28 Cdo 1703/2007
Datum rozhodnutí: 17.07.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1703/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce M. Č., zastoupeného advokátem, za účasti 1. A. K., 2. R. V., 3. Č. r. M. o., a 4. P. f. Č. r., o nahrazení rozhodnutí správního orgánu o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 134/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2006, č.j. 28 Co 99/2006-239, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 7. 2005, č.j. 12 C 134/2003-192, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 12. 2005, č.j. 12 C 134/2003-221, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem ideální jedné poloviny nemovitostí v k.ú. Záběhlá specifikovaných ve výroku rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.


K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, č.j. 28 Co 99/2006-239, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Žalobce se postupem podle části páté občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) domáhal obnovy vlastnického práva k nemovitostem specifikovaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (dále jen nemovitosti nebo předmětné nemovitosti ) v požadovaném rozsahu, když tvrdil, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím Okresního úřadu v P. - okresního pozemkového úřadu (dále jen Pozemkový úřad ) ze dne 8. 4. 2002, jímž bylo rozhodnuto, že žalobci nevzniká vlastnické právo k předmětným nemovitostem v rozsahu ideální poloviny a A. K. a R. V. nevzniká vlastnické právo k těmto nemovitostem každému v rozsahu ideální ¼. Soud prvního stupně zjistil, že původními vlastníky nemovitostí byli rodiče žalobce, manželé B. aj. J. Č.. Oba zemřeli před nabytím účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě ). Nárok na vydání nemovitostí u Pozemkového úřadu uplatnil žalobce a jeho sestra K. V.., po jejíž smrti v roce 1995 bylo v řízení pokračováno s jejími dědici A. K. a R. V. A. K. a R. V. žalobu podle části páté o.s.ř. nepodali.


V řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry odvolací soud zhodnotil jako spolehlivě zjištěné, bylo dále prokázáno, že předmětné nemovitosti se nacházejí ve Vojenském ú. B., pro jehož vznik byl jako rozhodný určen den 1. 1. 1951, a na stát přešly zestátněním podle zákona č. 169/1949 Sb. (dále jen z.č. 169/1949 Sb. ). Dne 23. 5. 1952 byla mezi manžely Č. a přesídlovací komisí okresu H. uzavřena dohoda o stanovení náhrady za zestátněné nemovitosti podle § 10 z.č. 169/1949 Sb. ve výši 145.000,- Kčs, přičemž základem pro stanovení této částky bylo ocenění nemovitostí architektem L. na částku 139.370,- Kčs. Částka 145.000,- Kčs byla manželům Č. částečně vyplacena v hotovosti a částečně poukázána na účet u státní spořitelny. Později byl manželům Č. na základě návrhu komise při ONV H. poukázán příspěvek ve výši 16.800,- Kčs za účelem odstranění tvrdosti způsobené peněžní reformou.


Odvolací soud se ztotožnil rovněž s právním závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro restituci předmětných nemovitostí podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě, tedy zestátnění nebo znárodnění předmětných nemovitostí v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy nebo bez vyplacení náhrady. O zestátnění v rozporu s tehdy platnými právními předpisy v dané věci nešlo, neboť Vojenský újezd Brdy byl zřízen v souladu s ustanovením § 8 odst. 2 z.č. 169/1949 Sb. a k přechodu vlastnického práva z původních vlastníků na stát došlo na základě vyhlášky Krajského národního výboru v P. č. 1846, uveřejněné dne 30. 12. 1950 pod pol. č. 330 Úředního listu, díl II, ke dni 1. 1. 1951, který byl touto vyhláškou stanoven jako den rozhodný pro vznik Vojenského ú. B.


Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neshledal ani splnění druhé podmínky stanovené v § 6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě, tj. zestátnění bez vyplacení náhrady. Odvolací soud uzavřel, že nebylo porušeno ustanovení § 10 odst. 1 z.č. 169/1949 Sb., podle něhož nejde-li o nemovitosti svazků lidové správy, přísluší za zestátněnou nemovitost náhrada ve výši její obecné ceny podle stavu nemovitosti v den zestátnění, a bylo-li nemovitosti užíváno již před tímto dnem, podle jejího stavu v den počátku užívání. Obecnou cenou se přitom rozumí cena, za kterou je možné v daném čase a na daném místě nemovitosti koupit a prodat. Z provedeného dokazování (ze znaleckého posudku znalce M. S. vypracovaného dne 31. 10. 2001, s přihlédnutím k ocenění nemovitostí architektem L. v roce 1951 a ocenění z roku 1941, kdy byly nemovitosti ohodnoceny částkou 136.000,- Kčs) totiž vyplývá, že náhrada ve výši 145.000,- Kčs vyplacená původním vlastníkům předmětných nemovitostí byla vyšší než jejich obecná cena.


Znalecký posudek znalce Miloslava Samka vypracovaný dne 31. 10. 2001 v rámci správního řízení před Pozemkovým úřadem (dále jen znalecký posudek ) zhodnotil odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, jako dostatečný podklad pro posouzení obecné ceny nemovitostí ke dni zestátnění, vypracování dalšího znaleckého posudku proto shledal nadbytečným. Odvolací soud dále konstatoval, že znalec nepochybil, vycházel-li při výpočtu ceny nemovitostí z nařízení vlády č. 175/1939 Sb., o zákazu zvyšování cen, podle něhož nesměla být obecná cena vyšší než tzv. stopcena (tedy obecná cena k datu 20. 6. 1939), neboť ustanovení čl. 2 odst. 1 ústavního dekretu ze dne 3. 8. 1944, č. 11 Úř. věst. čsl., zveřejněného v příloze vyhlášky č. 30/1945 Sb., připouštělo užívání těch předpisů vydaných v době nesvobody, které se svým obsahem nepříčily znění nebo demokratickým zásadám československé ústavy, a nařízení vlády č. 175/1939 Sb. je třeba rozumět takovýmto předpisem. Odvolací soud dále konstatoval, že ze znaleckého posudku je zřejmé, že znalec při oceňování zohlednil rovněž stavební úpravy provedené na nemovitostech po roce 1945. Vyčíslení obecné ceny ve znaleckém posudku znalce Samka v nižší částce než ve znaleckém posudku architekta L. z roku 1951 odpovídá tomu, že při původním ocenění nebylo přihlédnuto k amortizaci.


Ohledně námitky žalobce, že dohoda o výši náhrady za zestátněné nemovitosti uzavřená mezi původními vlastníky nemovitostí a přesídlovací komisí ONV H. byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, soud prvního stupně, s jehož závěrem se odvolací soud ztotožnil, uzavřel, že tíseň při uzavírání právního úkonu se zkoumá jen u restitučních titulů podle § 6 odst. 1 písm. h), k) a l) zákona o půdě, tyto však v daném případě aplikovat nelze, neboť k přechodu předmětných nemovitostí na stát došlo podle z.č. 169/1949 Sb., proto přichází v úvahu pouze aplikace ustanovení § 6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě.


Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. za výslovného uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Zásadní právní význam dovolatel přisuzuje následujícím otázkám:


1. Odvolací soud není oprávněn činit v rámci svého rozhodnutí skutkové závěry, aniž by zároveň provedl nebo zopakoval důkazy k jejich prokázání, a odstraňovat nedostatky vzniklé v řízení před soudem prvního stupně tím, že se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku řádně nevypořádal se všemi vznesenými námitkami a důkazními návrhy ve smyslu ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. Podle dovolatele v daném případě došlo v řízení před soudy obou stupňů k porušení ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., proto je řízení postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.


2. Restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě je naplněn, pokud je v řízení prokázáno, že výše náhrady za zestátněné nemovitosti byla určena v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, nebo náhrada byla vyplacena způsobem těmto předpisům odporujícím (zde dovolatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 2. 6. 1994, sp. zn. IV. ÚS 51/94).


3. Za obecnou cenu ve smyslu ustanovení § 10 z.č. 169/1949 Sb. je nutno považovat cenu tržní, tedy cenu odpovídající poměru nabídky a poptávky v daném místě a čase, přičemž nelze aplikovat jakákoliv omezení způsobující umělé udržování cenové výše na konstantní úrovni, ani přihlížet ke skutečnosti, že předmětné nemovitosti jsou určeny k zestátnění.


4. Při stanovení obecné ceny by měly být zohledněny hospodářské ztráty způsobené vlastníkům nemovitosti v důsledku ztráty oprávnění nemovitost užívat tak, aby majetková situace vlastníka nemovitosti nedostála v důsledku ztráty či omezení jeho vlastnických práv zásadní újmy.


V této souvislosti dovolatel vytýká odvolacímu soudu, stejně jako soudu prvního stupně, že své rozhodnutí založil na závěrech znaleckého posudku, jímž byla náhrada za zestátněné nemovitosti stanovena podle nařízení vlády č. 175/1939 Sb., tedy v naprostém rozporu s ustanovením § 10 z.č. 169/1949 Sb. Znalecký posudek navíc, dle dovolatele, trpí značnými nedostatky, když jím nebyly zohledněny opravy provedené na předmětných nemovitostech po roce 1945. Dovolatel dále poukazuje na skutečnost, že zestátněním nemovitostí došlo k značnému zhoršení životní úrovně jeho rodičů, původních vlastníků předmětných nemovitostí, a že dohoda o výši náhrady za zestátněné nemovitosti uzavřená mezi nimi a přesídlovací komisí ONV H. byla neplatná podle § 37 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění, neboť byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, a podle § 243b odst. 3 o.s.ř. také rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Účastníci 1. a 2. se k dovolání nevyjádřili.


Účastník 3. ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že se plně ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu vyjádřeném v napadeném rozsudku a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.


Účastník 4. ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s hmotným právem a v řízení nedošlo k žádným závažným procesním pochybením.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).


Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je upravena ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.


Napadenému rozsudku lze v dovolatelem předestřených otázkách týkajících se posouzení výše náhrady vyplacené za zestátněné nemovitosti přiznat zásadní význam po stránce právní, dovolání však není důvodné.


Ústavní soud České republiky vyslovil ve svém nálezu ze dne 2. 6. 1994, sp. zn. IV. ÚS 51/94, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1 pod č. 30, s. 229, na nějž dovolatel odkazuje, právní názor, že při posuzování restitučních nároků podle § 6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě je třeba zabývat se správností výše náhrady za zestátněné nemovitosti; došlo-li k zestátnění nemovitostí podle z. č. 169/1949 Sb., je možno za náhradu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě považovat jen takovou náhradu, která byla stanovena způsobem uvedeným v ustanovení § 10 zákona č. 169/1949 Sb. . Odvolací soud se od uvedeného právního názoru nijak neodchýlil, když nenaplnění předmětného restitučního titulu shledal mimo jiné v tom, že v této věci nedošlo k porušení ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb. (viz strana 5 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu).


Podle ustanovení § 10 odst. 1 z.č. 169/1949 Sb. přísluší za zestátněnou nemovitost náhrada ve výši její obecné ceny podle jejího stavu v den zestátnění, a bylo-li nemovitosti užíváno již před tímto dnem, podle jejího stavu v den počátku užívání.


Podle ustanovení § 305 císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, platného v době nabytí účinnosti z. č. 169/1949 Sb., který neobsahoval vlastní vymezení pojmu obecná cena, se za obecnou cenu považovalo ocenění věci podle užitku, který věc se zřetelem k době a místu obvykle a všeobecně skýtá. Uvedená definice obecné ceny jako ceny dosažitelné v daném místě a čase je takto, zejména v soudní praxi, užívána od 19. století doposud (viz Fiala, J., Bradáč, A.: Nemovitosti /Oceňování a právní vztahy/, Praha, Linde 1999, s. 77, a srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 1997, čj. 2 Cdon 1864/96, In: Zemědělské restituce a soudní praxe, C.H. Beck 1998, s. 19). Odvolací soud z této definice obecné ceny při svém rozhodování rovněž vycházel (viz strana 4 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu).


Při stanovení výše náhrady mohla být tedy uvažována toliko cena odpovídající poměru nabídky a poptávky v daném místě a čase; zákon přitom ukládal zohlednění škody, kterou zestátněním utrpí poživatelé, uživatelé, nájemci nebo pachtýři zestátněné nemovitosti, a kterou je bývalý vlastník povinen nahradit (§ 10 odst. 2 z.č. 169/1949 Sb.), a v případě, že byla zestátněna jen část nemovitosti, přihlédnutí k tomu, oč se zmenšila hodnota zbylé části takovéto nemovitosti (§ 10 odst. 3 z.č. 169/1949 Sb.). O žádný z těchto případů však v projednávané věci nejde.


Podle § 10 odst. 4 z.č. 169/1949 Sb. nelze při určování náhrady přihlížet ke zvláštním poměrům ani ke zvláštní oblibě ani k hodnotě, které tato nemovitost nabude zřízením újezdu; zejména nelze přihlížet k poměrům, jež byly způsobeny v úmyslu, aby se jich použilo jako důvodu k žádosti za zvýšení náhrady.


Citovaná ustanovení § 10 odst. 1 odst. 4 z.č. 169/1949 Sb. upravující způsob stanovení výše náhrady za zestátněné nemovitosti jsou ustanoveními kogentními, od nichž se nelze odchýlit. Při určování výše náhrady za zestátněnou nemovitost ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 z.č. 169/1949 Sb. tedy nebylo možno zohledňovat jiné skutečnosti než výslovně uvedené v § 10 odst. 2, 3 tohoto zákona. Proto nelze přisvědčit právnímu názoru dovolatele, že při stanovení obecné ceny ve smyslu § 10 z.č. 169/1949 Sb. by měly být zohledněny hospodářské ztráty způsobené vlastníkům nemovitosti v důsledku ztráty oprávnění nemovitost užívat.


Užití institutu tzv. stopcen, tedy cen vycházejících z vládního nařízení č. 175/1939 Sb., o zákazu zvyšování cen, při stanovení obecné ceny zestátněných nemovitostí není v rozporu s ustanovením § 10 odst. 1 z.č. 169/1949 Sb., neboť, jak konstatoval Ústavní soud ČR ve svém usnesení ze dne 13. 4. 2000, sp. zn. I. ÚS 521/1998, tento institut byl v rozhodném období (rozuměj v padesátých letech minulého století) běžně užíván při oceňování nemovitostí, protože platnost, resp. aplikovatelnost zákazu zvyšování cen ve smyslu uvedeného vládního nařízení č. 175/1939 Sb., nebyla zrušena vládním nařízením č. 235/1949 Sb., o plánování a jiné tvorbě cen. Vládní nařízení č. 175/1939 Sb. tak bylo v rozhodné době jediným platným cenovým předpisem, z něhož bylo možné při oceňování nemovitostí vycházet (ostatně u oceňování pozemků pro převod mezi občany se toto nařízení užívalo až do roku 1979 - viz Fiala, J., Bradáč, A.: Nemovitosti /Oceňování a právní vztahy/, Praha, Linde 1999, s. 78).


Co se týče námitky dovolatele, že dohoda o výši náhrady mezi původními vlastníky nemovitostí a přesídlovací komisí ONV H. byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, a proto je neplatná, odvolací soud správně dovodil, že z hlediska ustanovení § 6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě není rozhodná otázka tísně při uzavírání právního úkonu. Případná neplatnost dohody o výši náhrady za zestátněné nemovitosti rovněž nemá v dané věci právní relevanci, neboť při zkoumání podmínky zestátnění bez vyplacení náhrady pro naplnění restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě se posuzuje toliko, zda a v jaké výši byla náhrada za zestátněné nemovitosti vyplacena.


Pokud dovolatel vytýká znaleckému posudku, z něhož soudy obou stupňů při rozhodování vycházely, nedostatky spočívající v nezohlednění stavebních úprav provedených na předmětných nemovitostech po roce 1945, přestože odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že z posudku je zřejmé, že znalec k těmto úpravám přihlédl a při ocenění je zohlednil , brojí tak proti skutkovým zjištěním učiněným odvolacím soudem na základě provedeného dokazování, resp. hodnocení důkazů. Skutkový základ sporu se však v dovolacím řízení nemůže změnit, lze jej sice napadnout námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, avšak pouze v případě, že je dovolání již jinak - podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož v posuzovaném případě byla přípustnost dovolání založena pro zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., není námitka nesprávného skutkového zjištění způsobilým dovolacím důvodem.


K vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny.


V posuzovaném případě dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že v rámci odůvodnění svého rozsudku odstranil nedostatky vzniklé nerespektováním ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. ze strany soudu prvního stupně a vyslovil skutkový závěr, aniž by zopakoval nebo provedl dokazování.


V posuzované věci však z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení namítanou vadou skutečně bylo postiženo. Z porovnání odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s obsahem spisu je zřejmé, že soud prvního stupně postupoval v souladu s procesními předpisy a respektoval zásady uvedené v ustanoveních § 157 odst. 2 o.s.ř. a § 132 o.s.ř. Netrpěl-li rozsudek soudu prvního stupně vytýkanými nedostatky, nemohl odvolací soud jeho potvrzením zatížit řízení vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak by tomu bylo v případě, že by potvrdil nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně.


Podle § 213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí v závislosti na povaze důkazů rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy. Povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Jiná je však situace u důkazu listinou, který se podle § 129 odst. 1 o.s.ř. provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Protože obsah listiny se opětovným přečtením při odvolacím jednání nemění, může odvolací soud, aniž důkaz listinou znovu provedl při odvolacím jednání (způsobem upraveným v ustanovení § 129 odst. 1 o.s.ř., který je ve spojení s ustanovením § 211 o.s.ř. použitelný rovněž v odvolacím řízení), tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 451/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 10 pod C 770).


V projednávané věci však odvolací soud zkonstatoval, že soud prvního stupně vychází ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu , a poté, co jeho právní posouzení věci zhodnotil jako správné, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolatel se proto mylně domnívá, že při posouzení věci podle § 6 odst. písm. o) zákona o půdě vyšel odvolací soud z jiného skutkového stavu než soud prvního stupně (v důsledku jiného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž tyto důkazy sám opakoval, popřípadě dokazování doplnil).


Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., konkretizovaný dovolacími námitkami žalobce tak nebyl uplatněn opodstatněně. Dovolací soud neshledal, že by řízení bylo postiženo jinými procesními vadami, k nimž přihlíží, aniž by byly dovoláním uplatněny.


Za daného stavu, kdy se dovolateli nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů úspěšně zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl, aniž by nařizoval k projednání dovolání jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a ostatním účastníkům náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 17. července 2007





JUDr. Robert W a l t r , v. r.


předseda senátu