28 Cdo 1707/2003
Datum rozhodnutí: 14.10.2003
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1707/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce L. Č. r., s. p., proti žalované H. M., zastoupené advokátkou, o 165.953 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 199/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9.7.2002, čj. 12 Co 448/2002-75, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 15.2.2002, čj. 3 C 199/96-54, uložil žalované ve výroku I. povinnost zaplatit žalobci 124.465 Kč se 17% úrokem z prodlení od 1.1.1996 do zaplacení a nahradit mu náklady řízení. Dalšími výroky v zastavil v důsledku zpětvzetí žaloby řízení proti žalovaným J. K., H. M., K. K. a JUDr. M. K., kteří byli původně žalováni o 41.488 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení mezi žalobcem a těmito žalovanými.

Na základě odvolání žalované H. M. Krajský soud v Plzni shora uvedeným rozsudkem potvrdil napadený výrok I. soudu prvního stupně. Považoval za správné závěry soudu prvního stupně, který povinnost žalované k zaplacení přisouzené částky žalobci dovodil ze skutečnosti, že žalované a dalším oprávněným osobám byl vydán dům v restituci a žalovaná spolu s nimi uznala pohledávku povinné osoby, tj. žalobce, k zaplacení náhrady za zhodnocení této nemovitosti ve výši 165.953 Kč a zavázala se ji zaplatit do 31.12.1995. Následně žalovaná smlouvou z 27.10.1994, uzavřenou s oprávněnou osobou H. K., převzala její závazek ve výši pěti osmin dlužné částky, když jí darovací smlouvou současně byl ve stejném rozsahu darován podíl na předmětné nemovitosti. Žalovaná svůj podíl na závazku, uznaném co do důvodu i výše, nezaplatila a později svou povinnost k zaplacení počala zpochybňovat s odůvodněním, že byla při podpisu písemného uznání dluhu uvedena v omyl nesprávným znaleckým posudkem, že proto její úkon je neplatný. Ostatní žalovaní svůj závazek splnili. Odvolací soud vzal v úvahu, že žalovaná nenavrhla žádné důkazy o svém tvrzení a nevyhověl jejímu návrhu, aby bylo řízení přerušeno do rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp.zn. 3 C 142/95, v níž se projednávala její žaloba na určení neplatnosti uznání dluhu. Odvolací soud konstatoval, že Okresní soud v Tachově její žalobu zamítl a odvolací soud se s jeho právním závěrem o platnosti uznání dluhu ze strany žalované, který doplnil dalšími argumenty, ztotožnil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které splňuje náležitosti uvedené v § 241 a 241a OSŘ, je odůvodněno nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm.a) OSŘ, a pokud jde o přípustnost dovolání, odkazuje bez bližšího odůvodnění na § 237 odst. 1 písm.c) OSŘ. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud konstatoval, že nepodala žádné důkazy o svých tvrzeních přes poučení podle § 119a OSŘ, a že nemůže akceptovat její požadavek, aby vyčkal do rozhodnutí Okresního soudu v Tachově o její žalobě o neplatnosti uznání dluhu. Dovolatelka uváděla, že toto řízení nebylo pravomocně ukončeno, protože proti rozsudku okresního soudu podala odvolání. Odvolací soud vycházel dle ní z nesprávného skutkového zjištění i závěru, že byla již vyřešena otázka naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti, když řízení ve věci 3 C 142/95 nebylo dosud ukončeno. Rozhodnutí v této věci má dle ní zásadní význam. Žalovaná byla v důsledku nesprávného odborného posouzení zhodnocení domu čp. 439 ve S. uvedena v omyl, podle jiného posudku byl dům v době vydání naopak znehodnocen. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Dodatečným přípisem, adresovaným Nejvyššímu soudu, dovolatelka žádala o odpuštění úroků z prodlení s tím, že je proti ní vedeno řízení o výkon rozhodnutí. Je si vědoma své povinnosti dlužnou částku uhradit, ale úroky z prodlení jsou pro ni příliš tvrdé. Odkazuje na § 450 ObčZ (zařazeného ovšem do části šesté, hlavy druhé, pojednávající o odpovědnosti za škodu), o možnosti soudu přihlédnout k majetkovým poměrům žadatele) a § 517 ObčZ, podle něhož věřitel má právo, nikoli povinnost požadovat úroky z prodlení.

Dovolání je přípustné jen v případě, že to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v § 237 odst. 1 OSŘ. Jestliže jím odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm.c) OSŘ, na nějž dovolatelka odkazuje. Přípustnost dovolání by nastala v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Takový závěr dovolací soud učinit nemohl.

Dovolatelka totiž nevytyčila ve věci samé žádnou zásadní právní otázku, kterou by se dovolací soud měl zabývat. Její námitky směřují jednak k vhodnosti procesního postupu odvolacího soudu, jednak ke správnosti jeho zjištění vyplývajícího ze souběžného sporu o neplatnost právního úkonu žalované. Těmito námitkami žalované se dovolací soud nemohl zabývat, protože nejde o hmotněprávní problematiku. Ta pak byla odvolacím soudem řešena v souladu s běžnou judikaturou.

Nezbylo proto než dovolání odmítnout podle § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm.c) OSŘ.

Zbývá dodat, že dovolacímu soudu nepřísluší rozhodovat o žádosti dovolatelky o snížení úroků z prodlení, které byly již pravomocně přisouzeny (když žalovaná zřejmě takovouto žádost neuplatnila před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím) a nemůže ani zasahovat do vztahů účastníků v rámci probíhajícího řízení o výkon rozhodnutí.

Náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla žalované uložena, protože žalobci, který měl s ohledem na výsledek tohoto řízení právo na jejich náhradu, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. října 2003

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu