právní názor, že z ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. vyplývá restituční důvod nikoli jen pro samotný akt znárodnění, ale i pro případ, že po celé rozhodné období nedošlo k poskytnutí náhrady, která byla podmínkou znárodnění. Naproti tomu ve svém dalším rozhodnutí odvolací soud dospěl k názoru, že je tu rozhodné jen to, že tu ke znárodnění nedošlo v tzv. rozhodné době (tj. od 25.2.1948 do 1.1.1990). Dovolatel tedy vytýkal odvolacímu soudu, že od roku 1999 udržoval žalobce v nesprávném právním hodnocení případu a žalobci způsobil statisícové škody na nákladech právním zástupcům a na jiných nákladech řízení .


Dovolatel v další části svého dovolání srovnával svůj nárok s nárokem, který byl posuzován Ústavním soudem ČR v nálezu II. ÚS 192/96, přičemž šlo o totožný případ jako je případ žalobcův v této právní věci (sp.zn. 4 C 93/97 Okresního soudu v Chrudimi), takže i tu byl měl být jeho nárok posouzen jako nárok na vypořádání restitučního nároku, týkajícího se znárodnění podle dekretu č. 100/1945 Sb. a prováděcí vyhlášky z 27.12. 1945, o němž byl proveden zápis do pozemkové knihy 28.2.1948, přičemž za znárodněný majetek nebyla náhrada vyplacena, a stejně jako v případě posuzovaném v uvedeném nálezu Ústavního soudu ČR mělo by tedy být žalobnímu návrhu žalobce vyhověno.


Podle názoru dovolatele je tedy jeho dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s nálezem Ústavního soudu ČR II. ÚS 192/96, ale obsahuje i nesprávnou aplikaci nálezu Ústavního soudu ČR Pl ÚS 1/95 a mělo by být důvodně dovolacím soudem zrušeno.


Při posuzování dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (z přechodných ustanovení v části deváté, hlavě první ve znění tohoto zákona), podle nichž (viz bod 1 uvedených přechodných ustanovení) platí ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.) zásadně i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).


Dovolání dovolatele tu bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.


Dovolatel měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a také měl za to, že tu odvolací soud nepostupoval v souladu s ustanoveními § 226 i § 243d odst. 1 občanského soudního řádu o vázanosti soudu právním názorem dovolacího soudu, popřípadě analogicky právním názorem, obsaženým v zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR.


Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. nyní § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), jestliže soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyložil (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).


V daném případě odvolací soud ve svém rozhodnutí ze 17.3.2005 (sp.zn. 22 Co 371/2004 Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích), proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, posoudil projednávanou právní věci podle ustanovení § 47 zákona č. 92/1991 Sb. a § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. (jak uváděl v odůvodnění svého rozsudku na str. 7); tato ustanovení právních předpisů se projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo ještě třeba posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.


Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo poukázáno (na str. 105 /239/) na to, že z ustanovení zákona č. 92/1991 Sb., o převodu majetku státu na jiné osoby, souvisejí s právní problematikou odstraňování následků majetkových křivd a jiných křivd (srov. zejména zákon č. 87/1991 Sb.) zejména ustanovení § 3 odst. 2, § 4, § 5, § 10, § 12 odst. 4 a § 47 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů, zejména zákona č. 92/1992 Sb.). Poukázáno tu bylo (na str. 108 /240/ uváděného uveřejněného stanoviska), že v ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění článku I. bod 12 zákona č. 92/1992 Sb. a ve znění článku I. bod 43 zákona č. 210/1993 Sb.) se stanoví, že v případech, že k odnětí vlastnického práva došlo způsobem uvedeným v § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. vzniká osobám oprávněným podle uvedeného zákona nárok, jehož způsob vypořádání stanoví rozhodnutí o privatizaci na základě privatizačního projektu, pokud se týká tohoto majetku. Podle ustanovení § 47 odst. 3, věta první, zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění zákona č. 92/1992 Sb.) se na stanovení rozsahu, způsobu uplatnění a vypořádání nároku podle ustanovení § 47 odst. 1 a 2 zákona č. 92/1991 Sb. použijí přiměřeně ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.


Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se tento zákon vztahuje na zmírnění následků majetkových a jiných křivd, vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25.2.1948 do 1.1.1990( rozhodné období ), a to v rozporu se zásadami v tomto ustanovení zároveň uvedenými.


Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. zmírnění následků majetkových a jiných křivd (srov. § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) spočívá ve vydání věci nebo v poskytnutí náhrady finanční nebo ve zrušení některých správních aktů, a to byly-li důsledkem politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.


Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na případy, kdy v rozhodném období (25.2.1948-1.1.1990) věc přešla na stát znárodněním, vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy.


Podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. se postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody rozumí pro účely tohoto zákona taková jednání, která jsou v rozporu se zásadami uvedeným v § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. V případě, že k odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948 došlo v rozhodném období (25.2.1948-1.1.1990), aniž byla poskytnuta příslušná náhrada, vzniká osobám oprávněným podle tohoto zákona nárok, který lze uplatnit podle zvláštního zákona (tj. i podle zákona č. 92/1991 Sb.).


V nálezu Ústavního soudu ČR z 22.10.1997, II. ÚS 192/1996, uveřejněném pod č. 129 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor: Je-li v § 2 odst. 3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb. formulována skutková podstata restitučního důvodu slovy: v případě, že k odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let 1945-1948 došlo v rozhodném období, aniž byla poskytnuta příslušná náhrada, vzniká osobám oprávněným podle tohoto zákona nárok, který lze uplatnit podle zvláštního zákona, a to přestože ke znárodnění docházelo ex lege, je třeba je také aplikovat a nikoli eliminovat . Je totiž zřejmé, že v případě § 2 odst. 3, věty druhé, zákona č. 87/1991 Sb. jde z hlediska systematického o restituční titul, spadající pod postupy porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody (§ 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.), avšak nikoli pro samotný akt znárodnění, ale pro prvek neposkytnutí náhrady, jenž je oním prvkem protiprávnosti, jenž zakládá porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod tak, jak má na mysli zákon č. 87/1991 Sb.


V nálezu Ústavního soudu ČR ze 14.6.1995, Pl ÚS 1/95, uveřejněném pod č. 32 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor k otázce intabulace (zápisu do pozemkových knih) jako podmínky k nabytí vlastnického práva: Knihovního zápisu jako podmínky nabytí vlastnictví k nemovitostem je třeba jen v těch případech, kdy to příslušné předpisy výslovně vyžadují. Při nabývání vlastnictví k nemovitostem byla (vzhledem k ustanovení § 424 dříve platného obecného zákoníku občanského z roku 1811) smlouva o převodu nemovitosti jediným titulem nabytí nemovitosti a proto v tomto případě bylo nutno podle § 431 obecného zákoníku občanského smlouvu intabulovat (zapsat do pozemkových knih), a to jako další podmínka nabytí vlastnictví. Odlišná situace nastala účinností zákona č. 141/1950 sb. (občanského zákoníku platného od 1.1.1951 do 31.3.1964), umožňujícího v § 111 odst. 1 nabytí vlastnictví k věcem jednotlivě určeným již samou smlouvou; dnem 1.1.1951 byl tedy výslovně opuštěn intabulační princip.


Uváděná ustanovení právních předpisů i uváděné právní závěry z uveřejněné judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR, na které bylo v průběhu tohoto soudního řízení účastníky řízení před soudy obou stupňů (a dovolatel i v jeho dovolání) poukazováno, se projednání této právní věci týkaly a proto je dovolací soud měl na zřeteli a z nich také vycházel při posouzení důvodnosti přípustného dovolání dovolatele. Dovolací soud musel ovšem zároveň konstatovat, že uváděná ustanovení právních předpisů i uváděné právní závěry měl na zřeteli i odvolací soud ve svém rozhodnutí ze 17.3.2005 (sp.zn. 22 Co 371/2004 Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích), proti němuž směřovalo dovolání dovolatele z 20.5.2005. Dospěl-li totiž odvolací soud k výslednému závěru, že nárok žalobce na poskytnutí náhrady podle § 47 zákona č. 92/1991 Sb. není dán, neboť k odnětí majetku tu došlo před rozhodným obdobím, tedy před 25.2.1948, a tudíž není dán ani zvláštní restituční titul podle § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. , nelze mít přesvědčivě za to, že tu odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo že si použitá ustanovení právních předpisů (jmenovitě ustanovení § 47 zákona č. 92/1991 Sb. a ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.) nesprávně vyložil. Výklad ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., že totiž i restituční titul podle ustanovení § 2 odst. 3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb. se vztahuje jen na případy, kdy k odnětí vlastnického práva, aniž by byla poskytnuta příslušná náhrada podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948, došlo v rozhodném období (25.2.1948 až 1.1.1990), neodporuje obsahu, znění i účelu tohoto ustanovení; obsah i účel ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. vyjadřuje totiž pouze odlišnou skutkovou podstatu ve srovnání s ustanovením § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb., vztahující se jen na případy znárodnění vykonaného v rozporu s tehdy platnými právními předpisy (tedy na vlastní akt znárodnění bez výslovného uvedeného poskytnutí příslušné náhrady za znárodnění, zakotvené speciálně v § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.), přičemž ovšem jak ustanovení § 6 odst. 1 písm. k/, tak i ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. se týkají shodně odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948, k nimž došlo v rozhodném období podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (tedy od 25.2.1948 do 1.1.1990 Sb. a nikoli dříve), jak je to dáno tímto základním ustanovením zákona o mimosoudních rehabilitacích.


Dovolací soud také neshledal, že by odvolací soud při svém rozhodování postupoval v rozporu s ustanoveními § 243d a § 226 občanského soudního řádu co do vázanosti právním názorem dovolacího soudu i Ústavního soudu ČR, jež byly vydány v souvislosti s touto právní věcí v řízení o dovolání i v řízení o podané ústavní stížnosti.


Rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatele, bylo tedy třeba považovat za správné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; dovolací soud proto podle tohoto ustanovení občanského soudního řádu dovolání dovolatele zamítl jako nedůvodné.


Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované České republice-Ministerstvu financí ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 27. září 2005


JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.


předseda senátu