28 Cdo 170/2008
Datum rozhodnutí: 30.04.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 170/2008


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce P. f. ČR, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) V. B., zastoupené advokátem, a 2) A. a. s., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 313/2005, o dovolání žalované 1. a žalované 2. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.7.2007, č.j. 30 Co 263/2007-313, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2007, č.j. 30 Co 263/2007-313, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12.1.2007, č.j. 9 C 313/2005-280, zamítl žalobu o určení, že Česká republika je vlastnicí a žalobce je správcem pozemkových parcel č. 617/2 orná půda, č. parcely 704/1 orná půda, č. parcely 718/1 orná půda, č. parcely 718/2 ovocný sad, č. parcely 798 orná půda, č. parcely 815/2 ostatní plocha, č. parcely 815/4 ostatní plocha, č. parcely 820/2 orná půda, č. parcely 822 orná půda a č. parcely 824/1 orná půda, zapsaných v katastru nemovitostí pro katastrální území B., obec P. Vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel dne 1.7.2005 s první žalovanou smlouvu o převodu předmětných pozemků, jímž byl uspokojen její nárok na vydání náhradních pozemků podle zákona


č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě ). Dále vzal za prokázané, že na základě kupní smlouvy ze dne 11.7.2005 převedla první žalovaná na druhou žalovanou ideální jednu polovinu předmětných pozemků. Zaujal názor, že v době uzavření smlouvy dne 1.7.2005 existovaly vedle sebe zákon o půdě i zákon č. 95/1999 Sb., který nebyl přijímán jako lex specialis k zákonu o půdě. Odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. 495/02. Zdůraznil, že převodem pozemků na první žalovanou jako přímého restituenta byl naplněn účel zákona o půdě. Dospěl k závěru, že v dané věci nebyl shledán rozpor se zákonem č. 95/1999 Sb. ani jiný důvod neplatnosti smlouvy uzavřené dne 1.7.2005 ani kupní smlouvy uzavřené dne 11.7.2005 mezi první a druhou žalovanou.


K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26.7.2007, č.j. 30 Co 263/2007-313, změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12.1.2007, č.j. 9 C 313/2005-280 tak, že určil, že Česká republika je vlastnicí a žalobce je správcem pozemkových parcel č. 617/2 orná půda, č. parcely 704/1 orná půda, č. parcely 718/1 orná půda, č. parcely 718/2 ovocný sad, č. parcely 798 orná půda, č. parcely 815/2 ostatní plocha, č. parcely 815/4 ostatní plocha, č. parcely 820/2 orná půda, č. parcely 822 orná půda a č. parcely 824/1 orná půda, zapsaných v katastru nemovitostí pro katastrální území B., obec P. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Na rozdíl od soudu prvního stupně vyslovil, že v dané věci jde o vztah zákona obecného (zákon o půdě)


a zákona zvláštního (zákon č. 95/1999 Sb.). Podle odvolacího soudu zákon č. 95/1999 Sb. upravoval postup P. f. při převodu náhradních pozemků na oprávněné osoby, jimž vzniklo právo na náhradní pozemek podle § 11 odst. 2 zákona


o půdě, přičemž tímto zákonem byly vázány jak P. f., tak i osoby oprávněné. Dospěl k závěru, že smlouvu o vydání náhradního pozemku, při níž byl porušen či nedodržen zákonný postup, je třeba považovat za absolutně neplatnou podle § 39 o.z. Uzavřel, že předmětné pozemky nebyly první žalované převedeny postupem ve smyslu § 7 zákona č. 95/1999 Sb., smlouva ze dne 1.7.2005 je proto pro rozpor se zákonem, resp. obcházení zákona absolutně neplatná. Podle odvolacího soudu tedy první žalovaná nenabyla vlastnictví k předmětným pozemkům a nemohla je proto ani převést na druhou žalovanou. Vlastnicí shora uvedených pozemků tedy zůstala Česká republika a jejich správcem žalobce.


Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala první žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Podle dovolatelky řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, která spočívala v neposkytnutí dostatečného času pro seznámení se s rozhodnutím dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 3042/2006 a pro předložení dalších požadovaných důkazů. Za shora uvedenou vadu považovala též skutečnost, že odvolací soud se nezabýval neplatností plné moci zástupce žalobce s odůvodněním, že před udělením plné moci nebylo postupováno v souladu se zákonem o zadávání veřejných zakázek č. 40/2004 Sb., přičemž tímto důvodem se má zabývat z úřední povinnosti. Namítala nejednotnost rozhodování dovolacího soudu, a to s poukazem na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 783/2007 a 28 Cdo 3042/2006. Nesprávné právní posouzení věci spatřovala v nesprávném závěru odvolacího soudu, že v případě zákona o půdě a zákona č. 95/1999 Sb. jde o vztah zákona obecného a zvláštního. Dále jej spatřovala v nesprávném závěru o tom, že podle zákona č. 95/1999 Sb. je upraven závazný postup pro převod náhradních pozemků za pozemky nevydané podle § 11 odst. 2 zákona


o půdě. Podle dovolatelky tedy postup stanovený v § 7 zákona č. 95/1999 Sb. se nemůže vztahovat na postup převodu náhradních pozemků podle zákona o půdě a zákon


č. 95/1999 Sb. není ve vztahu k zákonu o půdě vztahem zvláštního a obecného předpisu. Dále vytýkala odvolacímu soudu, že pominul odlišnost první žalované jako přímého restituenta na rozdíl od ostatních oprávněných osob. Konstatovala, že měla své vlastní přímé restituční nároky, které pocházely ze stejné obce a ze stejného katastrálního území. Též tvrdila, že v dané věci došlo k nové křivdě na rodině první žalované, neboť přirovnává svoji situaci se situací jejich rodičů v 50. letech. Podle dovolatelky tedy na přímého restituenta je třeba pohlížet jinak, než oprávněnou osobu, která získala své nároky postoupením. V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl.ÚS 6/05. Podle dovolatelky v dané věci k naplnění účelu zákona o půdě došlo převodem pozemků na základě smlouvy č. 55 PR 05/01. Dále vytýkala odvolacímu soudu, že při svém posuzování věci pominul zásadu právní jistoty a dobré víry. Též vytýkala odvolacímu soudu, že neaplikoval zásadu priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost zakládá s odůvodněním, že jde o uplatnění tzv. Landových právních principů. V dovolání dále poukazovala na porušení článku 11 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod a též principu právního státu podle článku 1 odstavce 1 Ústavy ČR. Dále vytýkala odvolacímu soudu, že se nezabýval tím, zda žalobce, který v zásadě jedná jménem státu, závazným způsobem neporušil zákon


(o zadávání veřejných zakázek) při podání žaloby v této věci. Navrhla proto zrušení odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.


Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala též druhá žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., a to z důvodu, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, která spočívala v neposkytnutí dostatečného času pro seznámení se s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 3042/2006. Podle dovolatelky ustanovením zákona č. 95/1999 Sb. nejsou dotčeny převody podle zákona o půdě, přičemž zákon o půdě má v případě restitucí prioritu před zákonem o převodu pozemků. Namítala, že pokud byla uzavřena smlouva o převodu nemovitostí č. 55 PR 05/01 mezi P. f. ČR a první žalovanou na základě podmínek platných podle zákona o půdě, nelze se dovolávat v dané věci zákona č. 95/1999 Sb., podle něhož byly stanoveny jiné podmínky při převodu pozemků z vlastnictví státu a dovodit absolutní neplatnost předmětné smlouvy. Dále tvrdila, že první žalovaná byla osobou oprávněnou ve smyslu zákona o půdě, postupem podle § 11 odst. 2 zákona o půdě došlo k realizaci převodu pozemků k uspokojení nároku na převod jiného pozemku v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních. Podle dovolatelky proto zákon č. 95/1999 Sb.,


o převodu pozemků, nemohl být porušen. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalobce navrhl odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými účastnicemi řízení řádně zastoupenými advokáty (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, dovoláním nelze upřít opodstatnění.


Dovolací soud vychází ze své dosavadní judikatury, i z judikatury Ústavního soudu, kterou nepovažuje za překonanou ani po novele zákona o půdě, provedené nyní


v jeho § 11a. I nadále je třeba vycházet z přednosti řešení vztahů v restitučních věcech, jak byla vícekrát judikována Ústavním soudem, i jak vyplývá ze zákona o půdě, případně zákona č. 95/1999 Sb.


Dovolací soud považuje problematiku převodů náhradních pozemků podle zákona o půdě za složitou, a to i s ohledem na změny, k nimž docházelo novelami zákona o půdě i zákony, na něž zákon o půdě odkazoval, včetně návazných rozhodnutí Ústavního soudu. Ve své praxi se výkladem ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě již zabýval a neshledává důvod k odklonu od právních závěrů, které zaujal.


Je nesporné, že jde o vztahy účastníků, spadající do oblasti občanského práva, přičemž rozhodování o nich nebylo svěřeno žádnému státnímu orgánu a spadá proto do působnosti obecných soudů podle § 7 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud proto ve svém rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, ze dne 22. 8. 2002, vyslovil, že nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu.


Dovolací soud dále vychází z toho, že právo oprávněných osob na převod náhradních pozemků je obecné povahy, práva jednotlivých oprávněných osob si vzájemně konkurují, a je věcí posouzení priorit s ohledem na všechny okolnosti případu, které oprávněné osobě bude pozemek převeden.


I když běžně platí judikatura Nejvyššího soudu, že oprávněné osoby nemají nárok na výběr konkrétních pozemků, jež mají být převedeny, nelze s ohledem na konkrétní případ vyloučit ani řešení podle takového návrhu, jestliže jde o pozemek vhodný, který byl již nabídnut k převodu ve veřejné nabídce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006). Touto problematikou se podrobně zabýval Ústavní soud ve svém nálezu z 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, uveřejněným pod č. 33 ve svazku č. 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Ústavní soud v něm opětovně vyslovil, že nároky podle § 11 odst. 2 zákona o půdě mají přednost před postupem prodejem pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. Pokud nárok podle zákona o půdě nebyl dlouhodobě uspokojen, mají soudy zkoumat, zda nešlo ze strany žalovaného o libovůli či dokonce svévoli při plnění jeho závazku, a žaloba na převod konkrétního pozemku může v takovém případě představovat jediný prostředek proti libovůli.


K tomu se ještě připomíná, že podle výsledku dosavadního řízení a hodnocení dovolacího soudu došlo skutečně uzavřením smlouvy č. 55 PR 05/O1, mezi prvou dovolatelkou a žalobcem, k naplnění smyslu a účelu zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění. Dovolací soud v tomto směru opakovaně vyslovuje svůj závěr, podle něhož je třeba respektovat postavení restituentky, v postavení přímé restituentky, která v další fázi získala práva postupníka ve vztahu k dalším pozemkům v konkrétním katastrálním území. Taková situace svědčí pro závěr, že nešlo o případ předvídaný ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu, který s uzavřením postupní smlouvy spojoval


i důsledek rizika vztahujícího se na případné odlišné posouzení postavení postupníka, jak je to vysloveno v závěrech nálezu Ústavního soudu. Tento závěr odvolacího soudu relativizuje správnost závěrů odvolacího soudu uvedené na straně 6. odstavci třetím shora, s nimiž se dovolací soud neztotožňuje.


K dovolacím námitkám procesní povahy dále dovolací soud připomíná, že nelze přejít bez povšimnutí tvrzení první dovolatelky vztahující se k tvrzené neplatnosti plné moci zástupce žalobce, když tato tvrdila, že před udělením plné moci nebylo postupováno v souladu se zákonem o zadávání veřejných zakázek č. 40/2004 Sb., když tímto důvodem se měl soud zabývat z úřední povinnosti.


Shodně tak se dovolací soud nemohl přiklonit k výkladu odvolacího soudu, podle něhož vztah mezi zákonem. č. 229/1991 Sb. a zákonem č. 95/1999 Sb. je vztahem normy obecné a speciální. Posledně uvedený zákon totiž jen specifikuje další možnost řešení nároku oprávněné osoby, a to možnost její účasti na veřejných nabídkách s použitím nároku podle § 11a odst. 2 zákona o půdě. Ostatně v tomto směru lze odkázat skutečně na závěr rozhodnutí Ústavního soudu Pl III. ÚS 495/2005 Sb., akcentujícího prioritu ustanovení zákona o půdě před zákonem o restituci pozemků. Lze proto přiznat důvodnost dovolacích námitek druhé dovolatelky v tom, že ustanoveními zákona č. 95/1999 Sb. nebyla odsunuta použitelnost zákona č. 229/1991 Sb. a tedy omezovat uspokojování restitučních nároků. Ústavní soud takto jasně dovodil, že zákon č. 95/1999 Sb. není normou speciální povahy ve vztahu k zákonu o půdě č. 229/1991 Sb. S tím ovšem souvisí důsledek, který vylučuje závěr o vyslovení absolutní neplatnosti výše citované smlouvy uzavřené mezi žalobcem a první dovolatelkou. Pak ovšem neobstojí ani závěr o neplatnosti dalšího převodu mezi první a druhou dovolatekou, jak k tomu v této konkrétní věci došlo.


Dovolací soud se proto neztotožnil s právním posouzením věci, jak je provedl odvolací soud, proto jeho rozsudek zrušil podle § 243b odst. 2, věta za středníkem,


o. s. ř. a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243b odst. 3, § 243d, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém řízení rozhodne soud znovu též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. dubna 2009


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu