28 Cdo 1709/2002
Datum rozhodnutí: 25.06.2003
Dotčené předpisy: § 706 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




28 Cdo 1709/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání R. P. a V. P., oba zast. advokátem, podanému proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. února 2002, sp. zn. 20 Co 14/2002, 20 Co 15/2002, 20 Co 16/2002 (v právní věci žalobce M. W., zast. advokátem, proti žalovaným 1) T. C., 2) V. B., 3) V. B., 4) M. K., 5) J. K., 6) E. B., 7) S. F., 8) R. F., 9) I. F., 10) J. J., 11) V. K., 12) J. H., 13) I. B., 14) F. B., 15) V. L., 16) J. T., 17) R. P., 18) V. P., oba zast. advokátem, 19) A. K., 20) R. K., o určení nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C 107/96) takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Mělníku svým rozsudkem ze dne 21.3.2001 pod č.j. 7 C 107/96-193 ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 6.4.2001, č.j. 7 C 107/96-195 zamítl žalobu na určení, že žalobce je nájemcem bytu specifikovaného v enunciátu tohoto rozhodnutí.

Soud prvního stupně vyšel ze závěru, že žalobce neprokázal, že žil s nájemkyní sporného bytu (jeho babičkou) M. Š. v den její smrti ve společné domácnosti, což je jednou z podmínek přechodu nájmu ve smyslu ustanovení § 706 občanského zákoníku. K tomuto přesvědčení nalézací soud vedl výsledek dokazování. Provedené důkazy hodnotil tak, že za zásadní vzal s ohledem na znalost místních poměrů účastnické výpovědi převážné většiny žalovaných, kteří uváděli, že žalobce v domě čp. 651 před smrtí M. Š. prakticky nevídali. Výpovědi těch, kteří naproti tomu potvrzovali verzi žalovaného, označil soud za důkazy nic nevypovídající či nevěrohodné.

K odvolání žalobce, který prvoinstanční rozhodnutí napadl z důvodu nesprávného hodnocení důkazů, se věcí zabýval Krajský soud v Praze, který svým rozsudkem ze dne 25. února 2002, č.j. 20 Co 14/2002-237, 20 Co 15/2002-237, 20 Co 16/2002-237 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je nájemcem sporného bytu.

Odvolací soud předně, aby prověřil správnost skutkových zjištění a skutkového závěru soudu I. stupně, zopakoval ty důkazy, které byly z pohledu nalézacího soudu hodnoceny jako nevěrohodné či skutečnosti tvrzené žalobcem neprokazující. Výsledkem hodnocení těchto důkazů se stal odlišný skutkový závěr.

Odvolací soud zpochybnil postup okresního soudu, který svůj závěr opřel zejména o výpovědi žalovaných; již samotná skutečnost, že šlo o výpovědi účastníků řízení, poznamenává důkazní hodnotu a je nerozhodné, že tito účastníci jsou v početní převaze. Z jejich výpovědí (až na F., kteří podpořili verzi žalobce) vyplývá pouze to, že žalobce v rozhodném období v domě neviděli. Žalobce nabídl dostatečné důkazy k prokázání svého tvrzení, že s M. Š. žil ve společné domácnosti ke dni jejího úmrtí. Svědčí o tom výpovědi svědků A. F., J. V., P. Ch. a V. L. a důkaz listinný faktura 43/93, vystavená na žalobcovo jméno. A. F., které v rozhodném roce 1993 bylo 12 let přesvědčivě dosvědčila bydlení žalobce, V. L. potvrdil jeho nastěhování aj. V. rovněž uvedl údaje svědčící o faktické přítomnosti žalobce v bytě jeho babičky. Výpověď P. Ch., přítelkyně žalobce, je třeba hodnotit ve spojení s dalšími svědeckými výpověďmi, se kterými zcela koresponduje.

Na základě odlišného hodnocení důkazů odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu, když uzavřel, že žalobce splnil podmínky ust. 706 odst. 1 obč. zákoníku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaný 17) R. P. a žalovaná 18) V. P. dovolání. Krajský soud podle dovolatelů vyšel ze skutkového zjištění, které nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování a nesprávně zhodnotil provedené důkazy. Odvolací soud pochybil, když své rozhodnutí založil mj. na výpovědi svědkyně F., které bylo v rozhodné době 12 let a jedná se navíc o dceru žalovaných manželů F., kteří jako jediní ze žalovaných potvrzovali verzi žalobce. Svědkové V. a L. jsou známými žalobce a jejich svědectví jím bylo vyžádáno až v průběhu řízení, kdy již patrně byli informováni o jeho dosavadním průběhu. Nesprávný je i názor zpochybňující důkazní hodnotu svědectví žalovaných, kteří jsou jako spoluvlastníci domu čp. 651 účastníky řízení. Tito byli v rozhodné době pouhými nájemci bytů v domě a neměli ani v současné době nemají zájem na výsledku sporu. Jsou naopak jedinými, kteří mohou věrohodně vypovídat o tom, kdo v domě bydlel či nebydlel. Vzhledem k těmto skutečnostem dovolatelé navrhli zrušení rozsudku krajského soudu.

Vyjádření k tomuto dovolání nebylo podáno.

Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).

Dovolání bylo podáno oprávněnými osobami - účastníky řízení, řádně zastoupenými v dovolacím řízení advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), bylo podáno ve lhůtě určené v § 240 odst. 1 o.s.ř., splňuje formální i obsahové náležitosti podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Protože je dovolání přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) přezkoumal dovolací soud napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. 1,3 o.s.ř.), když nezjistil žádné vady ve smyslu ustanovení § 229 odst. l o.s.ř.

Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.

Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání (je-li přípustné podle § 237 odst. 1 a/ a b/ o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení - § 238 a 238a o.s.ř.) podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože

- soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,

- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo,

- v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor,

- nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §§ 133 až 135 o.s.ř.

V souzené věci nebyly odvolacím soudem vzaty a dovolatelé to ani nenamítají v úvahu skutečnosti, které by neplynuly z provedeného řízení. Soud nepochybil ani tím, že by pominul vyjevené rozhodné skutečnosti, neboť se zabýval všemi relevantními okolnostmi, které se podávaly z provedených důkazů. V úvahu nepřichází ani poslední z výše uvedených vad, postup soudu není zatížen chybou, která by vyplývala z aplikace ustanovení §§ 133 až 135 o.s.ř.

Dovolatelé svým uplatněným mimořádným opravným prostředkem ve skutečnosti napadají pouze způsob, jakým odvolací soud zhodnotil důkazy. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy i skutkové zjištění jako jeho výsledek, lze dovoláním úspěšně napadnout pouze v případě, že postup odvolacího soudu provází výše zmíněný logický rozpor. O takový případ se v souzené věci nejedná.

Zákon nepředepisuje, a ani předepisovat nemůže, pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Podstatou zjištění skutkového stavu věci je úsudek soudce o tom, které z rozhodných a sporných skutečností jsou pravdivé, tj. které z nich bude soudce považovat za prokázané zprávami získanými provedením jednotlivých důkazů. V projednávané věci se odvolací soud přiklonil k verzi žalobce, opřenou o svědecky podložené důkazy, které soud při svém hodnocení jednak izolovaně, jednak v kontextu zbývajících důkazů, považoval za věrohodné. Svědectví A. F., J. V., P. Ch. a V. L., v kombinaci s listinným důkazem bylo uznáno jako souladné, věrohodné a způsobilé podepřít soudem učiněný závěr o naplnění podmínek daných ustanovením § 706 odst. 1 občanského zákoníku ze strany žalobce.

Odvolací soud se při hodnocení provedených důkazů nedopustil pochybení, které by jeho postup zatížilo vadou ve smyslu dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o.s.ř., a dovolací soud proto došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.) a dovolání žalovyných 17) a 18) proto bylo nutné podle citovaného ustanovení zamítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1, § 151, § 224 odst. 1 a § 243 b odst. 5 o.s.ř. Žalovaní neměli v dovolacím řízení úspěch a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. června 2003

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.

předseda senátu