28 Cdo 1690/99
Datum rozhodnutí: 10.01.2001
Dotčené předpisy:




28 Cdo 1690/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Julie Muránské a soudců JUDr.Josefa Rakovského a JUDr.Milana Pokorného, CSc., o dovolání žalovaných 1/ V. V. a 2/ M. V., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 13.ledna 1999, sp.zn. 19 Co 522/98, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 4 C 342/95 ( žalobce Dr. V. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ V. V. a 2/ M. V., o uzavření dohody o vydání nemovitosti) , takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou ze dne 12.10.1995 (v průběhu řízení upravovanou ), podanou proti Bytovému podniku v P. a žalovaným V. V. a M. V., se domáhal žalobce vyslovení částečné neplatnosti dohody o vydání věcí ze dne 14.6.1991 ( kterou uzavřel Bytový podnik v P. s M. V. ohledně jedné ideální poloviny nemovitostí domu čp.384 a pozemku parc.č.847, které jsou zapsány v katastru nemovitosti pro obec P., katastrální území B.)( dále žádal, aby byla uložena povinnost Bytového podniku v P. uzavřít s ním dohodu o vydání této jedné poloviny nemovitosti. Uváděl, že darovacím prohlášením, podepsaným jeho otcem R. P. dne 31.10.1959 a jeho sourozenci V. P. a M. V. (každý vlastnil jednu ideální třetinu), darovali československému státu uvedené nemovitosti. Rozhodnutím finančního odboru rady bývalého Obvodního národního výboru v P. ze dne 31.10.1959, zn. Fin 3-P 131-133/59 Maš, pak byly nemovitosti převedeny do správy Obvodního podniku bytového hospodářství v P. Darování bylo uzavřeno v tísní ve smyslu ustanovení § 6 odst.1 písm.d) zákona č.87/1991 Sb. Dne 14.6.1991 M. V. požádala o vydání nemovitosti Bytový podnik v P. (nástupnickou organizaci uvedeného OPBH v P.), který její žádosti vyhověl a vydal jí dohodou jako původnímu spoluvlastníkovi spoluvlastnický podíl 1/3 a jako sourozenci spoluvlastníka zbývající 2/3. Žalobce až poté, co nálezem Ústavního soudu č.164/1994 Sb. byla podmínka trvalého bydliště zrušena, uplatnil svůj nárok na vydání jedné poloviny nemovitosti ( jednu třetinu po otci a jednu šestinu po bratru V. P.). Bytový podnik v P. včasnou výzvu odmítl s poukazem na skutečnost, že nemovitost byla vydána dohodou původní M. V., která zemřela a dědictví po ní nabyli synové V. a M. V.

Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby. Namítali, že nemovitosti byly vydány jejich matce v souladu se zákonem č.87/1991 Sb. a oni jsou dědici po své matce. Dědictví po matce nabyli rozhodnutím bývalého Státního notářství Brno-město dne 26.11.1992, sp.zn. 1 D 814/92. Podle jejich názoru mohl žalobce uplatnit svůj nárok podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č.87/1991 Sb. vůči M. V. do jednoho roku od účinnosti tohoto zákona. Samotná dohoda o vydání věci nemá právní nedostatky a není v rozporu s nálezem Ústavního soudu č.164/1994 Sb.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18.června 1998, č.j. 342/95-105, žalobě zcela vyhověl( zavázal žalované k uzavření dohody o vydání jedné ideální poloviny nemovitosti a uložil jim, aby žalobci na nákladech řízení zaplatili 9.060,-Kč. Rozhodl tak, poté, co byl jeho rozsudek ze dne 5.listopadu 1996, č.j. 4 C 342/95-43, o zamítnutí žaloby o neplatnost dohody a o uložení povinnosti žalovaným vydat věc, zrušen usnesením Městského soudu v Praze sp.zn. 19 Co 219/97 ze dne 5.května 1997 k odvolání žalobce a po částečném zpětvzetí žaloby žalobcem ve vztahu k žalovanému Bytovému podniku v P. a ve vztahu k V. V. a M. V. změněn a předmětem sporu zůstalo uložení povinnosti žalovaných uzavřít se žalobcem dohodu o vydání jedné ideální poloviny nemovitosti.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně zjistil po doplnění řízení přípisem Ministerstva vnitra dne 21.5.1998, že příslušným k osvědčování státního občanství je podle § 20 a § 4 zákona č.40/1993 Sb.okresní úřad, příslušný podle místa trvalého bydliště, případně posledního trvalého pobytu osoby, jejiž státní občanství ČR se prověřuje. Žalobce prokázal svůj restituční nárok na jednu ideální polovinu nemovitosti a jeho postavení jako oprávněné osoby je rovnocenné s postavením obou dnešních majitelů nemovitostí. Nález Ústavního soudu č.2/1997 Sb. zrušil jako odporující Ústavě ČR ustanovení o jednoroční lhůtě uvedené v ustanovení § 5 odst.5 zákona č.87/1991 Sb. Po provedeném dokazování soud žalobnímu návrhu po úpravách vyhověl a uložil povinnost žalovaným uzavřít se žalobcem dohodu o vydání věci tak, že žalovaný V. V. a M. V. vydají žalobci po jedné ideální čtvrtině uvedených nemovitostí. K námitce žalovaných, že nejsou osobami, proti nimž měla žaloba žalobce směřovat, soud prvního stupně uvedl, že M. V., které byly nemovitosti vydány, zemřela dříve, než žalobce mohl uplatnit svůj nárok, a žaloba proti zemřelé není přípustná. Soud prvního stupně byl přesvědčen, že dědicové mohou nabýt jen to, co právoplatně a oprávněně nabyl zůstavitel, a že majetkoprávní nároky, jež mohly být uplatněný vůči zůstaviteli, lze uplatnit i vůči dědicům v plném rozsahu, leda že by zákon výslovně takovéto uplatnění vylučoval. V řízení bylo prokázáno, že darovacím prohlášením ze dne 31.10.1959 R. P., V. P. a M. V., rozená P. Čs.státu darovali každý jednu ideální třetinu nemovitosti, (dům čp. 384 v P. - B.) se stavební parcelami. Rozhodnutím finančního odboru rady bývalého ONV v P., téhož dne byly nemovitosti převedeny do správy Obvodního podniku bytového hospodářství v P., jehož právním nástupcem byl Bytový podnik, s.p. v P. Na základě dohody o vydání nemovitosti uzavřené s Bytovým podnikem v P. byly nemovitosti vydány M. V. 14.6.1991 a po její smrti zdědili nemovitosti její synové - žalovaní každý jednou ideální polovinou. Žalobce uplatnil nárok dne 14.4.1995 jako jediný žijící syn původního vlastníka V. P., což doložil listinami i osvědčením o státním občanství.

O odvolání žalovaných ( kteří setrvali na již vznesených námitkách o zdědění nemovitosti s uvedením, že se na ně nevztahuje ustanovení § 5 odst.5 zákona č.87/1991 Sb., jež dává možnost uplatnit nárok u soudu pouze proti osobám, kterým byla věc vydána) rozhodl odvolací soud rozsudkem ze dne 13.ledna 1999, sp.zn. 19 Co 522/98, tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a uložil povinnost žalovaným zaplatit společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení žalobci částku 3.225,-Kč( připustil dovolání v otázce, zda povinnost vydat věc podle ustanovení § 5 odst.5 zákona č.87/1991 Sb. přechází z osob, kterým byla věc vydána, na jejich dědice.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání není důvodné. Před soudem prvního stupně bylo prokázáno a mezi účastníky nebylo sporné, že nemovitosti, které jsou předmětem řízení, přešly na stát darováním v tísní ( § 6 odst.1 písm.d/ zákona č.87/1991 Sb.). Žalobce je oprávněnou osobou jako syn jednoho původního spoluvlastníka a dítě sourozence druhého spoluvlastníka ( § 3 odst.4 písm.c/ a e/ citovaného zákona). Žalobce své právo na vydání nemovitosti uplatnil včasnou výzvou dne 14.4.1995. Žalobce prokázal, že byl státním občanem České republiky jak k datu 1.10.1991, tak i k datu 1.11.1994 a příslušný státní orgán státní správy žalobcovo státní občanství ČR potvrdil. Pokud jde o přechod povinnosti podle ustanovení § 5 odst.5 zákona č.87/1991 Sb. z osoby, které byla věc vydána na její dědice, tato povinnost je zakotvena v § 5 odst.5 citovaného zákona ve vztahu a je závazkovým vztahem vzniklým na základě zákona. Je třeba vycházet z ustanovení § 579 odst.1 o.z., podle kterého smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem by bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem( o tuto situaci tu však nejde( proto na žalované přešel děděním majetek včetně, ale i povinnosti k němu se vážící a z něho vyplývající. Závěr soudu prvního stupně v této otázce proto považoval za věcně správný a nepřihlédl k námitce žalovaných, kteří se dovolávali ustanovení § 4 odst.2, které řeší zcela jinou situaci.

Přípustnost dovolání proti svému rozsudku odvolací soud odůvodnil otázkou zásadního právního významu řešení otázky přechodu povinnosti vydat věc podle ustanovení § 5 odst.5 zákona č.87/1991 Sb.z osoby, již byla věc vydána, na dědice.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 5.3.1999. Právní moc tento rozsudek nabyl 22.3.1999 a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 12..4.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.1 o.s.ř.

Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení částí dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č.30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č.99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeným podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizaci zákona č.30/2000 Sb.).

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 239 odst.1 o.s.ř., (ve znění před novelizaci zákona č. 30/2000 Sb.), protože směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno a odvolací soud vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

V rozhodnutí uveřejněném pod č.34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že připustil-li odvolací soud dovolání jen v souvislosti s právním posouzením (výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních.

V daném případě odvolací soud připustil výrokem svého rozsudku dovolání k výkladu otázky "zda povinnost vydat věc podle ustanovení § 5 odst.5 zákona č.87/1991 Sb. přechází z osob, kterým byla věc vydána, na jejich dědice".

Ve vztahu k vymezení rozsahu dovolání výrokem rozsudku odvolacího soudu o přípustnosti dovolání bylo třeba se v dovolacím řízení zabývat zejména tím, zda si odvolací soud správně vyložil ustanovení § 5 odst. 5 zákona č.87/1991 Sb. ve vztahu k ustanovení § 4 odst.2 téhož zákona.

Ve stanovisku uveřejněném pod č.34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo uvedeno, že převodem ve smyslu ustanovení § 4 odst.2 (in fine) zákona č.87/1991 Sb. nejsou míněny případy nabytí věci např. v souvislosti s vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví nebo nabytí věci děděním. Na tyto nabyvatele však přechází povinnost zemřelé osoby ( týkající se nároku uplatněného oprávněnou osobou podle ustanovení § 5 odst.1 téhož zákona) do výše nabytého dědictví, po případě do výše toho, co při vypořádání takto získali z toho majetku, jenž byl získán v rozporu s právními předpisy (platným v době získání věci od státu) nebo na základě protiprávního zvýhodnění( str.118/252).

Z uvedeného tedy vyplývá, že tu přešla na žalovaného povinnost vypořádat se o spoluvlastnictví, které nabyli děděním, a to do výše toho, co nabyly v rozporu s právními předpisy. Žalobce uplatnil svůj nárok jako oprávněná osoba včas na vydání nemovitosti jako syn jednoho původního spoluvlastníka a dítě sourozence druhého spoluvlastníka, které přešly na stát darováním v tísní. Na základě dohody byly nemovitosti vydané v celém rozsahu jedné ze spoluvlastníků a po její smrtí je zdědili žalovaní každý jednou ideální polovinou. Nemovitost původně vlastnili tři sourozenci R. P. - otec žalobce, a jeho sourozenci V. P. a M. V., rozená P., každý jednou ideální třetinou.

Za tohoto stavu, když soud prvního stupně vyhověl žalobě žalobce a uložil povinnost žalovaným V. V. a M. V. uzavřít se žalobcem dohodu o vydání každý jednou ideální čtvrtinou nemovitostí, zapsaných na LV 496 pro obec P., katastrální území B., tj. domu čp.384 a pozemku parc.č.847 (o výměře 1347 m2), a odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správně potvrdil, jeho rozhodnutí nelze považovat za nesprávné.

Z uvedených důvodů přikročil dovolací soud k zamítnutí dovolání uplatněného ze strany žalovaných a nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o dovolání, protože dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobci náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. ledna 2001

JUDr. Júlia M u r á n s k á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková