28 Cdo 1703/2010
Datum rozhodnutí: 05.01.2011
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 6odst. 1 piísm. m a n předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 1703/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů : a) M. Š. , b) J. T. , zastoupených Jiřím Hrbkem, advokátem, 140 00 Praha 4, Komořanská 63, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 27. 1. 2010, sp. zn. 17 Co 443/2009, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 71/2007 (žalobců Miroslava Šercla a Jany Terkošové, zastoupených Jiřím Hrbkem, advokátem, proti žalovaným : 1) České republice Ministerstvu financí , 110 00 Praha 1, Letenská 15, a 2) Hlavnímu městu Praze , Praha 1, Mariánské náměstí č. 18, zastoupenému JUDr. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Karlovo náměstí č. 18, o určení vlastnického práva k nemovitostem), takto :



I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 71/2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze 4. 6. 2009, č. j. 27 C 71/2007-111. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se určení, že žalobci byli ke dni 18. 4. 2005 spoluvlastníky (každý z nich z jedné ideální poloviny) pozemků parc. č. 534/7, 534/10, 534/11, 534/12, 534/13, 534/14, 534/35, 534/36, 534/37 a 534/38 v katastrálním území S., zapsaných na listu vlastnictví č. 88 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu H. m. P. Bylo také rozhodnuto, že žalobci a žalovaná Česká republika Ministerstvo financí nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům bylo však uloženo zaplatit žalovanému Hlavnímu městu Praze na náhradu nákladů řízení 25.585,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.


O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 7. 1. 2010, sp. zn. 17 Co 443/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze 4. 6. 2009, č. j. 27 C 71/2007-111, potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému Hlavnímu městu Praze na náhradu nákladů odvolacího řízení 12.300,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že žalobci a žalovaná Česká republika Ministerstvo financí nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.

Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně dospěl ve svém rozhodnutí ke správnému právnímu závěru, že pro podání určovací žaloby tu nemají žalobci naléhavý právní zájem, jako podmínku její přípustnosti podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu . Odvolací soud dovozoval, že určovací rozsudek musí sporné vztahy mezi účastníky řízení vyřešit konečným způsobem, aby tak určovací rozsudek splnil svůj preventivní účel ; v daném případě však by žalobci navrhovaný určovací rozsudek řešil pouze jednu ze sporných předběžných otázek, jejíž samotné vyřešení nemá význam, protože nevyřeší se tím ani současné vlastnictví pozemků, o něž jde v tomto řízení, ani platnost žalobci uváděných smluv o převod vlastnictví (tj. smluv uzavřených žalobci ohledně jejich spoluvlastnických podílů k předmětným pozemkům s Hlavním městem Prahou ze dne 18. 4. 2005 č. KUP/21/04/003038/2005 a č. KUP/21/04/003039/2005). Odvolací soud poukazoval na to, že žalobci ve své žalobě uvedli, že vlastnictví k pozemkům získali dědickým rozhodnutím ; jestliže tedy mají žalobci v daném případě předloženo dědictví (po svém otci M. Š. st., zemřelém po roce 1989) rozhodnutím bývalého státního notářství (z 28. 11. 1990, sp. zn. 8 D 728/90 Státního notářství pro Prahu 8), není tu důvod pro určení jejich vlastnictví rozhodnutím soudu. Odvolací soud měl za to, že skutečnost, že předmětné dědické rozhodnutí ve svém výroku o dědění neuvedlo pozemky, o něž jde v tomto řízení (a jež byly kdysi vyvlastněny rozhodnutím odboru výstavby bývalého Obvodního národního výboru v Praze 8 z 26. 1. 1987, č. j. výst.2505/3606/86-Br/H), i když jsou uvedeny v odůvodnění tohoto rozhodnutí, nemůže být posuzována v tomto soudním řízení; stejně nemůže být zkoumána správnost zápisu v katastru nemovitostí na základě dědického rozhodnutí .

Odvolací soud byl tedy toho výsledného názoru, že žalobci na podání určovací žaloby tu nemají naléhavý právní zájem . Proto byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen odvolacím soudem podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu, a to ve věci samé i ve výrocích o nákladech řízení.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 16. 2. 2010 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno dne 31. 3. 2010 na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 8, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé zdůrazňovali, že pokud jde o smlouvy z 18. 4. 2005 uzavřené žalobci s Hlavním městem Prahou, bylo vkladové řízení ohledně spoluvlastnického podílu žalobce M. Š. k pozemkům katastrálním úřadem dokončeno, ale Hlavní město Praha nezaplatilo kupní cenu a hrozilo tu promlčení práva na její zaplacení (toto město začalo totiž zpochybňovat platnost kupních smluv); žalobce M. Š. proto odstoupil po podání žaloby v této právní věci od uzavření kupní smlouvy.

Dovolatelé nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení spoluvlastnictví k pozemkům, o něž jde v tomto řízení. Dovolatelé mají za to, že naléhavý právní zájem na jejich straně byl dán ke dni podání žaloby a jen v důsledku plynutí času a úkonů sporných stran se z požadovaného určení stala otázka předběžná, za což ovšem není možné činit žalobce procesně odpovědnými.


Dovolatelé poukazovali na to, že otázkou nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem děděním po jejich otci se soud prvního stupně vůbec nezabýval a proto posuzování a hodnocení této otázky odvolacím soudem tu dovolatelé považují za nepřípadné.

Dovolatelé posléze poukazovali na to, že pokud tomuto soudnímu řízení (vedenému pod sp. zn. 27 C 71/2007 Obvodního soudu pro Prahu 8) předcházelo řízení u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 62/2006, byla v tomto řízení podaná žaloba na určení neplatnosti kupních smluv ze dne 18. 4. 2005 a až následně byla žaloba změněna na žalobu o určení vlastnictví k předmětným pozemkům. Pokud soud v této právní věci shledal žalobci požadované určení vlastnictví jako otázku předběžnou, přičemž k nabytí vlastnosti povahy předběžné otázky tu došlo až v průběhu řízení, tedy následně po podání žaloby, měl soud, podle názoru dovolatelů, vyzvat žalobce k doplnění žaloby takovým způsobem, aby o ní mohlo být jednáno; pokud tak soud neučinil, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci . Rozhodnutí odvolacího soudu pak, podle mínění odvolatelů, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. ) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).


Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo pak i poukazována na to, že žalované Hlavní město Praha v řízení uvádělo, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly vyvlastněny již v roce 1987 (srov. k tomu § 6 odst. 1 písm. m/, případně písm. n/ zákona č. 229/1991 Sb.).

Podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. oprávněným osobám podle tohoto zákona budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu i v důsledku vyvlastnění bez vyplacení náhrady (písm. n/ ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) nebo v důsledku vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna (písm.m/ ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.).


Podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se jeho právní postavení stalo nejistým. Zpravidla nemůže být opodstatněna žaloba domáhající se určení podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti ve smyslu ustanovení § 80 písm. b) občanského soudního řádu (srov. již č. 17/1972 a č. 53/1973, str. 187, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu je uveden základní případ předběžné otázky, kterou může soud prejudiciálně řešit.

Ohledně řešení předběžných otázek v občanském soudním řízení byly v rozhodnutích uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, zaujaty např. tyto výkladové právní závěry : Relativní neplatnost právního úkonu nelze řešit jako předběžnou otázku jen v odůvodnění soudního rozhodnutí (viz. č. 46/1986, str. 187, odst. 2, 3, 4, 5 a 6 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Osoba oprávněná žádat vydání věci podle restitučních předpisů se nemůže úspěšně domáhat určení vlastnictví svého zemřelého právního předchůdce k takové věci (viz. č. 41/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Z těchto uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z uveřejněných rozhodnutí soudů vycházel dovolací soud i v daném případě.

V uvedeném smyslu musel dovolací soud posoudit výsledné závěry odvolacího soudu uvedené v rozhodnutí odvolacího soudu ze 7. 1. 2010 (sp. zn. 17 Co 443/2009 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů : Určovací rozsudek musí sporné vztahy vyřešit konečným způsobem, aby tak splnil svůj preventivní účel; nemůže tu jít o řešení pouze jedné ze sporných předběžných otázek požadovaného určení vlastnictví pozemků. Soud rozhodnutí v určovacím řízení nemůže nahradit dědické rozhodnutí, které potvrzuje vlastnický vztah žalujícího právního nástupce po smrti jeho právního předchůdce.

Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud svým rozhodnutím ze 7. 1. 2010, napadeným dovoláním dovolatelů, řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo že by z obsahu soudního spisu (sp. zn. 27 C 71/2007 Obvodního soudu pro Prahu 8) vyplynulo, že tu odvolací soud řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně soudy.

Nebylo tedy možné dovolání dovolatelů shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.

A protože u dovolání dovolatelů nebyly shledány ani zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle jiného ustanovení občanského soudního řádu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů, přikročil dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 146 odst. 3 o.s.ř. Odvolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 5. ledna 2011

JUDr. Josef Rakovský, v. r
předseda senátu