28 Cdo 1708/2002
Datum rozhodnutí: 26.06.2003
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 1708/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, Csc., a JUDr.Ludvíka Davida,Csc., v právní věci žalobců A) A. Č., B) M. F., C) V. B. a D) M. M., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) M. Z., 2) J. Ch. a 3) M. V., zastoupeným advokátem, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 4 C 103/93 a 6 C 175/2001, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6.5.2002, čj. 19 Co 946/2002-263 a proti usnesení téhož soudu ze dne 29.4.1995, čj. 8 Co 739/95-36, takto :

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6.května 2002, čj. 19 Co 946/2002-263, se zamítá.

II. Dovolání proti usnesení téhož soudu ze dne 29. dubna 1995, čj. 8 Co 739/95-36, se odmítá.

III. Žalované jsou povinny zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení každá 2.500 Kč k rukám jejich právního zástupce JUDr. M. Č., do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

V řízení, zahájeném dne 11.11.1992 návrhem žalobce A. Č. a žalobkyně M. Č., aby byl vysloven přechod vlastnictví k nemovitostem podle § 8 odst. 1 zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen zákon o půdě ), rozhodovaly soudy již několikrát. Okresní soud ve Strakonicích nejprve rozsudkem ze dne 8.2.1995 ( č.l. 21) zamítl žalobu proti Obecnímu úřadu v H. Tento rozsudek Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 29.4.1995 ( č.l. 36) zrušil ; proti tomuto usnesení podali žalovaní dovolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Soud prvního stupně poté rozhodl ve vztahu k žalovaným rozsudkem ze dne 5.8.1997 ( č.l. 98), v němž vyslovil přechod vlastnického práva k domu čp. 12, stavebnímu pozemku č. 11 a zahradám č. 34 a 35 na žalobce A. Č., když shledal, že byly naplněny podmínky ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě. Rovněž tento rozsudek byl zrušen odvolacím soudem, a to jeho usnesením ze dne 12.2.1998 (č.l. 122), mj. proto, aby se soud prvního stupně zabýval výší podílu příslušející tomuto žalobci. Dalším rozsudkem z 14.5.1999 ( č.l. 179) soud prvního stupně rozhodl, že na žalobce A. Č. přechází vlastnictví k ideálním dvěma pětinám předmětných nemovitostí, ohledně zbývajících tří pětin žalobu zamítl. Tento rozsudek změnil odvolací soud rozsudkem z 29.9.1999 ( č.l. 203) tak, že na žalobce přechází vlastnické právo pouze k jedné desetině nemovitostí a a ohledně devíti desetin žalobu zamítl (správně do výše tří pětin potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně).Na základě dovolání, podaných proti tomuto rozsudku oběma stranami, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14.8.2001 (č.l. 226) dovolání žalovaných zamítl a k dovolání žalobce zrušil rozsudek odvolacího soudu ohledně vlastnického práva k devíti desetinám nemovitostí; ohledně jedné desetiny tak zůstalo rozhodnutí obou soudů v právní moci.

Konečně pak soud prvního stupně rozsudkem z 9.1.2002, čj. 6 C 175/2001-245, rozhodl, že vlastnické právo k uvedeným nemovitostem přechází dále v rozsahu šesti čtyřicetin na každého z žalobců, přičemž žalobcům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Tento rozsudek byl pak rozsudkem odvolacího soudu z 6.5.2002, čj. 19 Co 946/2002-263, potvrzen. Proti tomuto rozsudku žalovaní podali včasné dovolání, jehož přípustnost dovodili z ustanovení § 237 odst. 1 písm.b) OSŘ a odůvodnili je vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 a § 241b OSŘ. Namítali, jako i ve svých dřívějších podáních, že jim nebyla doručena žaloba, že v řízení zahájeném podáním žalobce z 11.11.1992 proti Obecnímu úřadu v H. nedošlo nikdy k záměně účastníků tak, že by se žalované staly procesním způsobem účastnicemi řízení. Poukazují na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, vydaného v tomto řízení, podle něhož v návrhu chybělo označení, že současní vlastníci ( resp. dle tohoto podání jen uživatelé) jsou žalovanými; pokud návrh neměl potřebné náležitosti, nesměřoval proti žalovaným. Oprava návrhu pak byla učiněna až po uplynutí hmotněprávních lhůt k uplatnění práva podle § 8 odst. 1 zákona o půdě. Žalované se tak nestaly účastnicemi řízení, a pokud se s nimi začalo jako s účastnicemi jednat, stalo se tak po uplynutí hmotněprávní lhůty, aniž by předcházel relevantní akt, kterým by se účastnicemi staly. Navrhly, aby napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil.

Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené v § 241 a § 241a OSŘ. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.b) OSŘ není zcela jednoznačná, protože prvým, zamítavým rozsudkem nerozhodoval soud prvního stupně proti žalovaným, ale proti Obecnímu úřadu v H., který navíc ani nemá právní subjektivitu, a prvním rozsudkem, kterým rozhodoval proti žalovaným, vyslovil přechod jejich vlastnického práva v plném rozsahu. V zájmu ochrany procesních práv účastníků řízení však dovolací soud s ohledem na průběh řízení a obsah dovolání, které se týká právě otázky související s rozsudkem vydaným proti Obecnímu úřadu H. , uzavřel, že dovolání je přípustné. Přitom však dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Žalovaní v dovolání uplatňují stejné námitky, jaké uváděli již v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 29.9.1999, čj. 19 Co 2295/99-203. V rozsudku z 14.8.2001, čj. 28 Cdo 128/2000, 28 Cdo 130/2000-226, se dovolací soud těmito námitkami podrobně zabýval a odkazuje proto na jeho odůvodnění,obsažené na str. 6, třetí odstavec, jehož podstatnou část dokonce žalovaní citují v dovolání. Pokud poukazují na to, že v řízení nedošlo k záměně účastníků, je nutno konstatovat, že tento argument svědčí o správnosti závěru, že návrh na přechod vlastnického práva nebyl podán proti Obecnímu úřadu H. , který v něm není zmíněn, naopak se uvádí, že nemovitosti byly prodány manželům Z. Následně žalobci dvakrát opravili označení žalovaných, nejprve zřejmě v rozporu s obsahem návrhu, navíc uvedením orgánu, který nemá právní subjektivitu, posléze pak v souladu s návrhem. Žalovaným byl takto upravený návrh doručen 14.7.1995, jak vyplývá z obsahu spisu; není tedy správné jejich tvrzení, že jim žaloba nebyla doručena. Jestliže tedy soud nerozhodl o záměně účastníků, je nutno vycházet z toho, že účastníkem je ten, proti němuž návrh ve skutečnosti podle svého obsahu směřoval. Dovolací soud proto nemá důvod měnit své závěry, učiněné již v předchozím svém rozhodnutí v této věci, rozsudek odvolacího soudu z 29.9.1999, který je v souladu s jeho dřívějším rozhodnutím, považuje za správný, a dovolání žalovaných proto zamítl.

Současně dovolací soud rozhodl (podle OSŘ ve znění platném do 30.12.2000) o odmítnutí dovolání žalovaných, které směřovalo proti usnesení odvolacího soudu ze dne 29.4.1995, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8.2.1995. Odvolací soud totiž nerozhodoval tímto usnesením ve věci samé, a není dán žádný z důvodů přípustnosti dovolání proti usnesení podle § 238a odst.1 OSŘ. Nejde o případ, kdy by v souvislosti se zrušením rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud vyslovil, že řízení se zastavuje. Dovolání proti tomuto usnesení není proto přípustné a bylo odmítnuto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst.1 písm. c) OSŘ.

Při rozhodování o nákladech dovolacího řízení dovolací soud vyšel z úvahy, že v dovolacím řízení měli úspěch žalobci a přísluší jim proto právo na náhradu jeho nákladů ( § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ). Ustanovení § 150 OSŘ (zohledňující důvody zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů úspěšnému účastníkovi řízení) dovolací soud na rozdíl od soudů prvního a druhého stupně nepoužil, protože žalovaní v dovolání uplatnili stejné námitky jako v dovolání předchozím, o němž již dovolací soud rozhodoval. O nákladech spojených s dovoláním proti zrušujícímu usnesení odvolacího soudu rozhodl již soud prvního stupně, přičemž jeho rozsudek byl i v této části odvolacím soudem potvrzen. Náklady spojené s dovoláním proti poslednímu rozsudku odvolacího soudu spočívají v odměně za právní zastoupení v dovolacím řízení, spočívající v písemném vyjádření k dovolání. Základní odměna činí podle § 8 písm.a) vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastupování účastníka advokátem (advokátní tarif).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. června 2003

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu